Nouriel Roubini alias doktor Zkáza: Konec eurozóny je na dohled

Podle zámého ekonoma, který předpověděl světovou finanční krizi, směřuje eurozóna k rozpadu. Postrádá totiž politické a fiskální propojení.

Podle ekonoma Nouriela Roubiniho je sice možné restrukturalizovat dluh, ale k obnově konkurenceschopnosti a hospodářského růstu eurozóny to stačit nebude. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podle ekonoma Nouriela Roubiniho je sice možné restrukturalizovat dluh, ale k obnově konkurenceschopnosti a hospodářského růstu eurozóny to stačit nebude. | foto: REUTERSČeská pozice
Podle ekonoma Nouriela Roubiniho je sice možné restrukturalizovat dluh, ale k obnově konkurenceschopnosti a hospodářského růstu eurozóny to stačit nebude.

Podle ekonoma Nouriela Roubiniho, známého pod pseudonymem doktor Zkáza, který předpověděl světovou finanční krizi, směřuje eurozóna k rozpadu. V článku pro britský deník Financial Times napsal, že současný nesystematický přístup evropských politiků nevyřeší hlavní problémy eurozóny, jimiž jsou konkurenceschopnost a rozdílná ekonomická výkonnost členských zemí. A tvrdí, že bankrot některého z méně ekonomicky silných členů povede k jejímu konci.

Neuskutečněná strukturální reforma

Roubini je přesvědčen, že evropská hospodářská ani měnová unie nikdy nesplňovaly podmínky nutné ke vzniku optimální oblasti s jednotnou měnou – sbližující se tempo výkonnosti a hospodářského růstu členských států. Evropští politici totiž předpokládali, že strukturální reforma nahradí jejich nedostatečně komplexní fiskální, měnovou a kurzovní politiku.

Dle Roubiniho se však realita od tohoto předpokladu značně lišila a důsledkem předčasného sblížení úrokové sazby byl velký rozdíl ve fiskálních politikách. A nezodpovědné chování některých států vedlo k nynějším problémům Řecka a Portugalska a realitním bublinám ve Španělsku a v Irsku. Strukturální reforma se však nikdy neuskutečnila, přestože mzdy a růst produktivity členských zemí eurozóny se lišily. To mělo za následek ztrátu konkurenceschopnosti států na periferii Evropské měnové unie (EMU).

Roubini dále tvrdí, že eurozóna postrádá dva hlavní předpoklady, které jsou zárukou úspěchu všech měnových unií – politické a fiskální propojení. Úspěšná fiskální unie by zajistila významné příjmy i vydávání dluhopisů v eurech. Daňoví poplatníci ze zemí, jež vytvářejí příjem, především němečtí a francouzští, by se však nikdy nesmířili s tím, že jejich daně mají garantovat dluh celé eurozóny.

Čtyři možnosti

Snížení dluhu sice možná pomůže vyřešit nadměrnou dluhovou zátěž, ale v podstatě nijak nepomůže hospodářskému sblížení. To nastane, jen pokud se nejprve podaří vyrovnat konkurenceschopnost. Do té doby bude periferie eurozóny stagnovat.

Podle Roubiniho jsou jen čtyři možnosti, jak tomu zabránit. Za prvé by hodnota eura měla klesnout na úroveň dolaru. To se však pravděpodobně nestane kvůli hospodářské síle Německa a současné rozdílné úrokové sazbě Fedu a Evropské centrální banky. Navíc se očekává, že se tento rozdíl ještě zvýší.

Eurozóna postrádá dva hlavní předpoklady, které jsou zárukou úspěchu všech měnových unií – politické a fiskální propojení

Druhou možností jsou reformy, které by způsobily růst produktivity práce, přičemž by se současně nezvyšovaly mzdy. Dle Roubiniho není tato možnost reálná, protože takové reformy z krátkodobého hlediska snižují hospodářský růst. A jejich zavedení by trvalo delší dobu, než kterou členské země na periferii eurozóny potřebují k obnově konkurenceschopnosti. V tomto ohledu uvádí jako příklad Německo, jemuž trvalo víc než deset let, než dosáhlo dnešní úrovně produktivity.

Třetí možností je dle Roubiniho deflace. Tvrdí však, že je spojovaná s trvalou recesí. A i kdyby se jí podařilo dosáhnout, reálné zadlužení soukromé i veřejné sféry by se zvýšilo. Roubini je přesvědčen, že tyto tři možnosti pravděpodobně neobnoví konkurenceschopnost a hospodářský růst členských zemí na okraji eurozóny.

Návrat k vlastní měně

Zůstává tedy čtvrtá možnost. Členské státy eurozóny se vzdají eura a vrátí se k vlastním měnám. A budou doufat, že tím dosáhnou „masivního nominálního i reálného znehodnocení“. Samozřejmě, že Roubini nabízí tuto čtvrtou možnost poněkud poťouchle. Řecko ani Portugalsko totiž vůbec nemají v úmyslu vzdát se eura, protože by to vyvolalo chaos na trhu a způsobilo obrovské obchodní ztráty. Dle Roubiniho však tato možnost nemusí být za několik roků zcela nemyslitelná, zejména pokud budou ekonomiky zemí na periferii nadále stagnovat.

Důvody, které původně přivedly státy do eurozóny, přestaly platit – nenastalo žádné sblížení ekonomik, neuskutečnily se žádné reformy ani fiskální či politická unie. Podle Roubiniho je sice možné restrukturalizovat dluh, ale k obnově konkurenceschopnosti a hospodářského růstu eurozóny to stačit nebude. V důsledku toho mohou členské státy někdy v budoucnu zpochybnit prospěch, jejž jim členství v eurozóně přináší, a rozhodnou se z ní vystoupit.

Uvidíme, zda se i tentokrát předpověď doktora Zkázy vyplní. Jeho argumentace však dává smysl.