Obrazoborectví jako ideologie definitivního zjevení historické pravdy

Smějeme se barbarům, kteří ničí sochy, obrazy a chrámy. Protože my se chováme úplně jinak. Teď ale v sebeničení pokračuje sám „osvícený Západ“.

V noci na úterý se skupinka demonstrantů ve Washingtonu neúspěšně pokoušela... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V noci na úterý se skupinka demonstrantů ve Washingtonu neúspěšně pokoušela... | foto: Reuters
V noci na úterý se skupinka demonstrantů ve Washingtonu neúspěšně pokoušela...

Vlna ničení pomníků, která se v uplynulých týdnech prohnala po obou stranách Atlantiku, nemá v amerických dějinách obdoby a připomíná radikální zúčtování s minulostí, jaká známe z nástupu či pádu totalitních režimů. Vlna vandalismu se stává každým dnem ničivější a absurdnější. Řada postižených velikánů přitom nemá s postavením menšin v USA vůbec nic společného. Je stále zjevnější, že původní příčina pouličních bouří, tedy smrt George Floyda, se stává pouhou záminkou k rozpoutání ničení, jehož hlavním smyslem je ničení samo.

Ničení obrazů a soch je stejně staré jako jejich vytváření. Evropské dějiny znají řadu období, kdy se toto ničení stává plošným a někdy i společensky akceptovaným. Termín ikonoklasmus, s nímž tato období spojujeme, se vztahuje na nábožensky zdůvodněné ničení – šlo o eliminaci obrazů a soch ze sakrálního prostoru. Ničil je byzantský císař Leon III., ničil je bratr Žižka, za reformace s nimi bojoval Kalvín a později také vojáci Cromwellovy armády.

Znovu se ničení soch a obrazů masově projevilo za Francouzské revoluce a pak při všech přelomových změnách 20. století. Tentokrát však nejde o nábožensky založený ikonoklasmus, ale o ničení podmíněné čistě ideologicky: ničení podmíněné ideologiemi, které se nepovažují za obyčejné světonázory, ale za definitivní zjevení historické pravdy.

Nikoli požadavek všech

O ikonoklastických vlnách existují stovky vědeckých studií založených na pečlivém čtení dobových textů. Nicméně mezi teoretickým vysvětlením, proč v kostele nemají být figurativní sochy či obrazy, a jejich praktickým zničením nebo odstraněním je rozdíl. Při zpětném pohledu máme automaticky za to, že teorie předcházela praxi, ale je možné, že přinejmenším některé texty „proti obrazům“ vznikly spíš jako zpětné zdůvodnění akcí, které již proběhly.

Ikonoklasmus vždy představuje opozici proti něčemu. Abychom mohli něco „spontánně“ ničit, musí tu být něco ke zničení, přičemž na obrazy (sochy, budovy…), které se chystáme zlikvidovat, se zpravidla váže nějaký hodnotový systém. Jejich zničení by tedy mělo být logickou, ba přímo nezbytnou součástí kritiky tohoto systému. Pokud by tomu tak bylo, ničení obrazů by muselo být požadavkem všech, kdo proti tomuto systému vystupovali. To však není pravda.

Stejně máme sklon automaticky předpokládat, že ničení obrazů a soch bylo spontánní akcí nižších utlačovaných vrstev – to lahodí dnešnímu mainstreamovému uchu jako v roce 1950. Nebylo tomu tak zdaleka vždy. V řadě případů přesný průběh událostí neznáme a nikdy se už nedozvíme, nicméně byzantský ikonoklasmus za Leona III. řídila centrální vláda, zatímco lidové vrstvy zřejmě stály spíše v opozici, stejně jako velká vlna nizozemského ikonoklasmu roku 1566 byla (nakolik to dnes můžeme zjistit) spíš dobře organizovanou akcí určité skupiny lidí, kteří v daném městě usilovali o moc, než spontánním výbuchem lidového hněvu.

Pro hodnocení současného obrazoborectví je dobré si to pamatovat. Ikonoklasmus vždy představuje opozici proti něčemu. Abychom mohli něco „spontánně“ ničit, musí tu být něco ke zničení, přičemž na obrazy (sochy, budovy…), které se chystáme zlikvidovat, se zpravidla váže nějaký hodnotový systém. Jejich zničení by tedy mělo být logickou, ba přímo nezbytnou součástí kritiky tohoto systému.

Pokud by tomu tak bylo, ničení obrazů by muselo být požadavkem všech, kdo proti tomuto systému vystupovali. To však není pravda. Místo převyprávění dějin ikonoklasmu si zkusme raději připomenout dva případy „z vlastních řad“: první z nich měl historicky nesmírně závažné následky, druhý zůstal spíš epizodou. Zajímavé jsou ale oba.

