Odehrává se v Egyptě kontrarevoluce?

Vedení armády využilo nespokojenosti „lidu“ k rozmělnění Muslimského bratrstva i k rozvrácení naděje, kterou Egypťané chovali celý rok 2011.

Jan Čuřík 24.8.2013
Egyptské ozbrojené síly obsadily 17. srpna káhirskou mešitu al Fath poté, co z ní na ně stoupenci sesazeného prezidenta Muhammada Mursího zahájili palbu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Egyptské ozbrojené síly obsadily 17. srpna káhirskou mešitu al Fath poté, co z ní na ně stoupenci sesazeného prezidenta Muhammada Mursího zahájili palbu. | foto: © ReutersČeská pozice
Egyptské ozbrojené síly obsadily 17. srpna káhirskou mešitu al Fath poté, co z ní na ně stoupenci sesazeného prezidenta Muhammada Mursího zahájili palbu.

Málokdy se naskytne příležitost být svědkem rozdrcení společenské poptávky po proměně státu totální polarizací společnosti, do níž následně jako samozvaný arbitr vstoupí armáda. Ukončil 14. srpen 2013 a následujícími dny v Egyptě velký 2,5letý politický příběh, který navzdory všem excesům, únavě, falešným i naplněným očekáváním aspoň minimálně nutil všechny jeho účastníky naslouchat druhým?

Masakr stoupenců islámského proudu na prostranství před mešitou Rábia al-Adavíja a následný řetězec konfrontací vyústil dle oficiálních údajů v pondělí 19. srpna navečer ve smrt bezmála 900 lidí. Statistika obětí sestavovaná egyptskými aktivisty se však v úterý ráno zastavila na počtu výrazně vyšším – 1666.

Tři cíle

V uplynulých dnech jsme se byli přítomni nejtragičtějšímu okamžiku egyptských dějin od začátku 20. století. Každý si může na základě videa odpovědět na otázku, co představuje, či nepředstavuje zdrženlivost ozbrojených sil. „Strach musí změnit tábor,“ prohlásil v roce 1994 zlověstně generál jedné severoafrické země. A severoafričtí generálové tuto taktiku dodnes mistrně ovládají. Lze na překotný vývoj událostí nahlížet, aniž bychom se sami stali zajatci dílčích příběhů poskytovaných zúčastněnými stranami?

Paradoxně jedna z nejsmysluplnějších cest k porozumění egyptským událostem spočívá v dešifrování role fyzického i verbálního násilí. Pokusit se ho chápat jako cílenou šokovou terapii diktovanou nikomu se nezodpovídajícím vedením egyptské armády a ministerstva vnitra, již recyklují státní i soukromá média a agresivně opětují sympatizanti islámského proudu. Toto násilí má tři cíle:

  • získat monopol na interpretaci revolučních událostí roku 2011 a přepsat příběh počínající 25. lednem 2011 tak, aby co nejvíce Egypťanů definitivně přijalo myšlenku, že systémová změna společenského režimu není možná;
  • polarizovat egyptské politické tábory a následně stvrdit roli armády jako samozvaného a nikým nekontrolovaného rozhodčího jejich sporů;
  • polarizovat zahraniční postoje, aby si armáda udržela plynulý přístup k rentám jak finančním (americká vojenská pomoc, saúdské a kuvajtské vklady v Egyptské centrální bance, privilegované partnerství se zahraničními investory), tak symbolickým (role armády jako jednoho ze „štítů“ mezinárodního boje proti terorismu).
Role médií

Stejně jako v syrském ani v egyptském případě nelze opomíjet roli, kterou v naprosté polarizaci veřejnosti hrají média. Prakticky všechna, státní i soukromá, od letošního července prezentují vývoj událostí způsobem, který konvenuje egyptskému armádnímu vedení. Nezanedbatelnou, a obzvlášť obscénní roli v jejich zpravodajství hraje slovo „terorismus“, o jehož globální inflační rozšíření se v minulém desetiletí zasloužila dvojice Pat a Mat světové politiky počátku 21. století – Bush & Blair.

Prozatímním šampionem v utržení se z řetězu zpravodajské objektivity je v Egyptě soukromá televizní stanice ONTV

Prozatímním šampionem v utržení se z řetězu zpravodajské objektivity je v Egyptě soukromá televizní stanice ONTV, v níž si podávají ruce nejhrubší manipulace, klišé a výzvy k vykořenění „zla“, které představuje hnutí Muslimského bratrstva – „nádor Egypta, který potřebuje chemoterapii“ či „teroristické monstrum, které pálí a ničí Egypt“. Televize ONTV se tyto teze současně pokouší sdělovat do zahraničí, ovlivnit veřejné mínění ve státech na sever od Egypta.

To, co se v Egyptě letos v červenci a na počátku srpna odehrávalo, je „opravdový holocaust ze strany Muslimského bratrstva“. A naopak, ONTV pro egyptské diváky snad poprvé v historii arabských zpravodajských prostředků použila jako zdroj televizní stanici Fox News, stroj na výrobu amerického mediálního populismu. Díky jednomu z dílů pořadu Judge Jeanine se tak tuto neděli mohli egyptští diváci dozvědět, že největším spojencem Muslimského bratrstva je… Kdo jiný, než Barack Obama.

