Obrana proti Putinovi: Zdravý veřejný prostor jako v Německu

Dnešní Rusko se snaží oslabit autoritu pravdy a víru, že ji lze hledat. Na tuto strategii jsme zcela nepřipravení. Za příklad si lze vzít Německo.

Angela Merkelová s Vladimirem Putinem měli otevřít v petrohradské Ermitáži výstavu Doba bronzová - Evropa bez hranic.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Angela Merkelová s Vladimirem Putinem měli otevřít v petrohradské Ermitáži výstavu Doba bronzová - Evropa bez hranic. | foto: Reuters
Angela Merkelová s Vladimirem Putinem měli otevřít v petrohradské Ermitáži výstavu Doba bronzová - Evropa bez hranic.

Sestřelení letu MH17 Malajských aerolinek bylo nepodařeným atentátem na ruského prezidenta Vladimira Putina. Cestující byli mrtví již před startem tohoto Boeingu 777. Omylem jej sestřelil ukrajinský letoun Su-25. Let MH17 je ve skutečnosti letem MH370 boeingu, který zmizel nad Indickým oceánem.

Desítky dezinformací a konspiračních teorií o sestřelení malajského letadla 17. července 2014 nad východní Ukrajinou odhalují novou válečnou strategii Putinova Ruska. Mají zpochybňovat fakta, mást alternativními výklady události a vyvolávat chaos a dojem, že pravda neexistuje. Cílem Putinových stratégů je poškodit nepřítele, aniž by bylo třeba přímé intervence, znepřehledněním veřejného prostoru a oslabením jeho řádu i schopnosti se svobodně a zodpovědně rozhodovat.

V Česku je tato strategie Kremlu úspěšná – naše společnost je dnes v otázce Ruska nebývale rozdělená. Konspirační teorie a propaganda mají v médiích a především na sociálních sítích stejnou váhu jako fakta. Tím nad reflexí situace vítězí pocit, že všechno je složitější, než se navenek jeví. Jak se této strategii bránit? Jak udržet veřejný prostor přehledný, a tedy svobodný? Jde totiž o to, zda bude náš veřejný prostor místem svobodného rozhodování, nebo změtí výkřiků.

Svoboda jako přirozený stav

Ve svobodném veřejném prostoru nehrozí za vlastní názor vězení, pokuta, propuštění ze zaměstnání ani rána obuškem. Perzekuce je dodnes hlavním – a zřejmě i jediným – kritériem pro identifikaci nesvobodného prostředí. Kvůli naší totalitní minulosti je to pochopitelné. Ale co dnes, kdy rána obuškem za názor nehrozí a existuje mnohem víc možností veřejně se vyjádřit než dříve?

Domníváme se stále, že svoboda je přirozený stav, který zavládne, pokud odstraníme překážky, jež ji znemožňují. To možná platilo v roce 1989, ale dnes se obrací proti nám

Cílem totalitních perzekucí bylo zabránit pravdě. Dnešní Rusko se ale toho snaží dosáhnout elegantnějším způsobem než násilím – oslabením autority pravdy a víry, že ji lze hledat. Na tuto strategii jsme zcela nepřipravení, za což může naše zkušenost z bývalého totalitního režimu a z ní vyplývající chápání svobody.

Domníváme se totiž stále, že svoboda je přirozený stav, který zavládne, pokud odstraníme překážky, jež ji znemožňují. To možná platilo v roce 1989, ale dnes se obrací proti nám – veřejný prostor jsme nekultivovali a nechali zplanět. V důsledku toho v něm několik proruských serverů, placených lobbistů v internetových diskusích a rusofilů získalo stejný vliv jako nezávislí odborníci a komentátoři.

„Organizovaný“ prostor

Dospět k dohodě ve větší skupině lidí je možné, jen pokud všichni dodržují pravidla, například neskákat si do řeči, naslouchat si, či nelhat. Navíc je třeba mít moderátory, kteří se v daném problému orientují a dokážou ostatní přimět, aby se nezabývali podružnostmi, nerozptylovali detaily či nenechali strhnout emocemi.

