ODS a ČSSD by měly podpořit Jana Fischera. Jinak bude zle.

Jen jeden výsledek prezidentských voleb může zmírnit již nyní zjevnou strategickou prohru obou stran.

foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

Tvrdíme, že prezidentské volby budou hned na začátku roku 2013 vrcholem politické sezóny, neboť předznamenají mnoho rozhodných událostí a trendů budoucích.

Definujme nejprve situaci, ve které se odehrají, z hlediska vrcholné politiky. Vládní koalice neví, kolik má vlastních poslanců, pro svoji existenci však může v situacích bytostně krizových počítat s účelovým uskupením zákonodárců, kteří bytostně touží uhájit zbylý počet platů do řádných voleb na jaře 2014. A přesto: prezidentské volby mohou o politické atmosféře v  zemi sdělit mnohem více než seriózní agentury a jiné věštírny. Ba dokonce mohou udělit vnitropolitické situaci natolik novou dynamiku, že není vůbec vyloučeno, že v příštím roce nás neminou ani volby parlamentní.

A nyní z hlediska voliče: Důsledkem nezkušenosti českého občana s přímou volbou prezidenta je panující dojem, že se chystá velká hra, na kterou se právě v boji o Hrad míchají karty. Problém tkví v tom, že minimálně před druhým kolem musí být jasné, jaká karetní hra se bude dále hrát, aby volič mohl u volební urny ve druhém kole definitivně rozdat. Přesto by bylo velmi nesprávné, pokud by volební účast v prvním kole byla nízká proto, že ještě o nic nejde.

Defilé poražených, díl první

Již nyní můžeme říci, že tyto volby mají prvního poraženého. ČSSD, která před pěti lety vlajku přímé volby zvedla. Tento krok umožnil sociálním demokratům zlehčit druhou porážku jejich kandidáta v nepřímé volbě a také logicky navazoval na dobrý vztah této strany k přímé demokracii, který potvrzovala dlouholetým zápasem o referendum.

Jenže na druhé straně přímá volba znemožňuje ČSSD dostat na Hrad kohokoli ze svých zasloužilých členů jen trochu přijatelných pro KSČM. I když se současné vedení může ohánět principy a státnickostí, je fakt, že jak expremiér a bývalý eurokomisař Vladimír Špidla, tak někdejší ministr a senátor Zdeněk Škromach a jejich příznivci uvnitř strany mohou působit smutně, až naštvaně. Až bude ČSSD vystavovat Bohuslavu Sobotkovi závěrečný účet, jistě se tato nevůle k politickému kotrmelci objeví na seznamu chyb.

Ještě děsivější je pro ČSSD fakt, že přímou volbou prezidenta vypustila z lahve džina, odloženého na Vysočině

Ještě děsivější je však pro ČSSD fakt, že přímou volbou prezidenta vypustila z lahve džina, odloženého na Vysočině. Omlazený oranžový tým sice dokáže díky finanční konsolidaci a poměrné vnitrostranické stabilitě opřené o stálou voličskou základnu porážet fan-klub Miloše Zemana v jakémkoli druhu voleb, jenže… Nepřehlédnutelným úkazem je, že ČSSD nedokáže ze svého středu vygenerovat hráče, který by s důchodcem z Vysočiny v zápase jeden na jednoho sehrál důstojnou partii.

Pokud Zeman prezidentské volby vyhraje, může to velké části jeho skrytých příznivců, která se ještě zdržuje v ČSSD a v této straně již žádnou budoucnost necítí, poskytnout legitimní signál k odchodu. To může posléze Zemanovu stranu přehoupnout přes pětiprocentní hranici ve volbách do Sněmovny. A jestliže Klaus na Hradě opravdu nebyl žádné terno pro ODS, byla to jen selanka proti tomu, co by pro ČSSD znamenal prezident Zeman.

Defilé poražených, díl druhý

Zeman na Hradě je nejhorší variantou i pro ODS, kterou lze už dnes vyhlásit druhým poraženým prezidentských voleb. Už jen proto, že místo Miroslavy Němcové vyslala do boje Přemysla Sobotku.

Debakl občanských demokratů však může být Zemanovým vítězstvím ještě zostřen. Nikoli proto, že by straně Petra Nečase tento politik nějak výjimečně vadil. Vždyť ještě letos na jaře dokonce významní členové nejvyššího vedení naznačovali, že pokud se do druhého kola dostanou Jan Fischer a Miloš Zeman, veřejně podpoří druhého jmenovaného. Občanským demokratům se nelíbí nejen Fischerova „nepolitická politika“, ale zejména lidé a sponzoři, se kterými tento kandidát obklopuje. Jenže co bylo na jaře 2012, nemusí platit na začátku roku 2013. Vzhledem k volebním preferencím se ODS ocitla v situaci, kdy musí změnit taktiku a přehodnotit negativní vztah k Fischerovi, ať se to straníkům bude líbit, nebo ne.

