O primitivech s binovačkami

Zápisky etnografa o kmeni, který stále udržuje neuvěřitelné obyčeje.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Z pozůstalosti zapomenutého etnografa / Zde je další kus mých zápisů. Tito Čechové, jak sami sebe nazývají, žijí v podhůří, údolích i při řekách. Je to lid poslušný, vcelku nevznětlivé povahy. V jejich jazyce, směšně šišlavém, je pozoruhodná drnčivá alveolára „Ř“, kterou nikde jinde na světě neuslyšíte; jest ojedinělá jako křovácké mlaskavky. A nyní k podivným obyčejům, jež provozují. V náboženství českých kmenů splývají pohanské rity s novější věroukou, jejíž vyznavači a kněží nosí na krku amulety ve tvaru kříže. Tito pak mají silný kult předků, v jehož ústředí jest bájný praotec (bůh?) Ježíš.

Mezi třetím a čtvrtým měsícem v roce (nazývají je březen a duben) slaví vyznavači svůj největší a nejvýznačnější svátek (tzv. Velké noci, Velikonoce). Tehdy přinášejí oběti svým předkům. Tito primitivové s bílou pletí a světlými, ale i tmavšími vlasy totiž ještě věří ve zmrtvýchvstání, v duše a oživení ducha i přírody. Ve svých domovech pak někdy zapalují ohně, posvěcují lojové svíce a naivně věří v jakési magické úkony zvané svěcení vody. V nějaké dávné, nám a zřejmě i obyčejnému lidu neznámé či tajné řeči pronášejí slova Cantate (zpívejte), Exaudi (slyš) či Rogate (modlete se).

Tito Češi jsou bláhoví: věří, že budou čerství, mladí a krásníKdyž se pak ve svatyních před svým Bohem hlasitě o Velké noci chichotali, zcela úmyslně a někdy i na popud svých žreců, jiní a výše postavení šamani z Italska a Germánie je za to hodně haněli. Takže se již radši v kultišti málokdy smějí. Bývají vážní.

Ve světonázoru jde u nich o prazvláštní synkrezi vlastních barbarských zvyků a cizích, vnucených návyků. Na jaře obětují také vejce, které z neznámých příčin barví – nejčastěji na červeno, neb prý značí lásku a radost. Modrá bývá tabu. Tito Češi jsou docela čistotní; zvláště v předvečer Velikonoc, kdy uklízejí v domech a dokonce se v pátý den týdne chodí o půlnoci umývat tekoucí vodou. Věří asi, že budou čerství, mladí, krásní a zdraví.

Šlehání ženských zadnic prutem

Obecně řečeno jsou ale tuze bláhoví: věří v kouzla a čáry, kdy třebas i jívové ratolesti a lískové hůlky vpíchávají do země v zoufalé víře, že jim asi něco pěkného vyroste. Ovšem zvláště nezvykle krutým zvykem jest rituální bití žen, pannen a dívčin, jež se provozuje takřka běžně! Jde o jakési šlehání ženských zadnic prutem z vrby. Bylo to i kodifikováno jako „právo šlehací“; různé klany a rody nazývají jej rozmanitým způsobem.

Dovolím si je vyjmenovat. Kmeny Čechův: šmerkus, šmerkost, dynovačka, binovačka, vinovačka, pamihoda, houdovačka. Podkmeny Moravanův: šlehačka, šlahačka, mrskut, mrskot, mrskačka, koleda, malovna, šibačka, buďačka, tatarovačka, šmigrust. Podkmeny Slezanův: šmegrust, šmergust, kyčkování, kyčkovanka, šibota. Přírodnímu bičíku pletenému z proutí říkají tito barbaři také metla, žila, korbáč, šibák, kocar, čugar, kantar neb kančúch. A asi i jinak, pročež musí být  nástrojem velmi důležitým a zřejmě nabitým magickou energií, o čemž více povědět nemohu.

