Nouzový stav kvůli pandemii covid-19: Česko rok poté

Videokonference k prvnímu výročí nouzového stavu uspořádaná Pražskou bezpečnostní konferencí byla pozitivní záběrem, nepodbízením, realismem a odmítnutím ideologizace. A to je dobrý krok na cestě z koronavirové krize.

Jan Schneider 9.4.2021
Čekárna očkovacího centra v Klánovicích. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čekárna očkovacího centra v Klánovicích. | foto:  Petr Topič, MAFRA
Čekárna očkovacího centra v Klánovicích.

Pražská bezpečnostní konference uspořádala 30. března videokonferenci s moderovaným virtuálním studiem k 1. výročí vyhlášení nouzového stavu kvůli pandemii covid-19. Protože nešlo o politické klání, ale o společné přemýšlení moudrých mužů, použiji chathamské pravidlo a nebudu připisovat jednotlivé výroky aktérům uvedeným v závěru článku, ale pokusím se shrnout, co bylo řečeno.

Uplynulý rok přinesl mnoho znamenitých příkladů lidské obětavosti a nasazení. Ukázalo se, že soukromí podnikatelé jsou v krizových situacích schopní aktivizovat netušené rezervy a velký tvůrčí potenciál i v oblastech, které nejsou předmětem jejich podnikání, ale jsou nutné k jeho zabezpečení. V krizové situaci byly prakticky přezkoušeny mnohé, dosud pouze postulované postupy, zejména v oblasti krizového řízení, což po důsledném auditu poskytne příležitost ke kvalitativním změnám.

Chybí zdravotnická autorita

Na státu je, aby důsledně přehodnotil bezpečnostní priority na základě reality, nikoli ideologie a předsudků. Lze totiž předpokládat, že přijdou další krize. Na druhou stranu se ostře vyjevilo mnoho závad, které dávají pochybovat o funkčnosti státu jako celku. Málo podpořil průmysl zejména v oblasti zahraničních aktivit, kde je byznys poškozován nesystémovostí, byrokratizací, politizací a ideologizací.

Stát v době rozvinuté informatiky sice disponuje digitalizovanými daty, ale jeho efektivita řízení v krizových situacích je omezena až blokována tradičními postoji institucí, jako je Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) či Ústavní soud (ÚS). Vzniklou situaci charakterizuje bonmot o „právu umřít v souladu s ústavou“. Zde přidám vysvětlující poznámku o dalším úletu ÚS, který byl natolik velký, že i on chvíli zapochyboval o své kompetenci.

Zejména v krizové situaci chybí zdravotnická autorita, která by na sebe vzala odpovědnost, a exekutivě, zákonodárcům i veřejnosti poskytovala jasná stanoviska. Rozličné odborné názory by si měla nejprve vyřídit interní diskusí, aby nemátly veřejnost, což se bohužel děje, a negativně ovlivňuje důvěru občanů v činnost státu.

Pak však stejně rozhodl, že faktické prodloužení nouzového stavu vládou prý bylo protiústavní, i když to bylo na žádost hejtmanů. Odůvodnění tohoto úletu – že prý to vláda neměla dělat, protože se situace nezměnila – je důkazem, jak je ÚS mimo reálný svět. Nezměněná epidemiologická situace je totiž těžko vyvratitelným důvodem pro prodloužení nouzového stavu. Vystává otázka: Kolik mrtvých bude třeba, aby kdesi se potulující kolektivní mysl ÚS „přišla k sobě“?

Vraťme se na konferenci. Bylo konstatováno, že zdravotnický systém sice disponuje dostatečným počtem lůžek akutní péče, ale velký nedostatek je v jejich obsluze, protože u nás vzdělaný personál ve velkém počtu pracuje v zahraničí. Zejména v krizové situaci chybí zdravotnická autorita (jako je německý Kochův ústav, u nás by to ze zákona měl být Státní zdravotní ústav), která by na sebe vzala odpovědnost, a exekutivě, zákonodárcům i veřejnosti poskytovala jasná stanoviska.

Rozličné odborné názory by si měla nejprve vyřídit interní diskusí, aby nemátly veřejnost, což se bohužel děje, a negativně ovlivňuje důvěru občanů v činnost státu. Dále se ukazuje malá společenská odolnost vůči nepohodlí, vypjatý individualismus, netrpělivost a nedostatečná výdrž.

