O právech dětí a Václavu Klausovi v hradní kleci

Prezident vetoval zákon, který má umožnit podporu profesionálního pěstounství. Přiznává tím, že stát v sociální politice zatraceně selhal?

foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Jako v jedné z mála civilizovaných zemí se v ČR dostávají do kojeneckých ústavů i ty nejmenší děti, a to v počtu kolem dvou tisíc ročně,“ napsalo ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) ve zprávě, v níž informovalo o schválení novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí Poslaneckou sněmovnou (poslanci 5. září přehlasovali senátní veto). Novela se dle MPSV, které je jejím předkladatelem, „věnuje nejen pěstounské péči, ale urychluje a zkvalitňuje také proces zprostředkování náhradní rodinné péče, který je dnes pro svoji zdlouhavost často kritizován, a to při zachování adekvátně přísných kritérií pro svěření dítěte“.

Prezident Václav Klaus 12. září tuto úpravu zákona o sociálně-právní ochraně dětí vetoval. „Novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise. Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči, resp. začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči,“ stojí v oficiálním odůvodnění, proč prezident vrátil novelu Poslanecké sněmovně. Prezidentské veto komentuje pro ČESKOU POZICI filmová dokumentaristka Ljuba Václavová, autorka řady dokumentů o životě dětí v ústavech a pěstounských rodinách.

Prezidentovy argumenty k odmítnutí novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou většinou pádné a jasně formulované. Mají ale jednu výraznou chybu – podklady pro ně mu dodala lobby ústavů, která se bojí rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů, a tím i rušení jejich ředitelských míst. A další zdůvodnění vychází z podstaty prezidentova ega. Je přesvědčen, že novela vznikla jen kvůli kritice zaznívající z mezinárodních institucí. Prezident ze své hradní klece a se svým pohrdáním občanskou společností nezná život v podhradí, a tak snad ani netuší, kolik občanských iniciativ vedených odborníky se snaží prosadit individuální výchovu v pěstounských rodinách proti výchově v kolektivních zařízeních.

Po prezidentově vetu by mohla novelu odmítnout i Poslanecká sněmovna. Tím by se ale poslanci postavili proti mezinárodní Úmluvě o právech dítěte, k níž jsme přistoupili v roce 1991 ještě v České a slovenské federativní republice. Odmítli by tím mezinárodní konvenci stanovující občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí. Prezident Klaus už to udělal před časem, když v rozhovoru pro týdeník Vlasta prohlásil, že termín „dětská práva“ neuznává, a divil se, co to vlastně je.

O souvislostech zákona o sociálně-právní ochraně dětí také v článku píšícího nakladatele a náhradního otce Martina Leschingera:  Ve sporu o novelu zákona o ochraně dětí jde i o financování.

Jak dlouho lze toužit po rodině?

Jedním z těch práv je i právo dítěte na rodinné vztahy, kterými se osobnost dítěte zásadně formuje. Aby z dítěte vyrostl sebevědomý jedinec, musí mít jistotu své jedinečnosti. Ale jak ji může získat v ústavu, kde nikomu nepatří, kde je součástí stejně opuštěných dětí? Dětští psychologové by pana prezidenta mohli zahrnout příběhy dětí, které touží patřit mámě, i když jim ubližovala, protože byla jejich a protože jim patřila a ony patřily jí. Jenže žádné toužení nemůže vydržet celé dlouhé roky.

Většina mladých lidí, kteří vyrostli v ústavní výchově, je v normálním světě nejistá, neorientuje se ani v praktickém životě, ani v etických normáchPoznala jsem stovky „ústavních“ dětí, které v prvních letech v dětském domově toužily po mámě, po své rodině, a když pochopily, že domů se vrátit nemohou, prahly po někom, kdo by jim nějaký ten domov dal, kdo by jim dal hračky, které budou jen jejich. Po dlouholetém zklamávání se, když se nikdo takový nenašel, děti otupěly a přestaly věřit ve změnu svého života.

A když s příchodem puberty přišla lenost, ústavním způsobem života vypěstovaná neschopnost si něco zařídit, o něco usilovat, dospívající dítě se stalo úplně jinou bytostí. Musí nastoupit do učení, které si samo nemůže vybrat, protože o tom rozhoduje jeho nestarající se rodič nebo ředitel dětského domova. A když se vyučí, opustí dětský domov – už jako člověk bez emocí, bez vztahů, jen s nároky na věci, které si neumí sám zabezpečit.

