Euroatlantická liberalizace aneb O „hospodářském NATO“

Když kancléřka Angela Merkelová na začátku června představovala ve Spolkovém sněmu vládní pozici před jednáním skupiny G7, nikdo si toho u nás příliš nevšiml. Přitom šlo o signál pro vývoj německé politiky ve věcech EU a transatlantické spolupráce.

Evropská unie jedná s USA o přelomové dohodě o volném obchodu (TTIP). foto: ilustrace Richard CortésČeská pozice

Evropská unie jedná s USA o přelomové dohodě o volném obchodu (TTIP).

Kancléřčina řeč byla v německých médiích hodnocena jako mimořádně probritská. Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce v komentáři psal o „britské kancléřce“. V čem tedy spočívá tato avizovaná „britskost“ německé politiky v EU?

Jistě se netřeba obávat, že by Německo zařadilo v integračním procesu zpátečku, přestože by si to podstatná část tamního obyvatelstva možná přála. Podobně jako Spojené království a silná skupina severních států Unie si však Berlín uvědomuje, jak zásadní je pro něj liberalizace obchodu, a to jak dokončováním vnitřního trhu Unie, tak jeho otevíráním světovým ekonomikám, na prvním místě té severoamerické.

Zatímco v agendě vnitřního trhu německá aktivita v posledních letech, snad i kvůli tlaku Francie a jižního křídla EU, trochu ochabla, v agendě obchodní politiky je německobritská spolupráce nadále motorem unijního jednání s USA o dohodě o volném obchodu (Transatlantic Trade and Investment Partnership; TTIP).

Aktuální spor, který německé kancléřství vnímá velmi citlivě, se vede o post šéfa nové Evropské komise. Německo oficiálně podporuje bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera, jeho nominaci ale jednoznačně odmítá Velká Británie, hrozí kvůli němu až odchodem z EU. Ale i pouhá faktická izolace Albionu uvnitř Unie by z pohledu německého hospodářství měla devastující dopady.

Totéž si koneckonců uvědomují i další země „severního křídla“ EU: bez Britů by byl projekt největší zóny volného obchodu na světě, jehož kontury měly být původně dojednány do konce letošního roku, ohrožen. Přitom Evropa ve své současné situaci dohodu potřebuje daleko více než USA, jež se již hospodářsky odrazily ode dna.

Bezprecedentní projekt

Předně je nutné říci, že po několika letech naivních, byť upřímných představ francouzského komisaře pro obchod Pascala Lamyho o „řízení globalizace“ z bruselských budov má od roku 2004 Evropská komise poměrně realistickou a zároveň velmi liberální obchodní politiku, prováděnou do roku 2009 britským a následně nizozemským komisařem. 

Jejím výrazem je mimo jiné rezignace na přílišné svazování obchodněpolitických cílů se zahraniční politikou a pragmatická akceptace uzavírání dvoustranných dohod tam, kde selhávají multilaterální mechanismy. Jakkoli se takto podařilo uzavřít řadu důležitých smluv a jiné jsou v různém stadiu jednání, dohoda mezi EU a USA představuje z hlediska plánovaného rozsahu bezprecedentní projekt.

Na rozdíl od jiných případů v sobě evropskoamerická dohoda nese i podstatnou zahraničněpolitickou dimenzi. Jak ve společném prohlášení při zahájení vyjednávání pronesli Barack Obama společně s Davidem Cameronem, Josém Manuelem Barrosem a Hermanem Van Rompuyem, je jednání o smlouvě „demonstrací záměru vytvořit svobodný, otevřený a na dohodnutých pravidlech založený svět“. Dohoda o „hospodářském NATO“, jak se projektu TTIP někdy přezdívá, má světu ukázat představu soužití národů pod vlajkou liberálního konsenzu. Právě tento záměr je ovšem také důvodem masivní kritiky, s níž se sjednávání dohody od počátku potýká.

Obrysy plánované dohody

Dříve než se k této kritice dostaneme, stojí za to zmínit plánovanou architekturu celého projektu euroamerického prostoru volného obchodu. Jako hned první každému asi vytane na mysli otázka cel. Mnohý Evropan bývá jistě stále nemile překvapen, když jej po internetové objednávce zboží z USA celní správa připraví o citelný obnos. 

Proto zní možná překvapivě, že celní bariéry ve skutečnosti představují jen méně významné omezení a na podstatnou část objemu vzájemného obchodu se cla nevztahují. Daleko důležitější bude odstranění netarifních bariér, jako jsou nejrůznější zdravotní, environmentální a technické standardy výrobků, a také diskriminace cizích firem ve veřejných zakázkách.

Výsledkem by tak měl být stav, kdy bude pro českou firmu možné dodávat zboží do USA bez omezení, stejně jako když je dodává do jiných evropských zemí, či se účastnit amerických veřejných zakázek bez strachu ze znevýhodnění. A samozřejmě stejný standard bude třeba u nás poskytnout americkým podnikům a výrobkům.