Martin Luther a Christophe Muzungu

Roku 1522 se ve střední Evropě rozvíjí reformace, jejíž étos spočíval v odmítnutí dosavadního náboženského systému středověké Evropy včetně nesmírně bohatého a propracovaného podsystému artefaktů, z našeho pohledu „uměleckých děl“, v sakrálním prostoru. Významný reformní teolog, který se po dlouhém období skrývání právě vrátil do centra dění ve Wittenbergu, si připravuje sérii postních kázání. Ta vrcholí tvrzením, že obrazy nejsou nutné, nutné ale není ani jejich zničení. Bůh nechal zcela na lidech, jak s nimi naloží, a to s jedinou výjimkou – lidé se jim nemají klanět, nemají je uctívat.

Martin Luther a Christophe Muzungu jako by mluvili a jednali proti tomu, co bychom od nich mohli očekávat. Mělo to ale jednoduchou logiku – Luther správně vycítil, že uctívání obrazů sice bylo důležitým rysem středověké zbožnosti, ale stačí zamezit tomuto uctívání a není nutné ničit jeho objekty. Muzungu zase měl za to, že je namístě brát konžskou historii, jaká byla včetně koloniálního období a jeho pomníků.

Tím teologem nebyl žádný zastánce starých pořádků, ale otec reformace Martin Luther. Jeho názor na staletí dopředu ovlivnil spíše umírněný postoj luteránských církví k obrazům v kostele: když už někde jsou, není nutné je hned ničit. Stačí si jich nevšímat. Uběhne téměř pět set let. Ocitli jsme se v roce 2005. V Kinshase (původně Léopoldville), hlavním městě Demokratické republiky Kongo, právě probíhá reinstalace sochy Leopolda II., belgického krále, jenž byl nějaký čas soukromým majitelem dnešního Konga a jako takový zodpovídal za bezpráví, které se tam odehrávalo. Překvapení?

Návrat Leopoldovy sochy nebyl následkem opětovné kolonializace Konga, ale výsledkem rozhodnutí Christopha Muzungua, tehdejšího ministra kultury konžské republiky. Šlo o návrat velmi krátkodobý – socha byla ještě ten samý den znovu odvezena do muzea, protože se proti jejímu opětovnému umístění zvedly protesty. Z dnešního hlediska nejde o víc než jen anekdotickou epizodu. Oba příklady nutí k zamyšlení. Na první pohled měli jak Luther, tak Muzungu všechny důvody k zavržení sakrálního umění i sochy někdejšího vládce Konga ve veřejném prostoru.

Luther byl hlavou reformního hnutí. Muzunge ministrem kultury v zemi, která těžce utrpěla belgickým kolonialismem. Oba jako by mluvili a jednali proti tomu, co bychom od nich mohli očekávat. Mělo to ale jednoduchou logiku – Luther správně vycítil, že uctívání obrazů sice bylo důležitým rysem středověké zbožnosti, ale stačí zamezit tomuto uctívání a není nutné ničit jeho objekty. Muzungu zase měl za to, že je namístě brát konžskou historii, jaká byla včetně koloniálního období a jeho pomníků. Martin Luther i Christophe Muzungu si od obrazů a soch dokázali vytvořit odstup. Proč to dnes tisíce lidí nedokážou – anebo se tak tváří?

Pomsta a nový společenský řád

Významný americký kunsthistorik David Freedberg na začátku devadesátých let 20. století popsal několik základních motivací pro ničení obrazů a soch. Jednou je touha po publicitě – jako v případě řady útoků na umělecká díla v muzeích vedených duševně vyšinutými osobami. Druhou je obava z života či vnitřní síly přičítaných obrazům, a zničení obrazu může být vnímáno jako důkaz, že obraz tuto moc nemá. Další motivací je přesvědčení o pornografickém nebo jinak sexuálně zneklidňujícím charakteru obrazu.

V případě odstraňování či vandalizování soch, ke kterým dochází v USA a ve Velké Británii, jde o pomstu a zároveň o snahu definovat nový společenský řád uvnitř starého. Na fungování globálního kapitalismu se nemá změnit nic (nebo se o tom zatím nemluví), změnit se mají konvence uvnitř tohoto systému.

K dalším důvodům patří třeba názor, že obraz nebo socha představují zbytečně nákladnou investici a že peníze do nich vložené by mohly být využity jinak, například rozdány chudým, nebo přesvědčení, že konkrétní podoba obrazu je v rozporu s jeho dominantním významem. Tento okruh motivací se týká starších dob, pro nás je důležitý jiný rozměr tohoto fenoménu.

