Ceska Pozice

Odkaz nejvzdělanější ze všech neokonzervativců: Viktoriánské ctnosti

Pro mnohé má viktoriánství odér represivní a pokrytecké sexuální morálky, ale americká neokonzervativní historička Gertrude Himmelfarbová, která zemřela 30. prosince 2019 ve věku 97 let, se snažila ukázat, že to je omyl.

Americká neokonzervativní historička Gertrude Himmelfarbová (1922–2019). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americká neokonzervativní historička Gertrude Himmelfarbová (1922–2019). | foto: neh.gov
Americká neokonzervativní historička Gertrude Himmelfarbová (1922–2019).

Před více než rokem, 30. prosince 2019, zemřela americká historička Gertrude Himmelfarbová v požehnaném věku 97 let. Byla manželkou Irvinga Kristola (1920–2009), přední osobnosti první generace amerického neokonzervatismu a jeho „kmotrem“. Tvořili „první pár amerického neokonzervatismu“; jejich syn Bill Kristol byl vůdčí osobností druhé generace neokonzervativců věnující se především zahraniční politice. Za další podobný pár neokonzervatismu („druhý“) lze označit Normana Podhoretze a Midge Decterovou, kteří dosud žijí.

Himmelfarbová se narodila v židovské rodině v Brooklynu, Irvinga Kristola si vzala, když jí bylo 20 let, a postupně studovala na Brooklyn College, Židovském teologickém semináři, Chicagské univerzitě a na Cambridgeské univerzitě. Stala se celoživotní anglofilkou a její hlavní oblastí zájmu a historického bádání byla viktoriánská éra ve Velké Británii.

Tradiční historický přístup

Himmelfarbová byla nejvzdělanější ze všech neokonzervativců, její akademická kompetence nejvyšší, což uznávali i paleokonzervativní kritici neokonzervativců. Kupodivu se těšila oblibě i mnoha labouristických politiků v Británii, například bývalý premiér Gordon Brown obdivoval její dílo. Její akademické úspěchy byly obrovské.

Byla členkou americké i britské akademie věd, americké i britské historické společnosti a mnoha dalších společností. V roce 1991 měla čest pronést prestižní výroční Jeffersonovu přednášku v americké Národní nadaci pro společenské vědy a v roce 2004 dostala od tehdejšího prezidenta USA Geroge W. Bushe Národní medaili pro společenské vědy.

Historický přístup Gertrude Himmelfarbové byl tradiční: důraz na roli politiky, národů a velkých osobností při tvoření a utváření dějin lidstva. Kritizovala takzvanou novou historii, kvantitativní přístup založený na svévolném výběru dat.

První knihou Gertude Himmelfarbové byla v roce 1953 Lord Acton: A Study of Conscience and Politics (Lord Acton. Studie svědomí a politiky), jež vycházela z její doktorské práce. Velmi dobře v ní popsala myšlení tohoto britského viktoriánského historika, jenž byl zároveň zbožným katolíkem a radikálním klasickým liberálem, a považoval svobodu za nejvyšší politickou hodnotu, což byla v 19. století vzácná kombinace.

Lord Acton je nyní nejznámější svým výrokem „každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“. Když jsem tuto knihu četl, obdivoval jsem, jak židovská autorka dokonale popsala katolicismu a klasického liberalismu 19. století. Její historický přístup byl tradiční: důraz na roli politiky, národů a velkých osobností při tvoření a utváření dějin lidstva.

Kritizovala takzvanou novou historii, kvantitativní přístup založený na svévolném výběru dat, marxistický ekonomický determinismus, jenž podceňuje roli idejí, psychoanalytický přístup, historii „zdola“, v níž masy a trendy, nikoli osobnosti, tvoří dějiny či postmodernistický přístup, jenž odmítá možnost objektivity v historickém bádání a zbývají mu jen rovné interpretace, tedy rezignace na pravdu a svévole. Nová historie na rozdíl od klasické ke „skvostům“, jako je „vliv klimatických změn na genderovou rovnost v severozápadním Katalánsku v letech 1575 až 1783“.

Rozhodující role velkých osobností

Himmelfarbová v jedné eseji o roli osobností v dějinách uvedla bonmot, že nikdo sice není hrdinou pro svého sluhu (ví totiž o něm, co nevědí jiní) – všichni jsme jen lidé se slabostmi –, ale to neznamená, že role velkých osobností v dějinách by nebyla rozhodující. Vše, co vím o dějinách, mě utvrzuje, že měla pravdu.

Nebýt britského premiéra Winstona Churchilla (1874–1965) či amerického prezidenta Ronalda Reagana (1911–2004), dějiny by šly jiným směrem. A nebýt nacistického Vůdce Adolfa Hitlera (1889–1945), žádný jiný německý politik té doby by nerozpoutal stejnou katastrofu. Ani jedno z toho nebyla dějinná nutnost, působení neosobních sil, nýbrž důsledek rozhodnutí konkrétních státníků. A pak je zde Himmelfarbové studium viktoriánského období.

Himmelfarbová v jedné eseji o roli osobností v dějinách uvedla bonmot, že nikdo sice není hrdinou pro svého sluhu (ví totiž o něm, co nevědí jiní) – všichni jsme jen lidé se slabostmi –, ale to neznamená, že role velkých osobností v dějinách by nebyla rozhodující. A měla pravdu.

Pro mnohé má viktoriánství odér represivní a pokrytecké sexuální morálky, ale Himmelfarbová se snažila ukázat, že to je omyl. Naopak, společnost byla velice humánní. Viktoriánské hodnoty – termín „hodnoty“ neměla ráda, protože od německého sociologa Maxe Webera (1864–1920) jsou hodnotově neutrální (každý má své hodnoty, tedy jsou relativní). Namísto nich preferovala termín „ctnosti“, jenž si nárokuje objektivitu.

A právě viktoriánské ctnosti, jako je rozvážnost, umírněnost, pracovitost, slušnost, odpovědnost, byly přístupné všem bez ohledu na bohatství či vzdělání. Jejich nedostatek či zanedbávání v moderní liberálně-demokratické společnosti – americké, britské, české – vede ke společenským problémům, jejichž řešení vyžaduje nejen vyšší sociální dávky, ale i obnovu úcty ke ctnostem, jako je stud, odpovědnost, poctivost či soběstačnost. To by se mohla současná společnost od velkých viktoriánů učit.

Gertrude Himmelfarbová byla oprávněně považovaná za neokonzervativní historičku. Začínala na levici, zajímaly ji sociální otázky, ale následně dospěla k názoru, že jejich realistické řešení není socialistické, nýbrž liberálně-konzervativní.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.