Novou politiku ODS lze dnes nazvat už jen biologickou

Nová politika ODS, kterou dnes lze nazvat už jen biologickou, tedy bojem o přežití za jakoukoli cenu, nesmí připustit, aby Fischer v druhém kole prohrál. Jelikož ODS nedisponuje dostatečně silným mediálním vojskem, jež by pomocí diskreditační kampaně Fischerovi zabránilo dostat se do druhého kola, bude muset udělat vše pro to, aby Fischera naopak na Hrad dostala.

Proč pro ODS neexistuje horší zpráva než „Fischer zůstal před branami Hradu“? Tento kandidát má nyní podporu zhruba třetiny voličů a ve druhém kole prezidentských voleb může toto číslo ještě vzrůst. Co nastane pak? Očekává se, že pokud Fischer prohraje, obrovskou podporu veřejnosti jen tak nezahodí. Zkusí ji přetavit do reality v parlamentních volbách. Kdyby poražený Fischer založil na jaře 2013 politickou stranu, která by se zaměřila na středopravý elektorát, odlákal by zejména voliče ODS.

A pokud by Fischerova strana či hnutí v příštích parlamentních volbách získala byť jen třetinu těch hlasů, které ho budou volit prezidentem, tedy zhruba deset procent, na politické scéně se objeví nový subjekt a z ODS se stane opravdu malá strana.

Po prvním kole prezidentských voleb budou voliči ODS chtít od nejvyššího vedení strany jasné stanovisko, koho ze dvou kandidátů podporovat. Uslyšíme-li z úst Petra Nečase jméno Fischer, naše hypotéza se potvrdí beze zbytku.

Polarizace

Důsledkem prezidentských voleb může být prohloubená polarizace společnosti v politických postojích

Odmyslíme-li jakékoli spiklenecké scénáře, může být jediným společenským důsledkem prezidentských voleb prohloubená polarizace společnosti v politických postojích. Nenechme se mýlit, kandidáti ve snaze získat maximální počet příznivců zatím zamlčují a zamlžují své opravdové politické postoje. Obrušují hrany. V této fázi kampaně se politický boj odehrává v rovině soutěže o nejusměvavější billboard, což je dáno hlavně tím, že ani jeden z kandidátů zatím hodnověrně nevyslovil heslo, za kterým by se šikovali lidé oslovení silou jeho sdělení.

Zato v horké části přinese prezidentská kampaň více negativních než pozitivních sdělení. Útoky budou spíše osobní než politické. A tak se patrně dožijeme toho, co se mělo odehrávat vždy ve volbách senátních a co z nich již opravdu vymizelo: budeme volit podle osobností. Bohužel o nich budeme vědět jen to, co nám samy budou ochotny sdělit, a to ještě jen nutně a navíc ve formě opracované jejich PR agenturami. Anebo o nich uslyšíme pomluvy či polopravdy šířené PR agenturami těch druhých.

Poté proběhne první kolo a nastane fáze další. Dvoukolová volba určuje jednoznačného vítěze jen zdánlivě. Spíše generuje kandidáta nejpřijatelnějšího. A tak budeme poprvé konfrontováni s úpornou snahou dvou nejúspěšnějších kandidátů z prvního kola dostat k druhému kolu voleb i toho posledního šmejda, který je ochoten správně hlasovat. To je období, kdy se dělají gesta a vyslovují sliby, jež se po slavném vítězství nejen těžko plní, ale navíc se velmi obtížně berou zpět.

Zvláštním fenomén druhého kola voleb si nanečisto vyzkoušeli v posledních senátních volbách třeba voliči z Prahy 8, kde proti sobě stáli kandidáti ODS a KSČM. Je to volba „proti někomu“. I lidé, kteří se k prvnímu kolu nedostavili, přišli ve druhém sdělit, že si opravdu nepřejí, aby jejich senátorem byl komunista. V prezidentských volbách bude toto negativní vymezení hlavním důvodem zmíněné polarizace. Což v zemi, kde i parlamentní volby mohou skončit plichtou a při přeběhlické praxi ani výsledek 103 na 97 nemusí znamenat jistotu vládnutí, může vyvolat nedůstojnou hysterii.