Toporný zákon o státní službě

Odolnost zdravotnického systému by bylo možné zvýšit přesunem větších kompetencí na praktické lékaře. Lůžka akutní péče jsou, ale chybí ta následné péče. Ve zdravotnických zařízeních by bylo záhodno centralizovat systém jednotek intenzivní péče. Nezbytné je zastavit úprk lékařů a zdravotnického personálu do zahraničí a vyřešit problémy, které staví ÚOOÚ nutnému sdílení zdravotnických dat, což teoreticky brání vzniku systému „Velkého bratra“, jak zní oblíbený argument ideologů, ale prakticky ohrožuje lidské zdraví a životy.

Zazněl i námět na zvýšení kvality zdravotnictví vyšší spoluúčastí pacientů. K tomu si však neodpustím poznamenat, že to s sebou nese velký psychologický problém, který nezná pouze bohatá menšina obyvatel – zda je léčbě prospěšné, když je člověk v obtížné zdravotní situaci obtížen i finančně. V civilizované společnosti se tento problém řeší solidárností zdravých vůči nemocným, což má opačné psychologické a sociální vyznění, a nesporně i pozitivní zdravotní dopady.

Odpovědnost politiků za stát je jen politická, nikoli trestněprávní, a už vůbec ne existenční. To je u podniku jinak – odpovědnost majitele je v celém, nezúženém spektru, není žádného úniku. Proto zejména v krizových situacích vyniká topornost zákona o státní službě, kdy některé funkcionáře v podstatě nelze vyměnit v reálném čase.

V krizových situacích vystrkuje růžky idea řízení státu jako firmy. Odpovědnost politiků za stát je jen politická, nikoli trestněprávní, a už vůbec ne existenční. To je u podniku jinak – odpovědnost majitele je v celém, nezúženém spektru, není žádného úniku. Proto zejména v krizových situacích vyniká topornost zákona o státní službě, kdy některé funkcionáře v podstatě nelze vyměnit v reálném čase. Zákon je dodržen na úkor efektivity výkonu státní moci, leckdy s dopadem na zdraví a životy lidí. Opět se vtírá bonmot o úmrtí v souladu s ústavou...

Toto zafixování personálního sestavu státních institucí zákonem je sice odolné vůči svévolnému přeobsazování úřadů z politických důvodů, ale v krizové situaci, kdy podnikatel může efektivně rozhodovat okamžitě, má státní aparát dlouhé reakční doby, pokud vůbec může reagovat.

A když se ve vedení státu objeví jedinci, ochotní riskovat, a učinit v krizových situacích správná rozhodnutí, stojí za bukem ÚS, hned připraven dštít oheň a síru, a svými výroky potrestat exekutivu i zákonodárce a vytvořit zdání, kdo všechno je poškozen a oprávněn žalovat stát. (K tomu hubatě poznamenám, že v takovém případě by asi bylo správné, aby případně vysouzené odškodnění šlo z rozpočtové kapitoly Ústavního soudu.)

Efektivita krizového řízení

Eurocivilizace, prominete-li tento možná trochu nadnesený pojem, je prima za hezkého počasí. Systém vyvažovacích a dalších, demokracii chránících mechanismů, však za krize efektivně znemožňuje konat v režimu adresně přijaté osobní odpovědnosti. Dobrý stratég nejpozději v době války plánuje, co bude následovat. K tomu ale musí mít nadhled a schopnost reflexe. A také motiv, což je v pravidelně u vesla se střídajících demokraciích problém, neboť chvilková sláva převáží nad následnou potopou, s níž se bude muset vypořádat někdo jiný.

Efektivita krizového řízení může být fatálně ovlivněna nesoběstačností hospodářství státu, stavem jeho hmotných rezerv a délkou logistických řetězců. A opět se zde promítají priority bezpečnostního systému státu.

Zvažování výhod stabilnějších, ale odolnějších režimů s těmi demokratičtějšími, u nichž si však lidé jsou mnohem méně jistí v krizových situacích, je politologickým evergreenem. V této souvislosti často zaznívá jméno Winstona Churchilla a jeho válečný výkon, který byl zdánlivě nespravedlivě britským lidem oceněn propadem v prvních poválečných volbách. Měl se snad za druhé světové války chovat odlišně?

Je však možné se zeptat jinak, obzvlášť zvážíme-li Churchillův plán „nemyslitelné operace“ (Operation Unthinkable), napadnout hned po skončení války v Evropě Sovětský svaz s využitím rychle znovuvyzbrojeného werhmachtu. Pak lze tušit, že se Britové rozhodli správně, když autoritářsky rozjetého Churchilla ve volbách odstavili.

