Obama versus Netanjahu: Ostrý spor o dohodu s Íránem

Vystoupení izraelského premiéra v Kongresu proti vůli amerického prezidenta je sice riskantním činem, ale Benjamin Netanjahu zřejmě nabyl dojmu, že otevřeným konfliktem s Barackem Obamou nemá co ztratit. A není od něho ani nijak neférové, bude-li lobbovat za to, aby Kongres dohodu s Íránem odmítl, protože je špatná. Píše Roman Joch.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu má vystoupit 3. března v Kongresu. Americký prezident Barack Obama tento projev nechce. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu má vystoupit 3. března v Kongresu....

Americký prezident Barack Obama a izraelský premiér Benjamin Netanjahu se upřímně nesnášejí. „Nemuseli se“ už dříve, ale nyní jejich vztah dosáhl nikoli bodu mrazu, ale značně pod ním. Netanjahu totiž navzdory přesvědčování i zastrašování Obamovou vládou a jejími stoupenci přijal pozvání předsedy Sněmovny reprezentantů, republikána Johna Boehnera, aby vystoupil před americkým Kongresem – a to v úterý 3. března.

Netanjahu ve svém projevu hodlá agitovat proti dohodě, která by Íránské islámské republice, režimu ajatolláhů, umožňovala obohacovat uran a o níž s touto zemí jedná a plánuje ji uzavřít Barack Obama. Netanjahu tedy bude v Kongresu otevřeně lobbovat proti Obamově zahraniční politice.

Historie špatných vztahů

Už v minulosti se vztahy některých amerických prezidentů a izraelských premiérů ocitly na bodu mrazu – například Dwighta D. Eisenhowera a Bena Guriona během britsko-francouzsko-izraelské suezské akce proti Egyptu v roce 1956. Tehdy prezident Eisenhower pokořil své západoevropské spojence, čímž zachránil protizápadního egyptského diktátora Gamála Násira.

Pravděpodobně nikdy dříve neměl americký prezident a izraelský premiér stejně špatný vztah jako nyní Obama a Netanjahu

Ten však následné neprojevil žádnou vděčnost, ale naopak se připojil k sovětské straně. Tehdejší americký ministr zahraničí John Foster Dulles tuto záchranu později označil za svou největší politickou chybu.

Kvůli sporu, zda jednat s tehdejším předsedou Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem, se v roce 1991 „nemuseli“ ani prezident George Bush starší a jeho ministr zahraničí James Baker s premiérem Jicchakem Šamirem.

Ani vztahy Billa Clintona a Netanjahua ve druhé polovině devadesátých let 20. století nebyly idylické. Pravděpodobně ale nikdy dříve neměl americký prezident a izraelský premiér stejně špatný vztah jako nyní Obama a Netanjahu.

Pozitivní „dědictví“

Na podzim 2013 USA a Evropa ukončily přísné sankce vůči Íránu, které na něj byly uvaleny kvůli jeho jadernému programu a jež byly účinné a škrtily jej. Obama je pozastavil na základě uzavření dohody s Íránem. Pozastaveny jsou dodnes a v Kongresu leží návrh zákona, dle nějž pokud jednání neskončí „dobře“ – tedy zastavením íránského jaderného programu –, budou sankce obnoveny.

S tímto návrhem nesouhlasí nejen Írán – bude-li schválen, okamžitě jednání ukončí –, ale ani Obamova vláda. Obává se totiž, že v takovém případě Írán jednání skutečně ukončí. A dohodu chce za každou cenu, protože z ní hodlá učinit pozitivní Obamovo „dědictví“, s nímž vstoupí do dějin. Obama totiž nemá v zahraniční politice vůbec žádný úspěch.

Obamova vláda chce dohodu s Íránem za každou cenu, protože z ní hodlá učinit pozitivní Obamovo „dědictví“, s nímž vstoupí do dějin

Obama sice zdědil po Georgi Bushovi mladším stabilizovaný Irák, ale v roce 2011 z něj předčasně stáhl všechny americké vojáky, čímž v této zemi vzniklo vakuum, které nyní obsadil Islámský stát. Obama se také neochotně připojil k intervenci v Libyi, jež je dnes v naprostém rozvratu. O syrské občanské válce pak prohlásil, že pokud Bašár Asad použije chemické zbraně, vojensky proti němu zasáhne. Syrský prezident je použil, ale Obama neudělal vůbec nic, čímž na Blízkém východě přišel o veškerou důvěryhodnost a vliv.

Ruský prezident Vladimir Putin si na Ukrajině dělá, co chce, Obama jen přihlíží a opět nic nedělá – zůstaly mu jen oči pro pláč nad tím, jak jeho oslavovaný, leč od počátku naivní „reset“ vztahů s Ruskem vzal za své. Řečeno jinak, Obama nemá v zahraniční politice jediný úspěch.

Kompromis o centrifugách

Proto Obama či nějaký „génius“ v jeho okolí vymyslel, že vstoupí do dějin jako americký prezident, který s Íránem ajatolláhů uskuteční politiku détente (uvolnění napětí) – podobně jako v první polovině sedmdesátých let 20. století prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničí Henry Kissinger se Sovětským svazem Leonida Brežněva. Nebo ještě lépe, přivede dosud nepřátelský Írán postupně k přátelství – stejně jako Nixon a Kissinger na takovou cestu vtáhli do té doby vůči USA nepřátelskou Mao Ce-tungovu Čínu.