Vítěz bude mít na papíře i přesný doklad o tom, kolik občanů jeho země si jej v úřadu vysloveně nepřálo

Pro úřad prezidenta a pro jeho chápání je podstatné, že vítěz (alespoň v den druhého kola) bude za sebou mít sice většinu voličů, ale nebude to ani zdaleka většina občanů. A zároveň bude mít na papíře i přesný doklad o tom, kolik občanů jeho země si jej v úřadu vysloveně nepřálo.

Ne že by se s tím nedalo žít a s každým dnem poctivé práce získávat na svoji stranu i odpůrce, ale pro české pojetí všeobjímajícího nadstranického prezidenta to jistě bude velká rána. Prezidenti zvolení v nepřímé volbě se totiž mohli chlácholit tím, že nevole je produktem stranických sekretariátů, nikoli koncového voliče.

Nestranické šance

Vůle po nadstranickosti hlavy státu je spolu s deziluzí ze současné politické scény hlavním argumentem pro výhodné postavení nestranických kandidátů. Ti straničtí totiž za sebou táhnou přítěž své strany. Ta jim přitom - jakkoli může v ledasčem pomoci - není schopna zaručit podporu všech svých příznivců. Stejně tak straničtí kandidáti nejsou s to přesvědčit mnoho svých sympatizantů, že volba ve stranickém dresu je poctivá. Ve většině případů proto patrně nedosáhnou ani na výsledek svých stran v aktuálních průzkumech, což nebude dobrá zpráva pro stranu ani pro ně osobně. A uvnitř strany to dlouhodobě může znamenat jejich konec.

Naopak skrytou nevýhodou nestranických kandidátů je, že veřejnost nemůže být tak bláhová, aby si myslela, že do této politické bitvy vstupují jako solitéry a pouze za vlastní peníze. Je velmi podstatné si uvědomit, že v pozadí hned několika nestranických kandidátů může stát ještě nebezpečnější mocenská hydra, než jakou je kterákoli z politických stran.

Komunistická matematika

Tyto volby už mají také prvního morálního vítěze. Protože jsme v Česku, je to ten, který se neúčastní.

Komunistická strana Čech a Moravy věděla, že ať by postavila kohokoli, dostal by určitě víc než dvanáct procent. Nabažená posledními senátními volbami by mohla v osobě Vladimíra Remka směle bojovat i o druhé kolo. Jenže druhé kolo stejných senátních voleb jí jasně signalizovalo, že tak činit nemá. Že štěpit síly levice v době, kdy z Lidového domu pozvolna vyprchává odér bohumínského usnesení, a zažít všeobecné odmítnutí v době, kdy neostražitá část veřejnosti připouští reálný návrat komunistů k podílu na moci, by nebylo rozumné.

KSČM své voliče vyzve k podpoře jednoho ze dvou levicových kandidátů, pocházejících z lůna ČSSD

Již samotný akt zobchodování hlasů svých voličů mezi prvním a druhým kolem by mohl být neurotizující, a proto KSČM tuto citlivou transakci uskuteční už před kolem prvním. A to pravděpodobně způsobem velmi diplomatickým. Své voliče vyzve k podpoře jednoho ze dvou levicových kandidátů, pocházejících z lůna ČSSD. Tím zaprvé vyjádří podporu svému jedinému potenciálnímu koaličnímu partnerovi, ale zadruhé zároveň podpoří Miloše Zemana, který by komunistické straně svým angažmá mohl pomoci v boji o hegemonii na levici. Není si totiž třeba myslet, že Jiří Dienstbier, syn bývalého disidenta a středolevý sociální demokrat, by mohl uzmout z komunistických hlasů významný podíl. Ať vyhraje z levicových kandidátů kdokoli, bude muset komunistické straně i Vladimírovi Remkovi osobně výrazně politicky poděkovat.

Nejen současná komunistická strana, ale i někdejší členové její předchůdkyně, tedy KSČ, mají tedy do prezidentských voleb dobře nakročeno. Jako nikdy totiž platí jeden z nejlepších politických vtipů naší polistopadové éry, příležitostně opakovaný při všech volbách:

Potkají se dva. Jeden se ptá druhého: „Koho budeš volit?“
„Já komunisty.“
„No jo, ale kterou partaj?“

Pokud odmyslíme morální rozdíl mezi členy komunistické strany v roce 1968 a kariéristy z osmdesátých let, je stejně děsivé, že dvacet tři let po listopadu kandidáti s komunistickou minulostí (zatím jen v průzkumech) výrazně porážejí ty s minulostí antikomunistickou.

Urvisu … Děkuji. 21:54 10.12.2012

Počet příspěvků: 58, poslední 23.12.2012 09:44 Zobrazuji posledních 58 příspěvků.