Odbory i vláda ochutnávají polévku ze zatraceně hlubokého talíře

V podhoubí „španělské nálady“ pravděpodobně bují cosi zhoubnějšího.

foto: © ČESKÁ POZICE- Richard CortésČeská pozice

Motto: Rušení sociálního státu nás nespasí, museli bychom 50 procent občanů zastřelit.

Z vyhrocených komentářů k chystané stávce považuji právě tento útržek z diskuse na ČESKÉ POZICI za téma nejvážnější. Při veškerém respektu k odborům, vládě, znechuceným občanům se zdá vše ostatní okrajové, snad s výjimkou právních aspektů dění.

„Nasranost společnosti je gigantická,“ řekl minulý týden Andrej Babiš, příslušník nejužší podnikatelské elity, a podařilo se mu šmahem vyjádřit rozpoložení mnoha multimilionářů i mnoha dělníků na mzdovém minimu. Ale hlavně střední vrstvy, která větší část večírku platí. To rozpětí je samo o sobě pro vládní koalici diskvalifikující, selhala dokonce i v očích mnoha svých voličů. Koho má po necelém roce vládnutí na své straně?

Důvody odporu tak rozličných socioekonomických skupin jsou odlišné jen zdánlivě. Jen v první signální rovině lze říci, že řadovým zaměstnancům vadí finanční dopady reforem, zatímco od střední třídy výš to bude spíš jejich tápavost a ztráta morálního kreditu vlády po sérii necivilizovaných skandálů. Všem dohromady vadí něco jiného.

Stávka jako dialog

Tak frontální odpor přesahuje běžný politický provoz sestávající z voleb, veřejného mínění či běžných stávek za konkrétní pracovní a sociální požadavky. Můžeme tomu s nadsázkou říkat „španělská nálada“, poznání, že výdělky, úspory i občanský vliv mizejí v bezedném jícnu mizerných vlád. A bylo jen otázkou času, než se oné nálady někdo chopí.

I v liberální demokracii, jež nedokonalosti vládnutí řeší zákony a pravidelnými volbami, je legitimní vyjádřit odpor a pokusit se přimět vládnoucí elitu k rezignaciNěkteří ministři prohlašují, že tato stávka je politická a považují to za razantní odsudek. Za pravdu jim dávají názory, že nespokojení mají laskavě posečkat do roku 2014, až půjdou znovu k urnám. Dovolil bych si polemizovat. I v liberální zastupitelské demokracii, která nedokonalosti vládnutí řeší zákony a periodickými volbami, je legitimní v krajních případech vyjádřit odpor a pokusit se přimět zákonodárnou i exekutivní elitu k dobrovolné rezignaci, například ke zkrácení funkčního období jedné komory parlamentu. Zejména, pozorují-li občané známky toho, že politická elita se pokouší zablokovat některé samočistící mechanismy.

Ano, stávka je násilí, ale žádné drama. I s tím demokratické mechanismy počítají. Dokonce i s tvrdou politickou stávkou v infrastrukturních oblastech či s blokádami. Demokracie nebo lépe a v širším smyslu Západ není stav, nýbrž proces. Evropa – nikoli jako kontinent, ale určitý způsob myšlení a soužití – se doposud vždy dovedla zdokonalit díky katastrofám, jež přečkala. Má to v rodném listě. Kdo žádá ideální řešení, věčnou stabilitu bez pravidelných otřesů a nejistot, měl by se poohlédnout hodně vpravo, anebo hodně vlevo.

Zda odbory vyčerpaly všechny méně razantní prostředky a slouží jen jako beranidlo opozici, není sice irelevantní, ale ani klíčové. O něco vážnější je otázka, nakolik přesně si odbory uvědomují, že jde o „španělskou náladu“, jaké sousto odpovědnosti si nabraly, protože nejde o to, co bude ve čtvrtek, nebo co by bylo, kdyby padla vláda. Horizont příběhu leží mnohem dál. Vlády přicházejí a odcházejí, mění se politické, právní a penzijní systémy, ale to je pouze pobřežní pěna.

