Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Od léta 1945 nebyla jaderná zbraň opět použita. Bude tomu tak nadále?

Atomová válka (ilustrační foto). foto: Reprofoto

Ukončil atomový hřib nad Hirošimou definitivně druhou světovou válku? Pře zastánců a odpůrců použití nukleární bomby trvá už 75 let, ale jedna věc je nezpochybnitelná: od srpna 1945 žádný režim nepoužil v žádné válce novou ničivou zbraň.
  7:27

Při návštěvě Muzea mírového památníku v Hirošimě se v prvním patře setkáte se zajímavou instalací. Hologram ukazuje toto přístavní japonské město ve stavu z roku 1944, se čtvrtmilionem obyvatel a vzkvétající ekonomikou. Pak stisknete knoflík a na město se spustí jaderná bomba. Hologram se změní a můžete – v reálném čase – pozorovat zkázu. Domy jsou srovnány se zemí, městem se šíří požár. Po pár minutách je jedinou stojící budovou veletržní palác s kopulí navržený českým architektem Janem Letzelem. Všechno ostatní je pryč.

Ve čtvrtek 6. srpna uplynulo 75 let od svržení atomové bomby na Hirošimu. Zemřelo při něm zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“ – místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr. O tři dny později srovnala druhá americká jaderná bomba se zemí další japonské město Nagasaki a šest dní poté Japonsko kapitulovalo.

Vedle snahy donutit japonskou vládu k bezpodmínečné kapitulaci měli američtí plánovači ještě druhý cíl: zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“.

Klíčová myšlenka jaderného věku

Historici se dodnes přou o roli, již hrálo použití jaderné zbraně pro ukončení druhé světové války. Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání USA a Japonska.

Již rok po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki zveřejnil americký akademik Bernard Brodie knihu The Absolute Weapon (Absolutní zbraň). Poprvé v ní zazněla klíčová myšlenka jaderného věku, že skutečná síla jaderných zbraní neleží v jejich přímém použití, ale především v hrozbě jejich použití: „Doteď bylo cílem vojenského vedení války vyhrávat. Odteď je cílem se válkám vyhnout.“

Bez ohledu na debaty historiků o přímých následcích jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki uplynulých 75 let ukazuje zajímavý paradox. Doposud nejničivější zbraní v historii lidstva nyní disponuje devět států. Řada z nich se v uplynulých desetiletích zapojila do krvavých válečných konfliktů, ve kterých by jim jaderné zbraně potenciálně zajistily vojenskou převahu. Od léta 1945 však k dalšímu použití jaderných zbraní nedošlo. Jak vysvětlíme tuto zdrženlivost, která nemá v historii vojenských inovací obdoby? A můžeme se spolehnout, že bude pokračovat i do budoucna?

Již rok po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki zveřejnil americký akademik Bernard Brodie knihu The Absolute Weapon (Absolutní zbraň). Poprvé v ní zazněla klíčová myšlenka jaderného věku, že skutečná síla jaderných zbraní neleží v jejich přímém použití, ale především v hrozbě jejich použití: „Doteď bylo cílem vojenského vedení války vyhrávat. Odteď je cílem se válkám vyhnout.“ Podle této logiky bude potenciální agresor preventivně odstrašen hrozbou možného použití této ultimátní zbraně, a proto se raději jakémukoli vzájemnému konfliktu vyhne. Brodie tuto změnu nazval jadernou revolucí.

Navzdory této revoluci se ale američtí stratégové v prvních letech studené války zabývali otázkou, jak bojovat – a vyhrát – budoucí jadernou válku. V bibli jaderné strategie, knize Hermana Kahna On Thermonuclear War (O termojaderné válce), autor píše, že v jaderné válce se zvítězit dá – protože tak či onak jedna ze stran konfliktu utrpí menší škody než druhá. Pokud jste viděli film Dr. Divnoláska, kde je hlavní postava inspirována právě předobrazem Hermana Kahna, nepotřebujete další vysvětlení.

Několik nepoužití

Kahnova teorie zní na první pohled logicky, v jejím srdci ale leží problém, který nejlépe shrnul americký akademik Robert Jervis v knize The Meaning of the Nuclear Revolution (Význam jaderné revoluce). Hovoří v ní o tom, že jaderná revoluce stojí na dvou pilířích. První souvisí s destruktivní mocí použití jaderných zbraní. Ta je potenciálně natolik obrovská, že i vítězi jaderné války zůstane zpustošené území a desítky milionů obětí, takže hovořit o vítězství je v takovém případě víc než jen mírně ironické. Z prvního pilíře pak vyplývá druhý.

Jaderná revoluce pomáhá pochopit, proč nikdy nebyly použity jaderné zbraně mezi jadernými velmocemi, stále však schází vysvětlení, proč vlastníci jaderných zbraní nepoužili tuto zbraň ve válkách se státy, jež možností jaderné odvety nedisponují. A to ani, když v takových válkách nakonec prohráli. Možností takového použití jaderných zbraní přitom bylo v uplynulých desetiletích několik.

Pokud je vzájemné zničení garantováno a při jakémkoli konfliktu hrozí jeho eskalace do jaderné roviny, ozbrojený konflikt mezi jadernými mocnostmi je vyloučen. Jervisova kniha pomáhá osvětlit, proč studená válka mezi Východem a Západem zůstala studená a navzdory vzájemným sporům nikdy nepřešla do horké fáze. Jaderná revoluce pomáhá pochopit, proč nikdy nebyly použity jaderné zbraně mezi jadernými velmocemi, stále však schází vysvětlení, proč vlastníci jaderných zbraní nepoužili tuto zbraň ve válkách se státy, jež možností jaderné odvety nedisponují.

