Nová hrozba pro Šumavu: Co nesežral kůrovec, to okoušou myši

Správa národního parku si po odeznění kůrovcového žíru našla nový důvod pro tažení proti vlastním bezzásahovým zónám: přemnožené myši.

Norník rudý (na snímku) ohryzává mladou kůru a lýko především v zimě. foto: © jirsaphoto.cz, ČTK, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Norník rudý (na snímku) ohryzává mladou kůru a lýko především v zimě.

Situační zpráva: Před dvěma týdny se v médiích objevila informace, že největším problémem šumavského národního parku už není kůrovec, ale jsou to myši, které ničí mladé stromky. Zpráva neunikla pozornosti Čestmíra Klose, který spolu se zoology argumentuje: popisované okusování stromků v podzimním čase, kdy mají hlodavci období hojnosti, je podivné.

Mediální smršť na téma „na Šumavě se přemnožily myši“ končí zpravidla konstatováním, že původ tohoto přemnožení je v lokalitách, kde se „rozpadají uschlé smrkové lesy“. Přičemž problém je naopak s mladými stromky vysazovanými na vykácených plochách. Malí hlodavci nejsou stádní živočichové, kteří by jako hejna kobylek přebíhali z bezzásahových zón do opečovávané výsadby místo vykáceného původního lesa, aby si na ni pochutnali a zase zmizeli.

Životní rádius malých hlodavců je od čtyřiceti metrů čtverečních nanejvýš do sta metrů, podle druhu, pohlaví i charakteru místa. A tak ty nové stromky nepochybně ožírají hlodavci místní, jimž se dobře daří v zabuřeněných plochách, které tu po kácení vznikly místo lesa. Takže bezzásahové zóny jsou v tom nevinně.

Myši jsou leda v kuchyni

Poukazuje-li ve sdělovacích prostředcích ředitel národního parku Jiří Mánek či modravský lesník Jan Bečvář na nový šumavský problém, vyskytující se shodou okolností Na Ztraceném, tedy na stejném místě, kde se odehrávaly spory o smysl kácení v původně bezzásahové zóně, člověk by od klíčové ochranářské instituce očekával věcný odborný popis. Na rozdíl od kuchařky, vyděšené u plotny náhle se zjevivším hlodavcem, na to má lidi. Ječí-li kuchařka „je tady myš“, neměli by to dělat pracovníci národního parku.

Ječí-li kuchařka „je tady myš“, neměli by to dělat pracovníci národního parkuOd spuštění tiskové myší kalamity však národní park nevydal žádnou věcnou zprávu. Komunikuje ředitel parku alespoň se svými vlastními zoology, když nový management ještě za časů Jana Stráského zpřetrhal vazby s přírodovědci z rady národního parku? Ví vůbec někdo, kdo, co a proč jim tu Šumavu před očima žere? A žere ji vůbec, není to teď na podzim, kdy mají hlodavci spoustu jiné potravy, jen planý poplach?

Jedno můžeme sami od sebe říci určitě: myši to nejsou. Tvorové tohoto druhového jména žijí jinde a jinak. Obecné označení „myši“ pro jakékoli hlodavce obstojí jen pro první chvilku. Předstoupí-li pracovníci národního parku s tak vážným sdělením před veřejnost, měli by umět jev i jeho původce pojmenovat. Ale šumavský management se poslední dobou už málo řídí tím, co se děje v přírodě, a „myši“ jsou toho drobným příkladem. Podobná „myší vystoupení“ velice shazují odborný kredit Národního parku Šumava.

Hraboš nebo norník? Nebo snad zajíc?

Viděno na stopadesátikilometrovou dálku na Šumavu z ČESKÉ POZICE, mohou těmi viníky být nejspíš norník rudý nebo hraboš mokřadní. Potvrdili jsme si to u několika zoologů, zabývajících se hlodavci. Nicméně všichni se podivují nad načasováním tohoto jevu. Oba druhy si pochutnávají na kůře mladých stromů především v zimě, když dojdou zásoby ještě lákavější potravy. Ale teď?

„Měl jsem v ruce aspoň 15 000 drobných hlodavců, ale s něčím podobným jsem se v tomto ročním období nesetkal,“ říká zoolog z Přírodovědecké fakulty UK„Už jsem měl v ruce nejméně patnáct tisíc drobných hlodavců a zabýval jsem se jejich způsobem života. S něčím podobným jsem se v tomto ročním období však nikdy nesetkal,“ podivuje se Vladimír Vohralík, zoolog z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. „To mohl být klidně zajíc. Dokud se na to nezajede někdo zkušený podívat, nebudeme vědět, co se tam děje,“ poznamenává Vohralík. A připomíná, že Správa NP Šumava takové zkušené zoology vždycky měla a navzdory propouštění někteří zbyli. Ale zadal jim to někdo?

Zoolog Krkonošského národního parku Jiří Flousek upozorňuje, že zkušený odborník zpravidla rozezná, který z obou podezřelých druhů okus způsobil. „Hraboši ožírají stromky tam, kam dosáhnou ze země. Norník klidně i výš,“ zdůrazňuje Flousek. A vysvětluje, že takový norník se nejraději živí bukvicemi a semeny smrku. Teprve při vysokých početních stavech se pouští do rostlin a okusuje kůru stromů.