Podíl vlády

Podobnou roli v jitření atmosféry hraje i prozatímní egyptská vláda. Ministr zahraničí Nabíl Fahmí v pondělí 19. srpna na své první zahraniční cestě do súdánského Chartúmu lobotomicky prohlásil: „Ano, je tady jistá krize, ale jsme na správné cestě a já věřím v budoucnost.“

Do aktuálních pocitů egyptského premiéra Házima Bíblávího se lze vžít jen obtížně

Do aktuálních pocitů egyptského premiéra Házima Bíblávího se pak lze vžít jen obtížně. Vždyť přece musí vědět, že návrh na rozpuštění Muslimského bratrstva, který o víkendu předložil vládě, má v historii Egypta precedens a že ani v současnosti nemůže skončit jinak než naprostou radikalizací regionálních buněk hnutí a opětovnou volbou násilí jako politické taktiky.

V žádném případě nechci bagatelizovat podíl stoupenců exprezidenta Muhammada Mursího na odstranění byť minimálních styčných ploch mezi jednotlivými proudy egyptské politiky, naopak. Stejně jako armáda v Egyptě kontroluje cenzurou i autocenzurou novináře státní televize a zhruba deseti soukromých televizních stanic, poskytuje dnes televize Al Džazíra jen minimální prostor obhájcům zásahu před mešitou Rábia al-Adavíja.

Chabý základ klišé

Pro islamisty se obětním beránkem jejich hluboce zakořeněné víry, že vše je spiknutí, jehož jsou obětí, stali Koptové. Vedle desítek vypálených egyptských kostelů je však také třeba si klást otázku, proč žádný z nich od středy 14. srpna nechránila armáda, ačkoliv její velení muselo zcela nepochybně vědět, že právě kostely se stanou hlavním cílem radikalizovaných aktivistů.

Pokud armáda bojuje proti „terorismu“ Muslimského bratrstva, proč současně nechrání místa, na která tento „terorismus“ spolu s místními policejními stanicemi cílí jako první? Jak do kontextu těchto příběhů zařadit doslova hony na muže s vousy a ženy zahalené nikábem, které se v minulých dnech odehrály v ulicích egyptských měst?

Klišé označující armádu, ať egyptskou či syrskou, za sílu schopnou zabránit konfesním střetům, má chabý základ. Cílem velení egyptské armády je udržet si nikým nekontrolovanou moc, a nikoli bránit konfesní jednotu země. Bez ohledu na to, kolik obětí civilistů to způsobí.

Prázdné dilema

Měl jsem v letech 2005 a 2006 možnost se několikrát setkat s vysloužilým generálem egyptských zpravodajských služeb, blízkým přítelem jejich dlouholetého šéfa Umara Sulajmána. Navzdory veškeré podnětnosti našich diskusí o Egyptě a Blízkém východě jsem nebyl nikdy schopný „skousnout“ jeho na první pohled iracionální, ale o to viditelnější pohrdání stoupenci islámského proudu, ačkoliv byl praktikujícím sunnitou.

Vrcholní představitelé Muslimského bratrstva a armády přitom dokázali mezi červny 2012 a 2013 najít desítky styčných ploch a dohod. Navíc v samotné káhirské čtvrti Madínat Nasr, ve které se masakr ve středu 14. srpna odehrál, se viditelně prolínají instituce, majetky a životní dráhy příslušníků egyptské armády a jejich rodin na jedné straně a středostavovských islamistů na druhé.

Egypťané stojí před prázdným, ale o to hlasitěji propagovaným dilematem – stranit jednomu ze dvou táborů

Vyslovil jsem před měsícem domněnku, že „revoluce 30. června“, jak začíná být klienty egyptské armády v civilní vládě nazývaná, byla navzdory všem záporům pokusem udržet budoucnost jako otevřenou možnost. Zmýlil jsem se. Vedení armády ztělesněné machiavelistickým Abdal Fatahem Sísím dokázalo využít nespokojenosti „lidu“ nejen k rozmělnění nejsilnější politické formace v zemi, ale i k rozvrácení naděje, kterou Egypťané chovali celý rok 2011.

Je polovina srpna 2013 a Egypťané stojí před prázdným, ale o to hlasitěji propagovaným dilematem – stranit jednomu ze dvou táborů. Před dilematem, ve kterém však není prostor pro „Třetí náměstí“, ze kterého, jak se snaží ukázat do defenzívy zatlačená občanská iniciativa stejného názvu, vede také jiná cesta než do náruče armády a milovníků starých pořádků (fulúl), anebo do tábora Muslimského bratrstva. Ve světě, v němž žijeme, jako by existovaly jen dvě cesty, ale žádná z nich nevedla středem. Lze situaci v Egyptě v polovině srpna 2013 nazvat jinak než dovršenou kontrarevolucí?