A to ani, když v takových válkách nakonec prohráli. Možností takového použití jaderných zbraní přitom bylo v uplynulých desetiletích několik. Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace jaderným bombardováním, v roce 1954 zase americký prezident Dwight Eisenhower odmítl jadernými zbraněmi zachránit francouzské spojence v Indočíně.

V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil a jaderná velmoc se musela smířit s porážkou včetně nezanedbatelných politických důsledků. Tento vývoj událostí nebyl nevyhnutelný. Pokud by generál z 19. století slyšel, že v následujících letech bude vynalezena ultimátní ničivá zbraň, ale její vlastníci se bez jakékoli vzájemné dohody sami vzdají možnosti ji použít, zřejmě by tomu nemohl uvěřit.

Vysvětlení paradoxní situace

Americká akademička Nina Tannewaldová v tomto směru sleduje postupný vývoj a upevňování „jaderného tabu“ – vnímání jaderných zbraní jako specifické kategorie nehumánních vojenských prostředků, které „slušné státy“ v konfliktech nepoužívají. V uvažování jaderných států hraje zcela jistě roli i obava z otevření pomyslné Pandořiny skříňky, kdy by porušení nepsané tradice používání jaderných zbraní vedlo k jejich rozšíření mezi další státy. Tomu se současné jaderné velmoci snaží všemi silami již desítky let bránit.

V uvažování jaderných států hraje zcela jistě roli i obava z otevření pomyslné Pandořiny skříňky, kdy by porušení nepsané tradice používání jaderných zbraní vedlo k jejich rozšíření mezi další státy. Tomu se současné jaderné velmoci snaží všemi silami již desítky let bránit. To vše vysvětluje paradoxní situaci, kdy jaderné státy v poválečné době budují rozsáhlé arzenály a vymýšlejí komplexní strategické plány pro jejich použití, ale k jaderným útokům nakonec nedochází.

To vše vysvětluje paradoxní situaci, kdy jaderné státy v poválečné době budují rozsáhlé arzenály a vymýšlejí komplexní strategické plány pro jejich použití, ale k jaderným útokům nakonec nedochází. V Muzeu mírového památníku v Hirošimě, návštěvou kterého jsme tuto esej začínali, je vedle expozice jaderného výbuchu odpočinková zóna. V této zóně můžeme najít lezoucí batolata, školou povinné děti hrající hry na svých mobilních telefonech či spící důchodce. Pro mnoho lidí zůstává muzeum důležitou připomínkou tragické minulosti, která má však s dnešním děním jen pramálo společného.

Je tomu ale skutečně tak, že se dalšího použití jaderných zbraní už nemusíme bát? Rostoucí uvědomění katastrofického dopadu jaderné války vedlo k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 1968, mnohým dohodám o omezení zbrojení mezi USA a Sovětským svazem i protijadernému aktivismu v občanské společnosti. Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech.

Již během studené války varovali vědci před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba deset stupňů Celsia. Dnes počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.

Nejen historické téma

Ne všichni přijali Jervisovu interpretaci jaderné revoluce. Vojenské plánování v zemích, jež jadernými zbraněmi disponují, stále potenciálně počítá s jejich nasazením v případě ozbrojeného konfliktu. Všech devět jaderných států dnes aktivně vylepšuje a rozšiřuje svůj arzenál, současná vlna modernizace jaderného arzenálu USA vyjde americké daňové poplatníky během příštích 30 let na přibližně 1,7 bilionu (tedy 1700 miliard) dolarů. Pro lepší představu – s tímto obnosem by bylo možné pokrýt český státní rozpočet následujících 24 let. Varovných signálů je ovšem v tomto směru více.

Navzdory tomu, že se vlastníci jaderných zbraní vyhnuli jejich použití více než 70 let, současný vývoj ve světě naznačuje, že tato zdrženlivost nemusí trvat věčně. Pětasedmdesáté výročí Hirošimy by proto mělo být rovněž varováním, že jaderné riziko není jen historickým tématem a že je třeba si katastrofální následky použití jaderných zbraní stále připomínat i v dnešní době.

Architektura americko-ruských smluv o kontrole jaderného zbrojení se postupně rozpadá, a pokud v příštím roce nebude prodloužena smlouva New START, skončí tím poslední mezinárodněprávní nástroj omezující arzenály těchto jaderných velmocí. Mezi lídry jaderných států se přitom stále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní. Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu.

„Nerozvážné konání USA má jadernou dimenzi,“ řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov ve své televizní show. Vladimir Putin položil „svou jadernou pistoli na stůl“, napsal list Financial Times s použitím kovbojské metafory. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.

Dnes již víme, že se britský spisovatel C. P. Snow v roce 1960 mýlil, když na přední stránce The New York Times zazněla jeho věta, že jaderná válka v následujícím desetiletí je matematickou jistotou. Navzdory tomu, že se vlastníci jaderných zbraní vyhnuli jejich použití více než 70 let, současný vývoj ve světě naznačuje, že tato zdrženlivost nemusí trvat věčně. Pětasedmdesáté výročí Hirošimy by proto mělo být rovněž varováním, že jaderné riziko není jen historickým tématem a že je třeba si katastrofální následky použití jaderných zbraní stále připomínat i v dnešní době.