Solidarita a vzájemná solidarita

V čem vlastně česká vláda selhala? Moderní evropský stát z dobrých důvodů zachoval systém sociální nerovnosti, nicméně je založen na vzájemné solidaritě, byť by se projevovala jen zdaněním. Solidarita je v praxi zásahem do svobody vlastnictví a moudré elity i střední vrstvy v zájmu stability takový zásah strpí. Úhelný politický dialog se přitom vede o míru takového zásahu, ale nejen o ni. Každý, kdo z principu solidarity čerpá, by měl být veden nikoli k vděku, nýbrž k individuální odpovědnosti – a hlavně: k vědomí sounáležitosti. Kooperaci. A měl by být veden i jistým sociálním násilím. Pokud je moc prozíravá a hledí dál než za tři čtyři volební období, dovede tuto sounáležitost přetavit ve vzájemnou loajalitu. To se však vládám nedaří, a nemohou se pak divit „španělským náladám“.

Každý, kdo z principu solidarity čerpá, by měl být veden nikoli k vděku, nýbrž k individuální odpovědnostiNejen individuální odpovědnost, ale i sounáležitost jsou dávno ve psí. Vinit z toho jen příjemce v solidárním systému je přinejmenším nekorektní. Stálo by za úvahu, nakolik – obecně, ve většině vrstev – tato nevůle k odpovědnosti, přesvědčení, že stát se musí postarat (anebo naopak že darmožroutům už nedám ani haléř), souvisí s jiným pocitem, který hraničí s jistotou: Možnost ovlivnit vlastní životní příběh a zejména správu společenství se z mnoha důvodů ztenčuje. Nevůle k odpovědnosti a nevíra ve smysl vlastní angažovanosti se vzájemně nabíjejí.

Vyžaduje-li v této situaci vládnoucí elita odpovědnost a kooperaci, vynucuje-li si ji třeba i utažením ekonomických a právních šroubů, žádá-li prozíravost, sounáležitost a altruismus, bezpodmínečně musí totéž sama vykazovat. (Pragmaticky poznamenejme, že z hlediska techniky vládnutí aspoň navenek.) Nečiní-li tak, ztrácí kredit. A kredit tím pozbývá i vzájemná solidarita, měníc se na pouhou solidaritu majetných s méně majetnými, pilných a talentovaných s méně pilnými a talentovanými. Svorník moderního evropského státu se rozpadá.

Dvojí dluh

S mírou solidarity souvisí její celková bilance. Evropské počty v uplynulých letech stále přesvědčivěji dokládají, že je to stabilita koupená na dluh. A to na dluh nejen ekonomický, který přesahuje finanční možnosti střední vrstvy, podvazuje investice, individualitu, a tedy schopnost konstruovat budoucnost, ale i politický, neboť přesahuje míru loajality k systému. V tomto smyslu panuje všeobecná nezodpovědnost. Lze souhlasit, že rušení sociálního státu nás nespasí, protože povede k sociální nestabilitě, ale stejně lze poznamenat, že k jiné, a možná vážnější nestabilitě vede permanentní zadlužování v obou uvedených smyslech. Onen úhelný politický dialog je nezbytné znovu otevřít a revidovat objemy i proporce.

Pokusit se odpovědět na klíčovou otázku: Vyváží nepříjemnou bilanci evropského sociálního státu jen kultivace vládnutí prostřednictvím demokratických mechanismů, prostřednictvím posilování vlády práva, prostřednictvím efektivity nakládání se zdroji? Jinými slovy, stačí vymést nepoctivé vlády, zatočit se zloději a korupčníky, prosadit „více demokracie“, třeba i přímé a tak dál? Anebo „objem sociálního státu“ už přesáhl produkční schopnost společnosti a individuální vůli k sounáležitosti a dospějeme k poznání, že jsme to přešvihli a bude třeba se zkrátka uskrovnit?

Uskrovnit? Všichni? Dokonce v životní úrovni? Takový politický program je pravděpodobně odsouzen k okamžitému fiasku. A už vůbec to není otázka, kterou doposud řešily odbory, ostatně prosperující součást tohoto systému. Naše stabilita je samozřejmě jen iluzorní. Ještě mezi námi žijí lidé, kteří pamatují čas, kdy nikoho ani nenapadlo, že chléb bude na přídělové lístky. Kdy si obyvatelé našeho geografického prostoru užívali stability, řekněme roku 1933… Ač si to jistě nikdo nepřeje, nebylo by to v evropské historii poprvé, kdy nejprve musejí její obyvatelé dospět k bolestnému probuzení. Nikde není psáno, že se už nikdy nemůže stávkovat za osmihodinovou pracovní dobu, pětidenní pracovní týden nebo právo na minimální mzdu…

A nemusí jít o problém ekonomický. V podhoubí „španělské nálady“ pravděpodobně bují cosi zhoubnějšího: Nechuť vůči samotnému systému.

Počet příspěvků: 4, poslední 16.6.2011 06:49 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.