Podle Freedberga ikonoklasmus sloužil jako nástroj, jak přitáhnout pozornost k nějaké sociální nespravedlnosti, případně jak tuto nespravedlnost pomstít napadením nebo zničením díla, které se těší obecné oblibě (za příklad uváděl útoky na Rembrandtovu Noční hlídku nebo na Dürerovy obrazy). Kromě toho odkazoval i na „širokou škálu“ případů, kdy byly zničeny obrazy, sochy nebo stavby, protože představovaly symbol utlačovatelského, nenáviděného nebo svrženého režimu.

Odstraňování či vandalizování soch, ke kterým dochází v USA a ve Velké Británii, spadá do posledních dvou kategorií. Jde o pomstu a zároveň o snahu definovat nový společenský řád uvnitř starého. Na fungování globálního kapitalismu se nemá změnit nic (nebo se o tom zatím nemluví), změnit se mají konvence uvnitř tohoto systému – liberalismus má vystřídat nástupnická ideologie, která zlikviduje nebo omezí některá práva, jež jsme si se Západem zvykli spojovat. S ohledem na řečené jde o celkem pochopitelné chování, které plní svůj účel – prakticky řečeno, ano, teď už fakt každý ví, že Churchill byl rasista.

Důsledky pandemie

Bylo by pokrytecké tvářit se, že máme právo odsuzovat myšlení lidí z vyloučených lokalit severoamerických měst. Stejně nerozvážné by ale bylo jen tak přistoupit na to, že kterýkoli pomník může být kdykoli vandalizován, nebo dokonce stržen, pokud určitá skupina lidí dá příslušného velikána na seznam nežádoucích. Kdybychom o tom pochybovali, vyděračský a svým způsobem směšný seznam nepřátel černého lidu od krále Karla II. po Gladstonea by měl přesvědčit, že tudy cesta nevede.

Koronavirová krize otřásla mnohem víc naší psychikou než tělesnou schránkou. Když pandemie dosahovala vrcholu, byly zřejmě miliony lidí přikovány k obrazovkám, aby sledovaly každodenní hlášení o počtech nakažených a mrtvých, což samo o sobě stačí ke způsobení těžkého stresu. Psychické následky pandemie zatím vůbec nedokážeme odhadnout. A budou se projevovat dlouhodobě.

Právě tak pokračující vandalizace naprosto nevinných soch, jako jsou pomníky polského národního hrdiny Tadeusze Kościuszka ve Washingtonu a Varšavě, ukazuje, že už dávno nejde o racionální debatu – vždyť Kościuszko nejenže bojoval v americké válce za nezávislost, ale byl i odpůrcem otroctví. O útocích na pomníky generála de Gaulla či Julia Caesara ani nemluvě... Proto daleko nejvíc zaráží způsob referování některých médií, která straní těm, kdo vandalizují sochy ve veřejném prostoru, oproti jejich obráncům.

Právě tento hanebný a vysloveně sebevražedný postoj je projevem hluboké krize euroamerické civilizace. Proč se ale ničivá vlna přihnala právě teď? Jistě, oficiálně uváděnou příčinou byl případ George Floyda. Tomu ale lze jen těžko uvěřit, protože v USA dochází k podobným případům bohužel poměrně často, ale takto rozsáhlé bouře po nich zpravidla nenásledují – rozhodně ne na globální úrovni. Do očí bije na první pohled časová souslednost mezi koronavirovou pandemií a vzedmutím „ikonoklastické“ vlny. Nejde jen o to, že černošská komunita v USA byla podle některých zpráv postižena hůř než majoritní společnost.

Vtip je v tom, že koronavirová krize otřásla mnohem víc naší psychikou než tělesnou schránkou. Několik měsíců jsme strávili v nucené karanténě, kdy byli lidé po celé planetě vystaveni psychicky vyčerpávajícímu zpravodajství. Když pandemie dosahovala vrcholu, byly zřejmě miliony lidí přikovány k obrazovkám, aby sledovaly každodenní hlášení o počtech nakažených a mrtvých, což samo o sobě stačí ke způsobení těžkého stresu. Psychické následky pandemie zatím vůbec nedokážeme odhadnout. A budou se projevovat dlouhodobě. Jak tedy mohla ovlivnit naše postoje v uplynulých týdnech?

Přehrávání minulých křivd

Můžeme si opět pomoci příkladem z historie. Český historik František Graus ukázal, jak smutně proslulou morovou pandemii z poloviny 14. století v Evropě doprovázely protižidovské pogromy, které často získaly podobu organizovaného vyvraždění celých komunit, a s evolucí hnutí flagelantů – zástupů putujících kajícníků, kteří se za své a jistě i cizí hříchy veřejně bičovali.