Semenné roky buků a smrků mají vliv i na počty obou druhů hlodavců. Takže se rok od roku mění. Za desetiletí a možná i staletí vědci a lesníci vypozorovali, že se počty hlodavců obměňují v cyklech. Samozřejmě je to u každého druhu různé. Nicméně vyšší výskyt toho kterého druhu v tom kterém roce se dá předvídat. Flousek uvádí, že cyklus hraboše mokřadního v Krkonoších je tři až pět roků a na Šumavě to bude jistě obdobné.

Okus na objednávku

Všech pět dotázaných zoologů se shodlo, že ke škodám okusem dochází především na umělé výsadbě. Jak v Krkonoších, tak na Šumavě. Na přirozeně zakořeněných semenáčcích nebývají škody okusem takřka pozorovány. Částečně proto, že je nemá nikdo spočítané, a hlavně proto, že jich bývá hodně.

Navíc se na české straně Šumavy v bezzásahových klimaxových smrčinách obnovuje zase především smrk, který například hrabošům mokřadním vůbec nechutná.

Z pohledu obou druhů hlodavců je tedy umělá výsadba na vykácených holinách něco jako nabídka k vánočnímu prostřenému stolu. Neboť hraboš i norník ohryzávají mladou kůru a lýko především v zimě, nepozorovaně pod povrchem sněhové pokrývky. Zejména vysazují-li se na vyklučené plochy hlavně listnáče ve snaze obnovit původní různorodou skladbu lesa. Oba druhy hlodavců bohužel dávají mladičkým listnatým dřevinám až devadesátipětiprocentní přednost.

Z pohledu norníka a hraboše je umělá výsadba na vykácených holinách něco jako nabídka k vánočnímu prostřenému stoluTo je velký technologický problém lesníků, nesmějí-li se v národním parku užívat jedy ani jiná chemie. V lesích zvláštního určení obklopujících jádrovou zónu národního parku tomu umějí čelit prořeďováním původního lesa a podsazováním cílových dřevin, cloněním a odcloňováním sazenic a podobně. Vyžaduje to lesnický um a ne zbytečné holiny.

V jádrových zónách parku je to další důvod, proč je nesmyslné kácet původně bezzásahové plochy kvůli kůrovci. Když posléze hlodavci brání v pěkně „vymyšleném“ zalesnění.

Je to svým způsobem další díl politické prohry v lese Na Ztraceném. Neboť tam od samého počátku nešlo o odborný spor, proč kácet, nebo nekácet. Tam se kácely a nastojato odkorňovaly i neškodné stromy, jež kůrovec již dávno opustil. Jen proto, aby se ukázala moc nového managementu, který se zhlédl v hospodářském lese, nad zastánci uchování divočiny v národním parku.

Teď, když zalesňování naráží na překážky, jimž by se po vědeckém vyhodnocení situace bývalo dalo předcházet, je snaha opět svádět vinu za úhyn nových sazenic na vedle přítomnou bezzásahovou zónu s umírajícími starými stromy.

Zoologům přístup vedení parku připadá velice tendenční. A na dálku se ptají, zda v tom podzimním hledání okusů není nějaká habaďůra, jak najít nového nepřítele, na nějž se dá všechno svádět, když se kůrovec vytratil.

Predátoři vzývaní i střílení

Emeritní lesník Petr Ješátko připomíná ještě jednu podstatnou souvislost, jak to dopadá, když si člověk myslí, že je chytřejší než příroda. Aby mohlo vedení parku turistickými trasami prokřižovat dosavadní klidové zóny, vyhlášené kvůli nerušení tetřeva, nechalo si zpracovat studii, z níž po školácky chybném nakládání s daty vyšlo, že tetřevu se nejvíc daří právě v blízkosti turistických cest. Takže člověk tím pádem není největším rušitelem tetřeva a může klidně brouzdat tetřevím územím.

Za největší rušitele byly po obskurních pokusech s nastražováním slepičích vajec, pomazaných tetřevím trusem, označeni „škodliví predátoři“, mezi nimi liška. A tak se za každou ulovenou lišku vyplácí „zástřelné“ 500 korun.

Kdo jednou jedinkrát viděl „myškovat“ lišku, pochopí, že je to ten nejspolehlivější přirozený predátor malých hlodavcůKdo jednou jedinkrát viděl lišku „myškovat“, pochopí, že je to ten nejspolehlivější přirozený predátor malých hlodavců. A s ní oba druhy kun, rovněž cíleně hubených. A taky dravci, káně a poštolka, a rovněž sovy, sýc rousný, kulíšek či puštík. Pozdní snaha vyvěšovat sovám budky však nikdy nedokáže nahradit lehkovážně pokácené doupné stromy.

Flousek připomíná úžasnou přírodní zákonitost: ani všichni ti přirození predátoři dohromady nejsou schopni malé hlodavce zastavit. Pouze snížit jejich počty a redukovat dopady jejich žíru. Nevyhynou tak hlodavci ani predátoři.

Zároveň zdůrazňuje: „Základem všech národních parků je příroda. Máš-li ji chránit, musíš o ní něco vědět. Ale čím víc o ní víš, tím víc problémů vidíš. Když nevíš nic nebo jen málo, snadno se Ti cokoli povoluje. Vědění je zbytné.“

A tak vlastně myš jako myš.

Počet příspěvků: 2, poslední 24.10.2012 06:57 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.