Každá generace má samozřejmě několik silných jedinců, kteří se většinou rekrutují z dětí, které přišly do dětského domova později a pamatují si ještě život na svobodě a rodinné vztahy, ale většina mladých lidí, kteří vyrostli v ústavní výchově, je v normálním světě nejistá, neorientuje se ani v praktickém životě, ani v etických normách. Prezidentovy spolupracovníky, kteří se tak silně vymezili proti homosexuálům, bych chtěla v rámci prezidentova veta upozornit na problémy promiskuity, homosexuality a lesbických vztahů, které naprosto logicky kolektivní výchova u dětí vyvolává a podporuje. Samozřejmě s tím souvisí i šikana, která nutí slabší jedince praktikovat sexuální způsoby, které jim nejsou přirozeně dány.

Právo na pocity štěstí

Novela měla především umožnit pomalý přerod kojeneckých ústavů v terénní podpůrné služby pro rodiny v těžkých životních situacích. On i ten název „kojenecký“ je čirý nesmysl – v kojeneckých ústavech nikdy nežili kojenci, ale děti kojeneckého věku, samozřejmě na umělé výživě, a děti do tří i více let. Je pravda, že materiálně o ně bylo postaráno lépe než ve většině sociálně průměrných rodin. Nikde jsem také neviděla pohromadě tolik výborných žen, oddaných své práci, jako v kojeneckých ústavech. Ale den má 24 hodin, musí se pracovat na směny, a tak se nad dítětem za jeden den dvakrát, třikrát mění laskavá tvář sestry nebo vychovatelky. Dítě si proto nemůže vytvořit pocit jistoty, že má vedle sebe stále tu jednu, jedinou osobu, které patří a která ho miluje.

Vedle zdravých kojenců v ústavech žijí i děti s postižením. S vývojem lékařské vědy mohou přežít děti i s mnoha kombinovanými vadami, a takové děti potřebují individuální péči ještě víc než děti zdravé. Když vezmete dítě s větším postižením do náruče, jasně cítíte, jak blaženě reaguje na vaše objetí, hlazení, na vaši pozornost. Říci vám to neumí a asi to nikdy nebude umět, ale na pocity štěstí má jako živý tvor právo.

Kdyby zdraví a méně postižení kojenci, o které se rodiče nechtějí postarat, byli z porodnice ihned předáváni do náhradních rodin, kojenecké ústavy by mohly poskytovat odborné zdravotnické služby přímo v rodině. Kvalifikovaní pracovníci ústavu by učili náhradní rodiče, jak dítěti zajistit péči, kterou potřebuje. Podobně se to učí i rodiče dětí se zdravotním postižením, které rodina neopustila.

Pěstounství jako profese

Prezidentem odmítnutá novela mohla toto řešení umožnit, protože dává lepší podmínky pro tzv. pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tito pěstouni by byli speciálně vyškolení a pěstounství by byla jejich profese, za niž by byli placeni. Zajišťovali by okamžitou pomoc dětem v nouzi, v tomto případě okamžitý odchod novorozence z porodnice, aniž by novorozenec musel projít kojeneckým ústavem. Zůstal by u nich tak dlouho, než se rozhodne, zda se může vrátit zpět domů k rodičům, či než se rozhodne o adoptivních nebo pěstounských rodičích. Pokud se pak přechod dítěte z rodiny do rodiny odehraje v přátelském prostředí obou rodin a pod vedením odborníků, může dítě „přeplout“ z rodiny do rodiny bez větších jizev na duši.

Pěstounskou péči prezident chápe jako oběť dětem, nikoli jako celodenní (a celonoční) zaměstnáníI tady prezident protestuje. Pozastavuje se nad motivací lidí, kteří by se po řádném proškolení – jak novela zaručuje – mohli stát pěstouny na přechodnou dobu a brát za to plat. Nikdy se ale veřejně nepozastavil nad tím, že v dětských domovech pracují také lidé bez pedagogické a vychovatelské specializace, a přesto jsou za svou práci samozřejmě řádně placeni. Pěstounskou péči pak prezident chápe jako oběť dětem, nikoli jako celodenní (a celonoční) zaměstnání.