Pozitivní dopad dohody na evropskou ekonomiku je vyhodnocován ve výši více než sta miliard eur ročně. Odhady mluví o několika stech tisících, některé dokonce skoro až o milionu nových pracovních míst v Evropě. Německo má přitom patřit k největším profitérům, což by se mělo logicky promítnout i v České republice.

Produkt neoliberálního myšlení?

Kde je tedy nějaký problém, když vše zní tak báječně? Proč odbory, levicové strany i environmentalistická uskupení tak ostře plán euroatlantické liberalizace kritizují? Proč se u nás v kritickém postoji dokážou vzácně shodnout zelení a komunisté, jak jsme viděli v jedné předvolební debatě?

Některé z důvodů jsou a priori ideologické a staví se proti (podobně ideologické) prezentaci obchodní liberalizace jako všespasitelného dobra s právě opačnou rétorikou: celý plán dohody, bez ohledu na její konkrétní obsah, je produktem „neoliberálního“ myšlení, v němž je spatřován základ sociální deprivace celosvětové populace, ve prospěch úzké hospodářské elity.

Ani kvantifikované výpočty nenechají kritiky zmást: udávají prý jen průměrné hodnoty, aniž by bylo jasné, jakým sociálním skupinám dohoda pomůže a kterým naopak spíše uškodí. Zjednodušeně řečeno, podle kritiků bude dohoda možná vykazovat celkově pozitivní efekt, ale jen proto, že přinese elitám více, než kolik vezme chudším vrstvám.

Je samozřejmě jasné, že této frontálně útočné argumentaci nelze vyjít vstříc nějakými dílčími změnami dohody, neboť se opírá do celé mantry, že liberalizace vede nutně k růstu, popřípadě že ekonomický růst je sám absolutním dobrem.

Boj o výrobní standardy

Kromě této obecné kritiky se výhrady obracejí proti jednotlivým rizikům dohody. Ta lze rozdělit na sociální, spotřebitelská a ekologická. Na sociální dopady upozorňují odboráři ve státech blahobytu západní Evropy, kteří se obávají snížení standardů ochrany zaměstnanců. Za příklad jsou udávány jejich zkušenosti se systémem vysílání pracovníků v Evropské unii, kde východoevropské firmy dodávající krátkodobě pracovníky do západní Evropy musely dlouho splňovat pouze „nižší“ standardy svého mateřského státu (předmětná norma byla ovšem nedávno na nátlak západoevropských států zpřísněna). Nyní by tak prý „liberální“ USA mohly exportovat svůj model antisociálního státu do Evropy.

Negativní dopady na spotřebitele a životní prostředí se pak mají projevovat v tom, že do Evropy bude možné dodávat produkty s americkými standardy, které jsou jiné – a někdy nižší – než ty evropské. Kritici tak varují například před dovozem geneticky modifikovaných potravin nebo chlorované drůbeže, ale také před zbožím, jehož výroba je v USA levnější, neboť nemusí splňovat tak přísné hygienické standardy. Američané se zas obávají dovozu evropské fauny nadopované antibiotiky nebo nejrůznějších „tradičních“ produktů nesplňujících přísné hygienické normy.

Všem těmto obavám má odpomoci „transatlantické“ sjednocování standardů. Jenže právě před ním kritici varují: hrozí prý, že standardy budou nasazovány podle nejnižšího společného jmenovatele, a dojde tak venkoncem k jejich snížení.

Krom strachu z neoliberalismu a snížení standardů se ovšem projevují i mnohé jiné obtíže chystané dohody. Na začátku roku se tak jednání zadrhla například na citlivé otázce ochrany investorů, která by podle některých evropských států mohla vést až ke zneužívání. Ze strany USA zaznívají zase obavy z přílišné deregulace finančního sektoru. Ačkoli se to může zdát paradoxní, v jinak liberálních Spojených státech je zakázána řada finančních produktů, které jsou na unijní trh připuštěny.

Mezi transparentností a efektivitou

Evropská komise společně s liberálními státy na severu a se svými americkými partnery kritiky odvrací desítkami analýz, na něž druhá strana odpovídá stejně. Dobrat se pravdy je pro běžného občana velmi obtížné. Kritici proto volají po transparentním projednávání, v němž by jejich obavy, alespoň ty neideologické, byly vyvráceny. Tady se však objevuje další obtíž. Vyjednávání je vedeno v přísně neveřejném režimu.

Pro některé je to jasný doklad jakéhosi neoliberálního spiknutí, v němž se kapitalističtí zloduši a jejich pohůnci z řad veřejného aparátu snaží ve skrytu prosazovat své zájmy bez ohledu na veřejné mínění a zájem obyvatel. Podobný postoj se těší popularitě i v Evropském parlamentu, který se jakožto „zástupce lidu“ domáhá účasti svých reprezentantů na uzavřených jednáních. Když už nemohou být zcela veřejná, tak alespoň účast europoslanců má zajistit potřebnou transparentnost.