Izrael je ochotný přistoupit na kompromis, že Írán bude moci mít centrifugy obohacující uran, což ale oficiálně nikdy neřekl, ovšem jen pod podmínkou, že jich bude jen několik stovek

Obamovo pozitivní „dědictví“ tedy bude v případě Íránu spočívat buď v détente, anebo s trochou štěstí v cestě k přátelství. Ten, kdo tento scénář vymyslel, ale zapomněl, že Obama není Kissinger. Proto si Obama úpěnlivě přeje dohodu s Íránem – a to jakoukoli.

Izraelskou pozicí bylo – a dodnes oficiálně je –, že íránská jaderná hrozba musí být odstraněna, tedy jeho jaderný program zastaven a zrušen. S tím však Írán nesouhlasí. Proto je součástí chystané dohody, že íránský jaderný program sice bude zachován, ale inspekce jej budou moci kdykoli a kdekoli ověřovat. Řečeno jinak, Írán bude moci mít centrifugy obohacující uran. Izrael je na tento kompromis ochotný přistoupit, což oficiálně nikdy neřekl, ale jen pod podmínkou, že centrifug bude jen několik stovek.

„Strategická“ úvaha

Letos v lednu však vyšlo najevo, že Obama je ochotný Íránu povolit až několik tisíc centrifug – hovoří se o 6,5 tisících. Tedy umožnit mu, aby byl na hraně sestrojení atomové bomby. V tu chvíli Netanjahu Obamu zavrhl, odmítá s ním spolupracovat a pálí veškeré své mosty k němu. Proto chce mít navzdory vůli a přání Obamy v Kongresu projev.

Podle Obamy je podstatné Íránu svázat ruce na období deseti až dvanácti let

„Strategická“ úvaha v pozadí Obamova plánu spočívá v tom, že se Írán k něčemu ověřitelnému zaváže, přičemž za deset až dvanáct let v něm bude vládnout umírněnější režim než ten současný. Určitě například bude mít nového nejvyššího vůdce, neboť tomu dnešnímu – ajatolláhu Chameneímu – je 75 let. Podle Obamy je podstatné na toto mezidobí Íránu svázat ruce.

Problémem však je, že pokud nyní budou Íránu povoleny tisíce centrifug a za pár let vypukne někde ve světě krize poutající pozornost USA, Írán se může rozhodnout udělat k atomové bombě poslední krok, přičemž spojené státy americké to buď hned nezaregistrují, nebo zaregistrují, ale bude pro ně mí méně významné než odehrávající se krizi. Tento scénář je pro Izrael nepřijatelný.

Sázka na umírněnější režim

Netanjahuovo vystoupení v Kongresu proti vůli prezidenta Obamy je riskantním činem, neboť pro Izrael je důležitá podpora obou stran – Republikánské i Demokratické. Netanjahu ale zřejmě nabyl dojmu, že od tohoto prezidenta už nemá co získat a otevřeným konfliktem s ním ani co ztratit. (Konflikt Netanjahua s Obamou nemusí mít na americko-izraelské vztahy zásadní dopad; prezidenti a premiéři přicházejí a odcházejí, ale země a jejich zájmy zůstávají.)

Obamovi může, ale také nemusí vyjít sázka na to, že za deset až dvanáct let bude režim Islámské republiky Írán umírněnější

Lobbování zahraničních státníků v USA za konkrétní legislativu či politiku není ničím neobvyklým. V Kongresu například na Obamovo přání vystoupil britský premiér David Cameron a lobboval za to, aby zákon o protiíránských sankcích neschválil, dokud se vedou s Íránem jednání o dohodě. Není tedy nijak neférové, bude-li Netanjahu v Kongresu lobbovat za to, aby dohodu s Íránem odmítl, protože je špatná.

Netanjahuovi se nelze divit. Vzhledem k malé rozloze Izraele a jeho velké hustotě osídlení totiž není pro tento stát přijatelné, aby vůči němu nepřátelská mocnost vlastnila atomovou bombu. Mimochodem, Obamovi může, ale také nemusí vyjít sázka na to, že za deset až dvanáct let bude režim Islámské republiky Írán umírněnější. V současnosti však pro tuto možnost neexistuje jediný důvod, faktor či náznak.

Sporná domněnka

Od islámské revoluce v Íránu uplynulo více než 35 let. Co zaručuje, že po dalších deseti letech bude Írán umírněnější a nebude usilovat o hegemonii nad celým Blízkým východem stejně jako dnes?

Domněnka, že se totalitní revolucionáři – bolševičtí, nacističtí či islamističtí – časem stávají „umírněnějšími“, je více než sporná

Pětatřicet let po bolševické revoluci v Rusku – v roce 1952 – v tehdejším Sovětském svazu vládl Josif Vissarionovič Stalin a odehrávala se korejská válka. A stejně jako v případě islamismu v Íránu žádný umírněnější režim nebyl. V následujících deseti letech sice Stalin zemřel a nahradil ho vnitropoliticky umírněnější Nikita Sergejevič Chruščov, který však svou zahraniční politikou přesně po deseti letech – na podzim 1962 – vyvolal kubánskou raketovou krizi, v jejímž důsledku se svět ocitl na pokraji jaderné války.

Zdá se tedy, že domněnka, že se totalitní revolucionáři – bolševičtí, nacističtí či islamističtí – časem stávají „umírněnějšími“, je více než sporná.