Zpět na konferenci. Efektivita krizového řízení může být fatálně ovlivněna nesoběstačností hospodářství státu, stavem jeho hmotných rezerv a délkou logistických řetězců. A opět se zde promítají priority bezpečnostního systému státu. Je-li již tak zredukovaná armáda budována z ideologických důvodů jako misijní, pak na zabezpečení vlastního státu, života, zdraví a majetku obyvatel mnoho kapacit nezbývá. Otázkou je, kolik takových covidových ran bude muset dopadnout na – od reálného života odtržené – hlavy politiků, aby procitli.

Charismatický lídr

Nelze nepřipomenout, že ze všech destabilizovaných zemí, v nichž se naše armáda podílí na vojenských operacích, se hrnou do Evropy menší či početnější masy migrantů. Ti, kromě latentního rizika teroristického, přinášejí i reálné ohrožení zdravotní. O tom zpravodajské služby pravidelně informovaly vládu již před čtvrt stoletím – otázkou je, zda to činí dodnes, nebo už jen posluhují jako nabíječi ideologickým střelivem. Tato ideologizace bezpečnostních témat se stala velkým bezpečnostním rizikem pro stát.

Projevuje se totiž ústupem od výuky logiky (matematika) a o bezpečnosti se přednáší ideologicky, čili mimo realitu. To se promítá do bezpečnostního plánování, kdy se plýtvá kapacitami státu na obranu proti minulým válkám a hrozbám a rizikům. Soběstačnost státu začíná být bezpečnostním tématem, aspoň pro ty zodpovědné.

Bude třeba charismatického lídra, který v krizové situaci promluví hlasem proroka bez ohledu na nervozitu volebních preferencí. Kde ho ale vzít, když nejsou ani podmínky pro jeho vzrůst, ani zářné vzory, jimiž by se mohl inspirovat? Takový politik by si měl uvědomit, že každá krize má víc rozměrů, tváří a důsledků.

Téma bude stále více připomínané přesunem mnoha výrob zpět z Asie do Evropy i ústupem od mezinárodní spolupráce v oblastech, kde se ukázala pravá podstata mezinárodních vztahů – hamižnost, jak výstižně řekl britský premiér Boris Johnson. Bude nutné důkladně zvážit mezinárodní spolupráci v oblasti vakcín, protože jejich vývoj je drahý, nicméně distribuce vyrobených vakcín tvrdě vyjevila limity této spolupráce. Určitým kompromisem by snad byla soběstačnost Evropské unie a její nezávislost na USA, Číně a Rusku.

Bude třeba charismatického lídra, který v krizové situaci promluví hlasem proroka bez ohledu na nervozitu volebních preferencí. Kde ho ale vzít, když nejsou ani podmínky pro jeho vzrůst, ani zářné vzory, jimiž by se mohl inspirovat? Takový politik by si měl uvědomit, že každá krize má víc rozměrů, tváří a důsledků. Měl by mít schopnost využít auditu krize jako podnětu k nutným změnám a předvídat situaci po překonání krize. Měl by být ochotný převzít odpovědnost a schopný ji unést.

Měl by být také schopný udržet rozdíl mezi demokracií a anarchií, řídit se rozumem a reflektovat své činy. Máme totiž mnoho politiků, ale málo státníků, pokud vůbec. Závěr konference tedy nebyl příliš optimistický, ale to platí jen o laciném optimismu. Byla totiž pozitivní záběrem, hloubkou, nelakováním věcí na růžovo, nepodbízením, realismem a odmítnutím ideologizace. A to je dost dobrý krok na cestě z koronavirové krize!

Účastníci konference

Moderátoři

  • Miloš Balabán
  • Libor Stejskal

Vystupující

(v abecedním pořadí)

  • Tomáš Florian, předseda představenstva Avenier, a.s.
  • Aleš Klepek, předseda představenstva CSG Aerospace a.s.
  • Martin Kuba, hejtman Jihočeského kraje, předseda Asociace krajů, člen Rady vlády pro zdravotní rizika
  • Daniel Miklós, náměstek Generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR, člen Ústředního krizového štábu
  • Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM, člen Rady vlády pro zdravotní rizika, spolupracovník iniciativy Sníh, vedoucí oborové skupiny pro epidemické situace (MeSES)
  • Miroslav Singer, hlavní ekonom, Generali CEE Holding, předseda dozorčí rady Generali Česká pojišťovna; bývalý guvernér ČNB, člen NERV
  • Lubomír Zaorálek, ministr kultury ČR
  • Jaromír Zůna, první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.