Ceska Pozice

O Grebeníčkovi, Palachovi, vkusu a pravdě

To, že bez vkusu debatuje o Janu Palachovi komunista Grebeníček, ještě neznamená, že s vkusem o něm debatují jiní. 

foto: © ČTKČeská pozice

Když 8. února řečnil v plénu komunistický poslanec Miroslav Grebeníček o činu Jana Palacha, tak se po jeho slovech zčásti vyprázdnila Poslanecká sněmovna: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je zcela zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům…

Grebeníček právě oponoval pasážím z důvodové zprávy zákona, v němž je navrženo včlenění dne upálení Jana Palacha mezi významné dny České republiky.

Úryvek z důvodové zprávy, kterého se týkal Grebeníčkův výrok:

Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu. Tyto dva významy činu Jana Palacha, které mj. vedly k tzv. Palachovu týdnu a následně k revolučním událostem roku 1989, jsou předními hodnotami naší demokracie i naší národní suverenity a právem by tak měly náležet v podobě Dne památky Jana Palacha do výčtu významných dnů ČR.

Poučení z Grebeníčka

Měl mlčet Miroslav Grebeníček, když se hovoří o Janu Palachovi? Mám pocit, že mlčet měl i neměl zároveň. Měl mlčet, protože normalizační komunisté, což byl i Grebeníček, památku Jana Palacha všemožně potírali, chtěli jeho čin vymazat z dějin.

Legitimita systému sedmdesátých a osmdesátých let v Československu stála na „normalizaci“ poměrů, na tom, že lidé v jednu chvíli skandovali cosi, co následně snadno zapírali. A právě tuto plíživou „normalizaci“ Jan Palach nechtěl akceptovat a bouřil se proti ní.

Palachův výkřik platil přece celé společnosti, která si začala navykat „obnovovanému pořádku“ – nebyl obrácen jen proti komunistům

Přesnější je spíše otázka: Má právo účastnit se veřejné diskuse o Janu Palachovi člověk s minulostí Miroslava Grebeníčka? Domnívám se, že pokud jsme demokratická společnost a chceme takovou i zůstat, pak by toto právo mít měl a poslanci by neměli činit politická gesta, zvlášť tehdy, když neříká nic a priori nepřípustného. Těžko pak od komunity Grebeníčka očekávat, že práva mluvit nevyužije a vkusně přenechá diskusi jiným.

Když už ale Grebeníček mluví, pak to také není vůbec bez ceny a bez užitku. A to zcela bez ohledu na něj samého. Otevírá totiž i otázku vkusu té nekomunistické části společnosti. Mají právo okřikovat normalizačního komunistu (bezpochyby většího podílníka normalizačního systému) lidé, kteří v normalizaci spořádaně žili své životy?

Palachův výkřik platil přece celé společnosti, která si začala navykat „obnovovanému pořádku“ – nebyl obrácen jen proti zhruba milionu komunistů. Když si proto většina před Grebeníčkem odplivuje a cítí se být ochráncem Palachova symbolu znectěného komunistou, je si jista, že brání stále ještě Palachův symbol? Řekl bych, že hájí pouze Palachův pomník, který jsme si vytvořili, aby nás nezneklidňoval a nenutil klást nepříjemné otázky nám samým.

Je to podobné jako kdyby si vesničané ve filmu Je třeba zabít Sekala poté, co skončí válka, Juru Barana, muže, který tyrana Sekala zabil (a Baran k tomu byl vesničany donucen vydíráním a následně zůstal neošetřen a umřel), zvěčnili na piedestalu, přivlastnili a „vyžehlili“ by si ho tak, aby je sebepotvrzoval. Možná ale společnost takto vykleštěné symboly potřebuje, aby se psychicky nesesula. A pravděpodobně se tak často děje.

Přivlastnit si Palacha

Tím se dostávám k otázce pravdivosti Grebeníčkova výroku. Nevíme, co všechno Jana Palacha vedlo k tomu, že se upálil. Do hlavy mu nikdo nevidí dnes, ani neviděl tenkrát. Nevíme, co všechno dovede jednoho člověka k tak absolutnímu činu, stejně jako nikdo nedokáže říci, co všechno vedlo k činu čečenské černé vdovy (které ztratily ve válce s Rusy celé rodiny) a v konečném důsledku ani nevíme, co vedlo Abraháma k tomu, že chtěl na hoře Moria obětovat Bohu svého jediného syna (navíc se můžeme vždy spolu s Kierkegaardem ptát, zda neměla o záměru Abraháma zabít syna vědět také Sára – Izákova matka). Jsou to činy, které se vymykají normativním soudům svou naprostou radikalitou.

Nevíme, co všechno Jana Palacha vedlo k tomu, že se upálil. Do hlavy mu nikdo nevidí dnes, ani neviděl tenkrát.

Proto výrok Grebeníčka zpochybňující formulaci důvodové zprávy je na jedné straně historicky přípustný (Grebeníček řekl, že Palach sympatizoval s reformními komunisty), je relevantní v tomto kontextu diskutovat. Na straně druhé je to neadekvátní, protože Grebeníček předkládá jiné prostomyslné vysvětlení Palachova těžko vysvětlitelného činu (a staví se absurdně na vartu reformního komunismu). Přitom to má stejný účel: obhájit sebe sama a tak trochu si Jana Palacha přivlastnit, stejně jako si jej přivlastňují navrhovatelé zákona.

Formulace důvodové zprávy k zákonu je také přinejmenším neobratná. Pokud totiž chtějí navrhovatelé zhutnit Palachův čin na to, že se Palach vzepřel totalitě a tak dále, pak si dávají do vitrínky „pseudoPalacha“ a je smutné, že takto absolutní činy z principu se vymykající škatulkám jsou škatulkovány do obrázků, které koupí člověk na Karlově mostě.

Palach je pro mě symbolem podstatně hlubším – de facto nepochopitelným, a proto podstatným. Nemohu s ním souhlasit, ani nesouhlasit. Jinými slovy: nemohu ho hodnotit. Nemohu ho používat pro politické účely jakéhokoli jiného „ismu“ (ani obhajobu komunismu, byť třeba toho tzv. reformního, ale ani jako obhajobu antikomunismu). Právě v tomto kontextu bych si chtěl Palacha připomínat. Ne jako pomník boje „za něco“, nebo „proti něčemu“.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.