Od „homo sovieticus” k „homo rossicus”

Rusko uzavírá postsovětskou éru a hledá novou identitu. Ze všeho nejdřív musí najít odpověď na otázku, co znamená být Rusem v 21. století.

Gábor Stier 23.10.2013

V myšlení průměrného Rusa hraje výraznou roli národní paměť vtloukaná mu do hlavy vládnoucí mocí a slavná minulost od vítězství ve druhé světové válce přes dobytí vesmíru až po brežněvovskou stabilitu. foto: © ReutersČeská pozice

V myšlení průměrného Rusa hraje výraznou roli národní paměť vtloukaná mu do hlavy vládnoucí mocí a slavná minulost od vítězství ve druhé světové válce přes dobytí vesmíru až po brežněvovskou stabilitu.

Rusko se dnes podobá starému člověku, který díky spoustě zkušeností nastřádaných během života rozumí světu a ví, co je dobré a co špatné, nicméně zcela pochopitelně vzpomíná spíš na slavnou minulost, než aby přemýšlel o cestách budoucnosti. Přitom nastal čas budování, které by mělo začít obnovou identity.

Už proto, že definovat sebe sama se stává čím dál důležitějším faktorem v globální konkurenci, ovšem zatímco „homo sovieticus” již patří minulosti, tak „homo rossicus” je pořád hudbou budoucnosti. Ruská společnost proto musí ze všeho nejdřív najít odpověď na otázku, co znamená být Rusem v 21. století, jaké má společné cíle, zda lze vůbec nalézt společný obraz budoucnosti, a pokud ano, jak tento obraz vypadá.

Hledání třetí cesty

Od rozpadu Sovětského svazu uplynulo již více než dvacet let. Za tuto dobu stačila vyrůst nová generace, došlo k obnově institucionálního systému, ke změně mravních norem i přeměně samotné společnosti, která procitla z morálního a ideologického vzduchoprázdna následujícího po pádu impéria a ještě pořád hledá sebe sama. Což do značné míry ztěžuje tragická ruská historie 20. století, neboť jak poukazuje známý a vlivný komentátor Sergej Karaganov, experiment prováděný na ruském národě v lidech zničil víru, úctu, čest, sebeúctu a pocit sounáležitosti s vlastním národem.

K tomu je třeba přičíst fakt, že společnost dnes v podstatě ztratila kontakt i s vlastní historií. Jedinou živou vzpomínkou zůstává sovětský režim, který však pro většinu lidí nepředstavuje nijak lákavý model, zatímco carské Rusko se dávno ztrácí kdesi v minulosti a kvůli nedostatku informací se občané nemohou identifikovat ani s touto epochou. Veřejnost se navíc navzdory někdy velmi efektním projevům a znakům ještě pořád nestala společností západního typu, nanejvýš se z některých jejích členů stali kapitalisté.Předmětem toužebného očekávání není komunistická ideologie, ale silný stát a stabilita bez nečekaných změn

Naopak, šok a chaos, které následovaly po liberálních reformách devadesátých let, dokonce značně otřásly vírou v tolik očekávanou demokracii, zatímco divoká privatizace podkopala důvěru v samotný kapitalismus. Ačkoliv nostalgie po sovětských časech postupně slábne, je ještě stále cítit, což lze vysvětlit především jejími někdejšími úspěchy a velikostí, takže není náhoda, že z této identity zůstala už jen vzpomínka na vítězství ve druhé světové válce, která je ovšem čím dál silnější.

Předmětem toužebného očekávání tudíž není komunistická ideologie, ale silný stát a stabilita bez nečekaných změn. Většina samozřejmě ani přesto nechce návrat socialismu, ovšem příliš lákavý pro ni není ani kapitalismus ve své ryzí podobě a jako vždy hledá nějakou třetí cestu, kterou by snad v daném případě mohl být sociálně citlivý státní kapitalismus. Trend hledání třetí cesty posiluje fakt, že u většiny společnosti vyjma mladých lidí přetrvává znatelný odpor vůči Západu, ačkoli opatrně přistupují také k Číně. Navzdory aktivitě velkoměstské střední třídy, jež o sobě dává čím dál výrazněji slyšet, je občanská společnost stále příliš slabá, velká část Rusů je v politickém smyslu pasivní a tuto apatii v nich posiluje i vládnoucí moc.

Snad není všechno ztraceno

I přes jednoznačný, nepřetržitý růst životní úrovně v posledních více než deseti letech, který je na mnoha místech opravdu velmi viditelný, došlo v mnoha ohledech ke zhoršení sociálních ukazatelů, například ke zvýšení nerovnosti uvnitř společnosti nebo zhoršení kvality lidského kapitálu, což je obzvláště bolestivé z hlediska konkurenceschopnosti. Příčinou toho je pokles úrovně školství a demografické problémy, které i přes rozhodná opatření vlády působí čím dál větší starosti.