Samozřejmě, že tuto práci mohou dělat jen lidé, kteří dětem rozumějí, mají je rádi, ale nikdy se taková práce nesmí dělat jako oběť. Vztah dítě – dospělý musí být dobrovolný, založený na porozumění, vzájemné lásce, ne na oběti. A to prezident ještě uvažuje o oběti bez nároku na odměnu!

Ústavy kvůli budování lepších zítřků?

Je pravda, že v době, kdy byl předsedou vlády, žily pěstounské rodiny na pokraji chudoby. Jeho tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička mi to zdůvodnil takto: „Ústavy jsou státní, tak je musí ministerstvo podporovat. Pěstouni svou práci dělají dobrovolně, proto k nim tuto povinnost stát nemá.“ A to už bylo několik let po podpisu Úmluvy o právech dítěte, kde se jasně říká, že dítě má právo „na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem, je-li dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí“.

Je pravda, že v době, kdy byl Václav Klaus předsedou vlády, žily pěstounské rodiny na pokraji chudobyTuto situaci pak změnil nový zákon o sociálně-právní ochraně dětí a jeho novela teď měla dodat podklady pro další postupné změny. Je trapné, že k nim má dojít až po třiadvaceti letech od změny režimu. Ten starý, komunistický, samozřejmě preferoval ústavní výchovu před výchovou individuální.

V padesátých letech zcela zlikvidoval tehdy silně rozšířenou pěstounskou péči a ještě v šedesátých letech sliboval ústavní výchovu pro všechny děti – aby rodiče měli čas na budování lepších zítřků. Když se tenhle zrůdný nápad nepovedlo uskutečnit, komunistický stát aspoň preferoval ústavní výchovu pro děti rodinou opuštěné nebo z rodin odebrané, pro děti zdravé i děti s postižením. Ty zdravé pak v osmnácti letech odešly z ústavů do života, jemuž nerozuměly a v němž se těžko orientovaly. Děti postižené prožívaly, a dosud prožívají, celý život v ústavech.

Simulovaný svět

Je smutné, že tento systém takto ještě vůbec smí fungovat, že demokratický stát, který si slovo svoboda vetkl do štítu, nechává rodinami opuštěné děti dál za zdmi ústavů, i když v jiných podmínkách. Třicet dětí se na jednu ložnici už dávno nedává. Dnes děti žijí ve zmodernizovaných budovách, v simulovaných rodinách po šesti až osmi, mají jednu společenskou místnost, kuchyň s jídelnou, ložnice po dvou, třech dětech. Vychovatelé se snaží zastupovat rodiče. Přesto, nebo právě proto, ty děti žijí v nereálném, simulovaném světě, který se značně liší od skutečnosti. V citových vztazích se liší zcela.

Veřejnost si zvykla na praxi, že odebrat dítě z rodiny a dát jej do ústavu je nejrychlejší a nejjednodušší cesta pomociJediným a opravdu závažným problémem pro uvedení změn, které by novela umožnila, je obecná neznalost této problematiky širší veřejností. Veřejnost si za dlouhá léta zvykla na praxi, že odebrat dítě z rodiny a dát je do ústavu je nejrychlejší a nejjednodušší cesta pomoci dětem z rodin, které se o dítě nedokážou nebo nechtějí dobře postarat. Je proto nutné vyvolat veřejnou diskusi k tomuto problému, naučit se pracovat s rodinami v krizi, účinně jim pomáhat, ale zároveň nacházet nové pěstouny, včetně pěstounů na přechodnou dobu.

Všechny výdaje na takovou řádnou pomoc by byly nakonec nižší, než stojí dnešní pobyty dětí v ústavech (výdaje na jedno dítě v dětském domově jsou řádově, podle stavu dětí a podle typu ústavu, zhruba 300 tisíc korun ročně a většina rodičů na děti nepřispívá). Prezident, původním povoláním ekonom, by měl na tento argument slyšet. Pokud si ale opravdu myslí, že odsouhlasí-li se novela, „některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé“, má na její odmítnutí plné právo. Tím ale přiznává, že stát za svou téměř už třiadvacetiletou existenci v sociální politice zatraceně selhal.

Počet příspěvků: 3, poslední 24.9.2012 03:41 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.