Je to prý zvyk prastarý, jak říkají vesničtí stařešinové, s nimiž jsem tam mluvil. Mudrcové odkazují se na domorodý spis kulturního héroa Jana Rokycany, jenž žil před pětistem let a píše, že se dívky a pacholci z lidu „pomlázeli“ a „mrskali“; nemohu tedy vyloučiti nějaký aspekt pohlavní žádostivosti či nadbíhání. Jazkovědci, kteří u těchto primitivů sbírali folklór a mýty, se dobrali vztahu k pojmům „mladý“ a „omládnouti“, právěvá asi prostřednictvím tohoto agresivního ritu a užitím zelené ratolesti.

Jednoho z bájných kněží zde barbaři dokonce upálili, ale tento zvyk již vyhasl... Bude na tom něco pravdy. Dívky jsou zde bity, aby omládly a neoprašivěly či je neštípaly blechy, jak Čechové říkají. Někde mlátí svazky prutů i rodiče svých dítek, jinde se švihá i kravka. Moravané na sebe lijí taktéž vodu. Další bájní kněží známí pod jmény Konrád Waldhauser a Jan Hus (toho jiní barbaři prý dokonce upálili, což jest vskutku ohavný zvyk a byl již naštěstí vymýcen) píší o mravu, kdy ženy druhý den po Velikonocích ráno v posteli mrskají pruty (bijí rukama, aj pěstí) své zákonné manžely, aby v této době nevyžadovali po nich plnění manželských povinností a křičí: „Pomni hody na provody, žeť jsú svatý dni!“ Možná ale jde o projevy sexuelní frustrace nebo nějaké násilné aberace. Nevím, ale na placaté Hané se dívky s chlapci paktovaly a volaly: „Mrskute, mrskute, jednó se v roko, na tobě poznáme, kerá má keryho v oko...“

Chlípný podtext a význam mají asi i obchůzky mladíků, kteří po nedělní půlnoci chodívají s košem po domech: vilně volali na ženy, kterýmžto klepali obříma „žílami“ na vrata. Perverzní ženštiny si bití vůkol užívaly a výskaly, jak jsem na vlastní oči i viděl, což napovídá něco o podivné povaze těchto Čechů, kteří se pro radost bijí binovačkami a mrskuty. Poplatkem za zbití obou půlek dáminých bylo vejce, maso či jiný dar.

Pijte, pání, pjíjte, jen se nevopjíjte!

Někdy se přitom i zpívá a recituje, jak jsem raději suše zapsal: „Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí. Má řitečka se šupeří, vaše děvečka mně nevěří, poženu se do dveří,“ halekají na Moravsku. Podkmen, který foukal do mrtvých koz a nazýván byl Chodové, užíval tohoto zaklínadla: „Chodim, chodim, vyprovodim, dáte-li mji pár vajíček, koledy mji dyjte, ty červený vejce. Nedáte-li červený, dyjte haspoň bílý, slepíčka vám snese iný. Tám za kamny v kútku na zeleným průtku, ten průtek se votočíl, korbel pjiva natočíl. Pijte, pání, pjíjte, jen se nevopjíjte, ha nám teký připjíjte!“ Toto pjivo (někde jmenováno i pivo) jest v oblibě; jde o kvašený omamný mok.

V tomto čase jarní rovnodennosti, kdy se zde vynáší i Smrt zvaná Mořena a zahajují se rolnické práce jako orba a setba, vyskytují se též podivná alimentární tabu; požívají se zvláštní pokrmy, jichž bych do úst ani nevzal. Nejprve si ale tělo nezdravě a dlouho týrají půstem a hladovějí, aby se pak nacpali k plnosti jako nenajedení pravěcí lovci. Pečou se koláčky a bulky – v Podkrkonoší, kde uctívají mocného a vousatého ducha hor, jim říkají „ptáčky“. Na paměť bájného a zrádného předáka z kmene Židů, jehož vlastně nesnášejí, pečou se i spletané jidáše, jež mají upomínat na jeho oprátku.

Jak vidno, ve víře českých kmenů se smrt a oživování, které věda dávno již popřela, velmi zvýznamňuje. Závěrem ale říci musím, že jde o plémě vesměs milé, neškodné a tvárné, které by si zasloužilo moudré vladaře. V další kapitole etnografické práce Primitivní kmeny z Čech proto pojednám o příbuzenství a společenské hierarchii.