Rusko totiž každoročně opustí 0,2 procenta obyvatel a co je z pohledu budoucnosti ještě horší, desetkrát více lidí o tom sní. Problém je také s hodnotami. Především mladá generace je hnána takřka pouze dvěma vidinami, což ovšem zdaleka není výhradně ruskou záležitostí. Tou první je touha po úspěchu, jak podle jednoho z nedávných průzkumů přiznává 55 procent respondentů oproti 31 procentům v roce 1986. Většina dotázaných přitom pod tímto pojmem rozumí v zásadě jen materiální bohatství a tohoto úspěchu lze podle nich dosáhnout za každou cenu.Kromě materiálního blahobytu považuje třetina Rusů za důležitou hodnotu také to, aby žili ve spravedlivé a racionálně budované společnosti

K tomu se pojí rovněž druhé „přikázání“, podle něhož lze zákony obejít a morální normy odložit stranou, hlavní je, aby se na nic nepřišlo. Zatímco v devadesátých letech byli ideálem teenagerů prostitutka a mafián, dnes chce být v souladu s výše uvedeným většina dětí činovníkem nebo obchodníkem. Toho se také týká názor, že z „národa vítězů“ se stal „národ konzumentů“. Vzhledem ke čtvrtstoletí starým údajům považuje čtyřikrát méně lidí za důležité stát se užitečným členem společnosti a výrazně poklesla i úcta k práci.

Vše však ještě není ztraceno, neboť kromě materiálního blahobytu považuje třetina Rusů za jednu z nejdůležitějších hodnot také to, aby žili ve spravedlivé a racionálně budované společnosti. Což v jejich představách neznamená rovnost příjmů, ale rovnost před zákony, která je nezávislá právě na příjmech a společenském postavení, stejně jako to, aby měl každý stejnou šanci na seberealizaci.

Kromě toho všeho ovšem komplikuje vytvoření nové společné národní ideje také různorodost Ruska a jeho nesouměrný vnitřní vývoj. Linie zlomu totiž neprobíhají jen napříč společností, mezi boháči a chudými nebo mezi různými generacemi, ale i v samotné zemi, a sice horizontálně mezi jednotlivými regiony i vertikálně z pohledu centra a periferie.

Známá socioložka Natalija Zubarevičová mluví hned o čtyřech Ruscích:

  • o Rusku velkoměst s více než čtvrtmilionem obyvatel,
  • o zemi průmyslových měst s 30 až 250 tisíci obyvatel,
  • o nesmírně rozlehlém venkově a
  • specificky zaostalém severním Kavkaze a několika dalších oblastech, ve kterých žije celkem šest procent obyvatel.

Propast zeje jak mezi regiony, které přispívají do společné pokladny, a těmi, které jsou odkázány na finanční pomoc, tak mezi v zásadě světskými či křesťanskými částmi Ruska a islámských Kavkazem, mezi evropsky otevřenými velkoměsty a konzervativní „glubinkou“, stejně jako mezi Moskvou a ostatními oblastmi. Jak konstatuje politolog Michail Děljagin, známý svými trochu nadsazenými, nicméně plastickými formulacemi, jedna část Ruska žije v 21. století, zatímco druhá kdesi ve století 16.

Který model identity je ten pravý?

Za této situace není stvoření „homo rossica“, národní myšlenky a společných hodnot snadným úkolem. K tomu bylo nejdříve zapotřebí překonat dřívější identitu a zbořit „homo sovietica“. A to se přes veškeré problémy i pozůstalý dávný reflex podařilo. Myšlení lidí bylo v uplynulých dvou desetiletích zásadně ovlivněno doznívajícím pocitem navozeným rozpadem Sovětského svazu, nicméně takzvanou postsovětskou éru se již podařilo uzavřít.Rusko pochopilo, že musí přistoupit k zásadnímu přehodnocení, redefinici sebe sama

Rusko se sice ještě stále ohlíží nazpět víc, než by bylo potřeba, a budoucnost hledá v minulosti, avšak pochopilo, že musí přistoupit k zásadnímu přehodnocení, redefinici sebe sama. Nezbytnou podmínkou tohoto procesu bylo samozřejmě zastavení rozpadu, obnova státu a navození stabilizace a růstu. Vedoucí představitelé mezitím čím dál intenzivněji hledali myšlenku, která by znovu utužila národ, k čemuž však nestačila ani idea reprezentovaná sloganem Rusko zvedá hlavu, definování země jako energetické supervelmoci či hlásání suverénní demokracie.

Uvnitř ruské společnosti spolu zatím soupeří čím dál více modelů identity, mezi kterými se otevírá čím dál hlubší propast.