A pokaždé ani nemuselo jít o posloupnost událostí – pogromy se mohly vyskytnout i tam, kam morová rána dosud nedosáhla, ale lidská psychika už byla natolik narušená jak realitou, tak „pouhým“ očekáváním katastrofy, že lidé svou nevybitou agresi potřebovali obrátit buď navenek, nebo vůči sobě. A právě ničení pomníků můžeme chápat jako takové vybití agrese navenek, přičemž nepochopitelně vstřícné reakce médií vůči této agresi a samozřejmě i její schvalování jinak neaktivními lidmi na sociálních sítích zase jako novodobé flagelantství. Pandemie jen urychlila procesy, které už probíhaly.

Otroctví, kolonialismus a imperialismus jsou stále znovu přehrávány, jako by šlo o současnost, ne o minulost, od které se euroamerická civilizace vzdálila proklamativně i fakticky, často za cenu nemalých obětí. Od určitého momentu je ale nutné jasně odmítnout další přehrávání minulých křivd. A tento moment dávno nastal.

Už v uplynulých letech jsme mohli sledovat, jak se kvůli médiím a sociálním platformám stávají zvýšená emotivita spolu s různými formami infantilních reakcí standardní podobou lidského chování. Při nadměrně intenzivních podnětech a ve výjimečně dramatických situacích se tak může chovat kdokoli. Je ovšem alarmující, když se z takového chování má stát norma a když se potřeba stále znovu se vracet k traumatizujícímu zážitku stává základem společenského diskurzu.

Otroctví, kolonialismus a imperialismus jsou stále znovu přehrávány, jako by šlo o současnost, ne o minulost, od které se euroamerická civilizace vzdálila proklamativně i fakticky, často za cenu nemalých obětí. Je třeba ještě jednou jednoznačně říci, že z hlediska někoho, kdo vyrůstal v ghettu či v uprchlickém táboře a kdo byl opakovaně vystaven traumatizujícímu jednání, to může být pochopitelná reakce.

Od určitého momentu je ale nutné jasně odmítnout další přehrávání minulých křivd. A tento moment dávno nastal. Zažité trauma, ať osobní, nebo skupinové, nikomu nedává právo terorizovat své okolí, stejně jako nikdo nemá právo pod jakoukoli záminkou přehlížet zcela současné tragédie, jako jsou masakry v Nigérii, kde jako by najednou na černých životech nijak nezáleželo.

Odstup od pomníků

Naše země prošly několika vlnami ikonoklasmu. Nejprve to bylo v době husitství, potom znovu za krátké kalvinistické epizody, kdy lidé z okolí zimního krále Fridricha Falckého vandalizovali katedrálu svatého Víta, typickým ikonoklastickým projevem bylo i stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vždy šlo o snahu dobře organizované skupiny lidí vnutit zemi nový řád. K další vlně ničení, tentokrát řízeného stranostátem, došlo po druhé světové válce, zažili jsme i odstraňování pomníků po roce 1989 a konečně silně medializovaný odsun sochy maršála Koněva.

Je nesmysl stavět lidem pomníky, zejména pomníky v podobě více či méně „realistických“ soch. Pokud ale už takové pomníky stojí, je nutné vytvořit si od nich odstup. Nejsou to zdroje nadpozemské síly, nemohou se hýbat a nesídlí v nich vyšší moc. Není důvod se jich bát, ale není ani dobré využívat jich k dosažení krátkodobých politických cílů.

Nicméně ze současné vlny revolučního ikonoklasmu bude užitečné vyvodit pár praktických poučení. Především to, že je nesmysl stavět lidem pomníky, zejména pomníky v podobě více či méně „realistických“ soch. Pokud ale už takové pomníky stojí, je nutné vytvořit si od nich odstup. Nejsou to zdroje nadpozemské síly, nemohou se hýbat a nesídlí v nich vyšší moc. Není důvod se jich bát, ale není ani dobré využívat jich k dosažení krátkodobých politických cílů.

Z tohoto hlediska se ukazuje, jakou chybou bylo, že radnice Prahy 6 odsunula Koněvovu sochu. „Civilizované“ provedení jejího odsunu nemůže zastřít fakt, že základní mechanismus naprosto neadekvátního přehrávání skutečných nebo údajných křivd z minulosti byl stejný jako ve zmiňovaných historických případech. Šlo o zbytečný akt, který ke všemu plynule přešel v nefalšovanou politickou frašku s údajnou přítomností ruského agenta s ricinem. Zkusme se v budoucnu chovat dospěleji.