Státy se ovšem takové přesvědčivé argumentaci brání neméně přesvědčivými protiargumenty. Při vyjednávání se obě strany snaží prosadit maximum svých priorit. Pokud by jedna strana, tedy samozřejmě Evropská unie, měla předem zveřejňovat svou negociační taktiku, své nepřekročitelné bariéry, priority, na které je naopak ochotna rezignovat, v podstatě by zcela destruovala svůj vyjednávací potenciál.

Kromě těchto obecných taktických důvodů je transparentnost omezena samotnou povahou vyjednávání. Nejde o zákonodárný proces, v němž je princip veřejnosti nezbytný, ale o přípravnou exekutivní činnost, kde je nezbytné ponechat – v rámci mandátu – volnou ruku relativně malé skupině vyjednavačů (tu vede za stranu EU komisař pro obchod Karel De Gucht a za USA protřelý právník a liberál Ron Kirk).

Již ze samotné podstaty dělby moci v demokracii vyplývá, že moc výkonná je oddělena od moci zákonodárné. Přímá účast europoslanců při sjednávání mezinárodních smluv by z tohoto hlediska byla problematická – právě tak není zvykem ani na národní úrovni. Parlament je kolektivním orgánem, jenž rozhoduje v plénu. Těžko proto může vybavit jednoho či dva své členy tak širokým mandátem, aby jménem parlamentu rozhodovali o detailech diplomatických jednání. To bychom koneckonců mohli Evropský parlament rovnou pověřit tím, aby obchodní politiku vedl sám.

Přes obhajobu uzavřenosti a diskrétnosti negociací dochází na evropské straně k častým únikům informací. Při zapojení takřka třiceti států a jejich administrativ to ostatně není překvapivé: pravděpodobnost úniku je tu třicetinásobně vyšší než v USA. Největším skandálem bylo zveřejnění utajovaného mandátu pro jednání evropské delegace. Otázka, nakolik to pomohlo americkému týmu, je ovšem sporná, s ohledem na podezření, že si USA beztak potřebné informace opatřují špionážní cestou, jak před nedávnem naznačil sám De Gucht.

Co na to Česká republika?

Bez ohledu na možné úniky informací se tlak na větší průhlednost vyjednávání v posledních měsících zvyšuje. Sousední Německo, jakkoli mu rozhodně nelze vyčítat snahu jednání torpédovat, vytvořilo dvacetičlenný poradní tým, který projednává německé postoje k vyjednávání. V tomto kontextu je jistě zajímavé sledovat, jak vypadá příprava pozic v Česku.

Nehledě na fakt, že vývoz do USA již dnes překračuje dovoz o 400 milionů dolarů ročně a USA jsou pro nás druhým největším vývozním trhem mimo EU, bude uzavření smlouvy znamenat i konec českoamerické bilaterální smlouvy o ochraně investic. Ta je pro nás dlouhodobě velmi nevýhodná a pouze politický zájem na dobrých vztazích s Washingtonem již léta zabraňuje jejímu vypovězení.

Přes tuto důležitost je – na rozdíl od evropských států na západ od Česka – postoj Prahy poznamenán nezájmem politiků, i valné části médií. To nás spojuje naopak s členy EU dále na východ. Státní správa tím má ulehčenou situaci. Pokud se politická část pozice vyčerpá na tom, že dohodu „obecně podporujeme“, má aparát volné ruce. Jediným protihráčem je mu pár mamutích firem z automobilového, zdravotnického, strojírenského a farmaceutického sektoru. Také proto se české vládní priority soustředí, dle oficiální pozice, právě na tyto oblasti.

Menší podniky silnou lobby nemají a zájmové svazy spíše reprodukují pozice evropských střešních podnikatelských asociací (byť jejich postoje často ovlivňují právě dominantní hráči). Stejně tak lobby spotřebitelů a ekologických organizací, jakkoli jinde viditelná, v přípravě postojů k dohodě určitě není tak výrazná jako od nás na západ.

Z hlediska komfortu státního aparátu a velkých společností, které s přípravou pozic rády vypomohou, je to jistě ideální situace. Jiná věc je, nakolik je tato příprava „hospodářského NATO“ stranou zájmu politiků, médií i veřejnosti správná. Nezbývá nám tak než doufat, že státní aparát prosadí zájmy českých spotřebitelů i české ekonomiky v tomto tichu. Rozhodně se nemusí obávat, že by jej přitom někdo obtěžoval příliš všetečnými otázkami nebo že by se k dohodě konaly vzrušené debaty v Poslanecké sněmovně či v televizi.