  • Jedním z nejvýraznějších modelů obracejícím se do nitra ruské společnosti je idea svornosti, jež je založená na symbióze státu a církve, hlásá výjimečnost ruské duše a kolektivismus a v jejím obraze světa představuje Západ nepřítele, zatímco Rusko je dědicem tradic Byzance.
  • Modernější a otevřenější verzí tohoto modelu je takzvaná ruská doktrína, která je výrazně zastoupena i v oficiálních představách a v jejímž centru stojí vedle zdůrazňování úspěšnosti pozemského života také hodnoty tradičního pravoslaví i určitý umírněný nacionalismus. Zatímco prvně jmenovaný model odmítá evropské experimenty ruského vývoje, přistupuje pozitivně ke Stalinovi a oslovuje nejméně kompetitivní vrstvy společnosti, druhá doktrína přijímá Rusko s celou jeho historií, ve vztahu ke Stalinovi je opatrná a její bázi tvoří spíše malá a střední buržoazie.
  • Podle představ neosovětské či neoimperiální školy je životním principem Ruska impérium, země, jež je povolána vyvažovat hegemonii Západu, je obklopena nepřáteli a je se třeba připravovat na válku, která je nevyhnutelná. Tato myšlenka toužící po obnově Sovětského svazu bez diktatury a ideologie kultivovaně zaznívá v dílech jednoho ze známých komunistických ideologů Alexandra Prochanova, jenž vyzdvihuje jako symboly nové identity tanky, rozvinutý vojenský průmysl a oltář jakožto symbol pravoslaví.
  • Čím dál hlasitější jsou také ultranacionalistické, xenofobní skupiny sdružené pod heslem „Rusko Rusům!“, jež sice hlásají sjednocení všech ruských území, ale zároveň zbavení se kavkazských republik. Tato uskupení, která však nemají své zastoupení ve formální intelektuální sféře, cílí především na obyvatele Kavkazu a střední Asie a v jejich názorech se obráží rovněž antisemitismus.
  • Liberální křídlo, které se soustředí na seberealizaci jedince a staví na ideologii spotřebitelského konzumu a jež se honí za abstraktními ideály, považuje za základ identity lidská práva a demokracii západního typu. Nicméně jelikož nenabízí reálné alternativy týkající se nejzávažnějších problémů obyčejných lidí, jeho vliv je zanedbatelný.
Putinovo konzervativní Rusko

Vladimir Putin naproti tomu nastiňuje obraz suverénního konzervativního Ruska, které nekopíruje západní ani východní modely, i když k nim přistupuje otevřeně. Chce zemi budovat na základech solidarity, úcty k zákonům a křesťanských hodnot a s odkazem na národnostní různorodost země hovoří o „vzkvétající komplexnosti“. Co se týče obnovy mravního řádu, opírá se Kreml jednoznačně o ruskou pravoslavnou církev. Na poli zahraniční politiky Putin vyzdvihuje význam mezinárodního práva a východní integrace, když líčí Rusko nikoliv v opozici proti Evropě, ale jako skutečného ochránce evropských a křesťanských kořenů.Putinův obraz budoucnosti Ruska není vzdálen ani představám průměrného ruského občana

Takovýto obraz budoucnosti není vzdálen ani představám průměrného ruského občana. Valerij Fjodorov, ředitel Všeruského centra po výzkum veřejného mínění (VCIOM), popisuje na základě jeho průzkumů ideál, jejž si představuje většina, jako nezávislou, vlivnou zemi, která má váhu ve světě. Takovéto Rusko má být po ekonomické stránce vyspělým, konkurenceschopným, mnohonárodnostním státem, v němž hraje ruský národ výsadní a ústřední roli, přičemž chová v úctě práva ostatních národů. Tato země je řízena silnou rukou prezidenta a všemu jsou nadřazeny zákony, před kterými jsou si všichni rovni.

Sociolog Fjodorov ovšem upozorňuje i na to, že v tomto ideálním obraze scházejí hodnoty, jako je důležitost změny vládnoucí moci, a stejně tak většina nepovažuje za nezbytnou součást politického systému opozici. Podobně podceněn je také význam rozdělení jednotlivých odvětví moci, a vůbec důležitost parlamentu, stran a zastupitelské demokracie. Příliš velký důraz neklade ani na menšinová nebo lidská práva, zatímco otevřenost vůči světu nepovažuje ani tak za zdroj možností jako spíše nebezpečí.

Průměrného Rusa s jeho neznalostí samotná budoucnost spíš děsí, místo aby v ní spatřoval možnosti. Naproti tomu hraje v jeho myšlení výraznou roli národní paměť vtloukaná mu do hlavy vládnoucí mocí a slavná minulost od vítězství ve druhé světové válce přes dobytí vesmíru až po brežněvovskou stabilitu. Tento obraz sebe sama se podle Fjodorova soustředí až příliš na minulost a nebezpečí namísto možností, na svět pohlíží s větší nedůvěrou, než je potřeba, a postrádá ideály.

Na podkladě takovýchto hodnot je ovšem těžké budovat moderní zemi. S poukazem na to mají mnozí, například politolog Nikolaj Zlobin, za to, že se Putin nevrátil do Kremlu proto, aby se s takovou situací spokojil. Putin chce jednoznačně psát historii. Silné, konkurenceschopné a úspěšné Rusko přitom může budovat jen tak, bude-li jeho společnost v harmonii se sebou i se světem. Otázkou pouze zůstává, zda lze tuto novou identitu vybudovat svrchu.

Počet příspěvků: 2, poslední 25.10.2013 05:51 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.