„Occupy Deutschland!“ Německé partaje souzní s protesty. Zatím.

Nejasnost požadavků demonstrujících se politikům hodí a v jejich podpoře jsou jednotní. Absurdní, když jsou protesty namířeny proti nim.

Figurka kancléřky Angely Merkelové coby zosobnění „chamtivosti“. Snímek z protestů v Kolíně nad Rýnem, které proběhly 15. října. foto: © ReutersČeská pozice

Figurka kancléřky Angely Merkelové coby zosobnění „chamtivosti“. Snímek z protestů v Kolíně nad Rýnem, které proběhly 15. října.

„Occupy Deutschland!“ Vlna protestů odstartovaná proti americkému Wall Streetu se minulý týden převalila i přes sousední Německo. Mnichov: tisíc lidí pochodovalo centrem. Kolín nad Rýnem: několik tisíc demonstrujících zabralo Chlodwigplatz. Berlín: deset tisíc občanů se sešlo na Alexandrově náměstí. Frankfurt: v srdci německého kapitalismu byla před sídlem Evropské centrální banky ohlášena malá demonstrace, maximálně dvě stě lidí. Přišlo osm tisíc demonstrantů.

„Chceme upozornit na skutečnost, že nejsme rukojmími politiků, bank ani ekonomiky. My sami, jako národ, máme hlas. Můžeme něco změnit,“ prohlásil nedávno v německé veřejnoprávní televizi ZDF mluvčí německého hnutí „Occupy Frankfurt“ Wolfram Siener.

Pro protesty máme pochopení

Rozzlobeným občanům se dostává nevídané podpory od německých médií i politiků. Pokusíte-li se vyhledat německy psané články k tématu Occupy na Google News, vyhledávač nabídne více než 4700 odkazů a jen málokterý z nich je kritický. „Jednohlasnost, se kterou dnes všichni protesty opěvují, je mimořádná,“ uvedl tento týden pro týdeník Die Zeit Simon Teune, který v berlínském vědeckém centru analyzuje sociální hnutí a masmediální diskurz.

Ono unisono mimochodem platí i pro politiky. Jen zřídkakdy jsou všechny strany včetně kancléřky Angely Merkelové, ať už z opravdového přesvědčení či taktického oportunismu, zajedno. Tentokrát však mají jasno: „Pro protesty máme pochopení.“

Nezvyklou shodu lze vysvětlit snadno: velká část společnosti s protestujícími sdílí jak nepohodlí, tak jejich požadavky. A ty jsou tak povrchní a rozptýlené, že si z široké nabídky každý snadno něco vybere. O co jde především: o regulování bank, potrestání bankéřů, zavedení daně pro bohaté, tvrdší zakročení politiků, anebo snad dokonce o pokus vynalézt nově demokracii? To zatím nevědí ani sami protestující.

Nejasnost požadavků se náramně hodí politikům. A zatím se zdá, že jsou za protesty vděční. „Dokud lidé v ulicích nebudou formulovat jasné požadavky, politici je využijí k posílení svých vlastních pozic a protesty budou interpretovat tak, jak se jim to právě hodí,“ domnívá se Teune. Což je však podle něho zcela absurdní, protože „v očích demonstrujících nesou zodpovědnost právě oni“.

Dle Teuneho chtějí lidé v ulicích v první řadě ukázat, že z jejich pohledu funguje špatně celý systém. „Dnes jim jde o to, aby objevili sebe samé znovu jako politické aktéry. Pocítit moc, že mohou zakročit,“ míní vědec. Zajímavé to celé podle něho začne být, až z povstání vykrystalizuje jasná agenda, konkrétní politické cíle. Na těch se pak zajisté roztříští i dnešní souznění německých partají.

Barikády jsou ošklivé, ale nepostradatelné

Jenže voliči již nevěří, že politici dokážou jejich problémy řešit. Ba co víc, už ani nevěří, že by je řešit chtěli. Účinnou zbraní proti politikům se přitom stávají nová média – nejen tím, že demonstrantům usnadňují život (70 tisíc uživatelů sleduje Occupy Wall Street na Twitteru, 200 tisíc fanoušků aktivisty podpořilo na Facebooku, speciální webové stránky informují o chystaných akcích, diskutují se postupy, zveřejňují videa).

Podobně jako v Americe demonstruje především střední třída; bojí se sociálního sestupu a chce spravedlnostPolitici si konečně musejí zvyknout, že jejich skálopevné „pravdy“, které hlásali pasivním divákům prostřednictvím klasické televizní obrazovky, v 21. století okamžitě narážejí na kritické pohledy aktivních uživatelů, kteří je snadno zpochybní.

Navíc, transparenty s hesly jako „Tato osoba nechce zachraňovat žádné banky!“ v centrech německých metropolí nemávají společenští odpadlíci ani blázni; podobně jako v Americe demonstruje především střední třída. Bojí se sociálního sestupu a chce spravedlnost: „Ať bankéři zodpovědní za krizi také jednou dávají, přeci nemohou jen brát.“

Demonstrují naštvaní občané, studenti, extremisté, odpůrci bank, piráti i Tea Party. Demonstruje se v novozélandském Wellingtonu, australské Canbeře, New Yorku i Honolulu, v Madridu i Tel Avivu. „Obsaďte Tokio,“ skandují v Japonsku, „Obsaďte finanční distrikt,“ v Soulu. Ve filipínské Manile chtějí svrhnout všemocný kapitalismus, v Aténách hoří auta. Nedemonstruje se jen proti finančním institucím. V pražské Štefánikově se bouří čeští piráti proti cenzuře internetu, v Berlíně se jejich němečtí kolegové dostali do parlamentu – lidem slíbili přímé zapojení do rozhodovacích procesů. Nazývají to „Liquid Democracy“. Protestuje se vpravo i vlevo. Protestuje se v Rumburku i Varnsdorfu. Protestuje se na Facebooku, Twitteru, někteří protestují dokonce i na MySpace. „Occupy Together“, obsaďte společně – „Occupy World“, obsaďte svět!

Nejde spíš o jakousi maškarádu, teátr pro média či zbytečnou hysterii, se kterou velmi rychle zatočí nastávající zima?V tomto okamžiku jako by stál před svou největší výzvou celý systém západních demokracií. Společnosti se vrací hlas, který před lety ztratila. „Barikády, občanské války, královraždy jsou ošklivé, zároveň ale nepostradatelné stránky demokracie, ústavy i parlamentarismu a neexistuje téměř žádné národní sebeurčení bez národní osvobozenecké války,“ prohlásil někdy v první polovině devadesátých let minulého století německý politik Joschka Fischer, a ten je na protesty expert. Dnes mu sice pupek stahuje vestička od šedivého na míru střiženého obleku, který zaplatila RWE, kdysi však v zeleném tričku, džínsech a teniskách házel Molotovovy koktejly na policisty.

Šéfredaktor německého deníku Handelsblatt Gabor Steingart napsal, že módou této sezóny je bouřit se. Z protestu se prostě stal trend a demonstrování je momentálně in. Podíváme-li se po světě, něco na tom bude. Tento pohled ale samozřejmě nahrává kritikům. Ti namítají, že spíš než o závažné protesty jde o jakousi maškarádu, teátr pro média či zbytečnou hysterii, se kterou rychle zatočí nastávající zima... Jenže stala-li se z protestování móda, pak není radno demonstrující podceňovat. Protože móda je – jak všichni víme – velice nakažlivá. A má tu nemilou vlastnost opakovat se.

Související články:

Počet příspěvků: 2, poslední 1.11.2011 07:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.