O svítících ovcích, štěstí a biopotravinách z Bhútánu

Zatímco se v Uruguayi narodila skupinka fluorescentních přežvýkavců, Bhútán se vydal hledat štěstí jinde – v ekologickém zemědělství.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Nevím, zda už se podařilo zjistit, jestli hovno hoří, ale jedno je dnes jisté: ovce svítí. Světový unikát je dílem skupiny uruguayských vědců, kteří „sestrojili“ fluorescentní zvířata jednoduše tím, že smíchali ovčí genom s DNA medúzy. Výsledkem je něco, co už se tamním ovčákům v pahorkovitých „cuchillas“ Uruguaye zaručeně nezatoulá.

A zatímco se uruguayští vědci radují, že se v genetickém inženýrství dostali na světovou špici, na druhé straně zeměkoule se odehrává opačný příběh. V himálajském království Bhútán usoudili, že cesta k úspěchu – a hlavně ke štestí – vede přes definitivní zakáz umělých hnojiv a pesticidů až ke kompletnímu přeprogramování svého zemědělství na ekologické.

Hrubé národní štěstí

Bhútán je především znám coby země, která životní úroveň neměří jako jinde na světě pomocí hrubého domácího produktu, nýbrž prostřednictvím takzvaného hrubého národního štěstí. Jde o koncept založený na podpoře udržitelného rozvoje, zachovávání a podpoře kulturních hodnot, přirozeného životního prostředí a na dobré vládě.

Hrubé národní štěstí uvedl v roce 1972 král Džigme Singjä Wangčhug jako ukazatel, který má pomoci k vytváření takové ekonomiky, která by byla v souladu s tamní kulturou založenou na buddhismu. A protože se ukazatel logicky používá také při posuzování plánů na rozvoj Bhútánu, nelze se divit, že v zemi ležící na východním konci himálajských hor nenaleznete řetězce velkých nadnárodních koncernů, každé úterý je dnem bez automobilů a búthánský parlament dokonce jako první země na světě zcela zakázal kouření na veřejnosti.

Biobuddhisti

Přechod na organické zemědělství, tedy teorii hospodaření založenou čistě na používání organických hnojiv, jakými jsou například kompost, hnůj, kejda a podobně, je tedy jen racionálním pokračováním předem započaté cesty.

Rozhodnutí je dle bhútánského ministra zemědělství Pemy Gjamtša výhodné z praktického i filozofického hlediska. „Když použijeme chemikálie, nezůstanou na jednom místě, nýbrž kontaminují vodu i další rostliny. My jsme ale buddhisté a život v souznění s přírodou je pro nás velmi důležitý. Zvířata mají právo na život, chceme mít šťastné rostliny i hmyz,“ říká politik, který studoval západní metody zemědělství na Novém Zélandu a ve Švýcarsku. Gjamtšo, který se sám zčásti živí jako zemědělec, sice připouští, že taková změna nenastane ze dne na den, zároveň ale zdůrazňuje, že země, jež se zbytku světu otevřela teprve před třiceti lety, nikam nespěchá.

„Zvířata mají právo na život, chceme mít šťastné rostliny i hmyz,“ říká bhútánský ministr zemědělství a lesůHlavní mantrou biozemědělství je sice zásada, že kvalita je vždy důležitější než kvantita produkce, Gjamtšo se však neobává, že by bhútánští farmáři byli v budoucnosti méně produktivní – naopak. Ministr dokonce věří, že by se z Bhútánu v příštích letech mohl stát jeden z předních exportérů biopotravin prvotřídní kvality.

O biopotraviny z Bhútánu je v zahraničí již dnes obrovský zájem. Jablka z himálajského království se těší velké popularitě v Indii, vzácné houby putují do Japonska, zelenina do Thajska a tamní rýži si zase oblíbili ve Spojených státech amerických.

V západním světě rozšířený předsudek, že organické zemědělství je oproti konvenčnímu, které je postaveno na maximálním zisku, nevýhodné, v Bhútánu nesdílejí. „Experimentujeme s nejrůznějšími postupy udržitelné intenzifikace a ukazuje se, že sklizeň lze zdvojnásobit i bez chemikálií,“ míní Gjamtšo, podle něhož to celé prostě vyžaduje jen o trochu více námahy, než byli zemědělci doposud zvyklí. Musí se například pečlivě kontrolovat přísun vody anebo věk, ve kterém se vysazují sazeničky.

Hřmící drak a učitelka příroda  

Existuje ale ještě jeden mnohem důležitější faktor, než je zavodňování anebo správné načasování výsevu – je jím vzdělávání těch nejmenších. „Nech přírodu být tvou učitelkou,“ zní jeden z hlavních sloganů bhútánského vzdělávacího systému. Centrum bhútánských studií, které od roku 2004 pořádá každoroční mezinárodní konferenci zabývající se hrubým národním štěstím, tento koncept v roce 2009 rozšířilo i na školství, a to zejména v souvislosti s ekologickou udržitelností.

„Zelené školy nejsou jen o životním prostředí, je to celá filozofie, v jejímž rámci se snažíme dětské mysli ovlivnit tak, aby byly přizpůsobivé a otevřené všemu novému,“ je přesvědčen bhútánský ministr školství Thakur Singh Povdjel, dle kterého by vzdělání nemělo být jen o akademických výsledcích, ale především o tom, co to dnes znamená být člověkem.

Učitelé se žáky snaží vést k tomu, aby vše recyklovali, dokonce vlastní třídy si musejí uklízet sami, košťaty z recyklovaného materiáluŘada bhútánských škol tak má vlastní zahrádky, kde se děti naučí základním zemědělským dovednostem. Každá třída se stará o svůj strom, svůj záhonek. Učitelé se žáky snaží vést k tomu, aby vše recyklovali, dokonce vlastní třídy si musejí uklízet sami, košťaty z recyklovaného materiálu. Vyučování rovněž zahrnuje modlitby, meditace, zpěv tradičních písní a prospěšné práce. Vláda se tímto způsobem, který rozhodně nemá jen zastánce, mimo jiné snaží bojovat s úpadkem národní identity, který v posledních letech zaznamenala, a ochránit tím vlastní kulturu, jejíž hodnoty je dle tamní vlády nezbytně nutné předat dalším generacím.

Ani v Bhútánu samozřejmě není vše růžové, co se zeleně tváří. Slogan o přírodě učitelce lze hlásat jen tam, kde školy jsou, a to zdaleka není všude. A i ta mládež, které bylo dopřáno „zeleného vzdělání“, ne vždy touží po tom zůstat s rodiči a zabývat se organickým zemědělstvím. Přesto se Bhútán stal vzorem řady zemí západního světa, a to nejen díky neutichající snaze o dosažení kolektivního štěstí.

Hřmící drak za sebou nezanechává žádné uhlíkové stopy, tamní voda je křišťálově čistá, osmdesát procent země zalesněno. „Nevlastníme žádná fosilní paliva ani jaderné elektrárny. Jsme však požehnáni spoustou řek, jejichž prostřednictvím lze vyrobit až třicet tisíc megawattů elektřiny. V současnosti využíváme pouze dva tisíce megawattů a část exportujeme do Indie,“ míní ministr zemědělství, podle něhož jsou dnes víc než kdy jindy zapotřebí vlády, které jsou připraveny dělat odvážná rozhodnutí – v sázce je totiž budoucnost nás všech.