Takto „organizovaný“ prostor je svobodnější než ten, v němž každý může hovořit o čemkoli. Teprve řád umožňuje uplatnit svobodu, aby se náš příspěvek zapojil do diskuse a vyvolal reakci. Je hezké říkat, co nás napadne, ale jaký to má smysl, pokud to nikdo kvůli vřavě neuslyší? Není to totéž jako mlčení? V chaotickém, nestrukturovaném prostředí se svoboda nemůže uplatnit, čímž se stává bezvýznamnou a vyprázdněnou.

„Organizovaný“ prostor je svobodnější než ten, v němž každý může hovořit o čemkoli. Teprve řád umožňuje uplatnit svobodu, aby se náš příspěvek zapojil do diskuse a vyvolal reakci.

I ve veřejném prostoru je třeba ctít pravidla, jež umožňují diskusi a uplatňovat společnou vůli. Souboru takových pravidel se říká kultura a svobodné prostředí souvisí s kulturností. Každý si nemůže říkat a dělat, co chce – například lhát či tvrdit nesmysly –, protože výsledkem jsou lži a nesmysly.

Nechceme-li přijít o svobodu, soustřeďme se na kulturnost. Jakmile se totiž respekt k pravidlům začne vytrácet, stává se veřejný prostor zmatený a nevyzpytatelný, a tím náchylnější účelovému ovlivňování. Jak však dosáhnout prostředí, kde panuje řád, a přitom necenzurovat a neupírat nikomu možnost do něj zasáhnout? Za příklad si lze vzít Německo, kde má péče o veřejný prostor tradici.

Vztah k Rusku

„Za 30 let zkušeností s debatami jsem nezažil nic podobného tomu, co se právě děje v Německu ve veřejné diskusi o Rusku a Krymu,“ napsal krátce po ruské anexi Krymu loni v únoru a březnu Bernd Ulrich, zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit, v eseji „Jak Putin rozděluje“, v němž rozčarovaně, ale inteligentně rozebral postoj německé veřejnosti k ukrajinské krizi.

Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění byla německá veřejnost v pohledu na Rusko rozdělená. Až dvě třetiny Němců zastávaly ve sporu o Krym proputinovské postoje. Podle nich měl právo na „ruskou půdu“ a za agresory byla považovaná Evropská unie a NATO, které chtěly vymanit Ukrajinu ze sféry vlivu Ruska. Ulrich nebyl jediný, kdo nechápal schvalování porušení mezinárodního práva – také americký deník The New York Times a další světová média.

Na rozdíl od Německa se v České republice vztah k Rusku za uplynulý rok nijak nezměnil. Příčinou nejsou jen diskusní trollové, kteří v Německu útočí úplně stejně, ale povaha českého veřejného prostoru.

Po více než roce se německá situace liší. Dnes dříve zdrženlivá kancléřka Angela Merkelová vyzývá Evropu ke společnému postupu proti Rusku. A německá veřejnost – aspoň podle průzkumů veřejného mínění – ji podporuje. Tuto proměnu akceleroval šok ze sestřelení letu MH17 i kancléřčiny zkušenosti s Putinovým lhaním. Neodehrála by se však ani bez společenské debaty, která umožnila dospět k novému konsensu.

Posun ve vztahu k Rusku se v Německu neobešel bez další fáze vyrovnání se s vlastní minulostí. Za druhé světové války patřily střety nacistického Německa s Rudou armádou k nejtvrdším a v Sovětském svazu přišlo o život mnoho milionů vojáků i civilistů. Rusové patřili mezi hlavní vítěze nad Hitlerem, přičemž v květnu 1945 dobyli Berlín. „Není žádná jiná země, ke které by mělo Německo stejně emocionální a rozporný vztah,“ napsala redaktorka týdeníku Der Spiegel Christiane Hoffmanová.

To platí i pro Českou republiku, na rozdíl od Německa se však tento vztah k Rusku za uplynulý rok nijak nezměnil. Příčinou nejsou jen diskusní trollové, kteří v Německu útočí úplně stejně, ale povaha českého veřejného prostoru.

Příběh společného hledání

Rozdíl mezi českým a německým veřejným prostorem spočívá především ve schopnosti hierarchizovat diskutovaná témata. V Německu se více píše a mluví o tématech s dlouhodobými dopady a důležitými souvislostmi, jež však většinou nejsou aktuální a čtenářsky přitažlivá. Například celá politická rubrika posledního letošního dubnového čísla týdeníku Die Zeit byla věnovaná uprchlické krizi. Redaktoři nabízeli odlišné názory, jak by měla Evropa reagovat.

Cílem jejich polemiky nebylo zvýšit čtenost, ale situaci co nejlépe osvětlit a hledat její řešení. U nás „seriózní“ list lákal čtenáře výhružným titulkem „Nad Českem se povalí vlna 200 tisíc běženců“. V Německu platí nepsaná dohoda, že novináři nebudou bavit a půjdou veřejnosti proti srsti, ale téma je třeba náležitě prodiskutovat.

Předpokladem zdravého a svobodného veřejného prostoru je i schopnost rozvíjet důležitá témata v celé společnosti, až se dospěje k uspokojivému závěru, nebo se zcela vyčerpají. Vytváří se tím příběh společného hledání.

Předpokladem zdravého a svobodného veřejného prostoru je i schopnost rozvíjet důležitá témata v celé společnosti, až se dospěje k uspokojivému závěru, nebo se zcela vyčerpají. Vytváří se tím příběh společného hledání, který není náhodný ani libovolný, ale lze mu rozumět a navazovat na něj.

To na intelektuály, novináře a další představitele veřejného prostoru klade velké nároky – neprobírat téma neustále od začátku, ale navazovat na debatu v místě, kam dospěli předchozí diskutující. A respektovat jejich závěry, s nimiž sice diskutující nesouhlasí, ale ukázaly se správné a přesvědčivé.

Veřejná diskuse, jejíž účastníci jsou něčeho podobného schopní, je jiná, než na niž jsme zvyklí v České republice. I v ní žijí inspirativní osobnosti s konzistentními postoji, jež jsou autoritami pro určitý okruh lidí. Naše intelektuálně-mediální scéna je však natolik rozhádaná, že příběh společného hledání v podstatě není možný.

Utopická představa

Z Německa nelze importovat do Česka mnoho let pěstovanou kulturu veřejného prostoru, je ale načase s tím aspoň začít. Měli bychom si konečně uvědomit, že svobodu a priori nemáme, ale že se musí pěstovat, a že touto nedostatečnou péčí ztrácíme. Teprve soustavná péče o svobodu a kulturu svobody, se kterou je spojené dodržování pravidel, je prostředkem proti všem pokusům o ovládnutí veřejného prostoru.

Představa, že by v Česku usvědčení ze lži přinášelo společenskou ostudu, je dnes utopická. Vypovídá to však o nízké úrovni naší kultury veřejného prostoru, jež proto potřebuje soustavnou péči.

Pro začátek bychom mohli ve veřejném prostoru netolerovat lži. Pokud někdo bude lhát, měl by se za tuto lež omluvit, a bez této omluvy by neměl dostat prostor ve veřejné diskusi a především nebýt považován za seriózního diskutujícího. Není důvod, aby se Martin Konvička, který si vymýšlí nepravdy o muslimech, mohl vyjadřovat k imigrantské politice. Není ani nutné vědět do detailů, co si o Ferdinandu Peroutkovi myslí hradní mluvčí Jiří Ovčáček, který už o něm řekl mnoho lží.

Představa, že by v Česku usvědčení ze lži přinášelo společenskou ostudu, je dnes utopická. Vypovídá to však o nízké úrovni naší kultury veřejného prostoru, jež proto potřebuje soustavnou péči.Kultivovaný, a tudíž svobodný veřejný prostor neexistuje, aby si intelektuálové popovídali. Jde o bojiště, kde se rozhoduje, zda naše společnost zůstane soudržná a svobodná. Putinova diktatura si význam tohoto bojiště uvědomuje a cíleně na něm pracuje. Otázkou je, zda dokážeme náležitě odpovědět.

J. Švejk Ať žije USA a jejich pravda. :) 11:15 29.8.2015

Počet příspěvků: 17, poslední 2.9.2015 05:48 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.