Nešťastný týden české politiky

O „ústavních zvycích“, nápadech předsedkyně sněmovny, Zemanově pozdravu muslimům a zmatení slov.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, ISIFA/MAFRA/PETR TOPIČ Česká pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Několik na první pohled nesourodých událostí a procesů posledního červnového týdne spolu zvláštním způsobem souvisí. Svědčí o jistém zmatení slov a jejich výkladů.

Nešťastní strážci ústavní čistoty

Debaty posledních dní jsou plné rozhořčování nad údajně nebezpečnými tendencemi, vycházejícími z doslovného čtení Ústavy prezidentem Zemanem. V této souvislosti je však nezbytné připomenout, že nepochybným znamením vyspělé kultury, počítaje v to i kulturu politickou, je metodika porozumění psanému textu, počínající (avšak nekončící) čtením doslovným neboli prostým. Teprve po něm (avšak nutně) následuje výklad onoho psaného textu a analýza kontextu, popřípadě hledání dalších významových rovin.

Nelze tedy pomíjet psaný text poukazem na to, že je „zvykem“ jej přímo již vykládat. To je cesta do totalitních pekel. A v případě Ústavy je na to třeba dát pozor mnohem víc.

Tradované „ústavní zvyky“ jsou manipulativně kladeny na roveň psané Ústavy

V rámci této téměř všelidové debaty o Ústavě a jejím používání – což, mezi námi, je sám o sobě dobrý výsledek! – se hojně mluví o jakýchsi „ústavních zvycích“. Velkou chybou je, že tato „ústní tradice“, navázaná na onen „psaný zákon“, je velmi vágní a ve svých konturách nejasná. Dokonce by se dalo říci, že je tak chimérická a amébovitá, že je matoucí. Zdůrazňováním některých „ústavních zvyků“ a zamlčováním skutečností, které by mohly zakládat jiné „ústavní zvyklosti“, se velmi deformuje interpretace Ústavy. Zejména proto, že ony tradované „ústavní zvyky“ jsou manipulativně kladeny na roveň psaného základního zákona.

Bezrozporně je tradován a přijímán jeden „ústavní zvyk“, který přímo koliduje s principiálním oddělením moci výkonné, zákonodárné a soudní. Znovu výrazně vyplynul na povrch v souvislosti se jmenováním „úřednické“ vlády, aniž by se jí však přímo týkal. Nikdo z náhle se vyrojivších strážců „ústavní čistoty“ si toho nepovšimnul. Anebo si toho povšimnul, ale smlčel.

Poslanci, členové vlády, žádají sami sebe o důvěru a jsou sami sobě odpovědní

V článku 68 Ústavy se praví, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna je tvořena poslanci. Vláda je však často tvořena týmiž poslanci. Pak nastává situace, že poslanci, členové vlády, žádají sami sebe o důvěru a jsou sami sobě odpovědní. Mezi příbuznými jsou takové vztahy průkazně již Desaterem zakázány, a o něco podobného se pokusili autoři Ústavy. Obojí bohužel s podobným výsledkem.

Kromě ústavní kolize má tento zlozvyk ryze praktický dopad, o němž by mohli celé litanie vyprávět ministerští úředníci. Když je totiž ministr současně poslancem, nastávají chvíle, kdy své exekutivní povinnosti vykonává nikoliv v ministerské kanceláři, ale doslova kdekoliv ve sněmovně, kde ho právě upachtění ministerští úředníci zastihnou mezi hlasováním a dalšími povinnostmi, vyplývajícími z parlamentní agendy.

Současně se úředníci často dostávají do evidentního střetu zájmů, když je ministr zatěžuje vyřizováním svých poslaneckých záležitostí. Nutno přiznat, že ne každý ministr se tak chová, ale bohužel nikoliv každý ministr se tak nechová. A to nemluvíme o situacích, kdy ministr využívá ministerský aparát k vyřizování věcí partajních.

Byli i tací ministři, kteří se současně s přijetím exekutivní funkce vzdali poslaneckého mandátu. Nutno říci, že si tím získali na ministerstvu velký respekt, protože dali najevo, že to pro ně není jen takový šolich, který také nemusí vyjít, a oni se pak v klidu vrátí do poslanecké lavice. Současně své postavení posílili i neporovnatelně větším množstvím vykonané práce a mnohem hladším chodem ministerstva.

Tímto „frajerským“ saltem bez záchranné sítě současně zadostiučinili duchu Ústavy, a to by mělo být v dnešních debatách výrazně zmiňováno. Byť zvoleni lidem do zákonodárného sboru, přestoupili do exekutivy. Vzdáním se poslaneckého mandátu však potvrdili respekt k oddělení dvou ústavních mocí. A dokázali, že to jde. Nežádali sami sebe o důvěru, aniž by schizofrenně odpovídali z výkonu své funkce sami sobě.

Vláda složená z neposlanců je z jistého úhlu pohledu řešením ústavně mimořádně skvělým

Samozřejmě, že život je poněkud složitější a žádné řešení není stoprocentně ideální v každé situaci. Často lze velmi dobře pochopit konkrétní námitky, vyplývající z určité politické konstelace. Důležité však je, zdali upřednostníme řešení konkrétní situace, nebo zda budeme budovat ústavní zvyklosti, které by mohly mít obecnou platnost. Těmi se však mohou stát, budeme-li je vytvářet pomalu, obezřetně, a odvážíme-li si je ústavními zvyklostmi nazývat až poté, co se v ústavních funkcích vystřídají lidé doslova nejrůznější. Pak bude možno mít řešení za prozkoušené ze všech stran, a uchráníme se pokušení přešívat Ústavu nebo navazující zákony podle toho, kdo v ústavních pozicích zrovna sedí.

Z tohoto pohledu je vláda složená z neposlanců řešením ústavně mimořádně skvělým. Nelze ji nazývat jinak než vládou bez jakýchkoliv přívlastků, protože se bude tak jako každá jiná ucházet o důvěru zastupitelského sboru. Ten však v tomto případě nebude ve střetu zájmů.

Nešťastná paní Němcová

V protizemanovských polemikách posledních dní se dokonce ozvalo harašení „vítězně únorovými“ asociacemi (viz rozhovor na ČT24, čas 7:50). Třetí nejvyšší ústavní činitelku Miroslavu Němcovou zřejmě v pravidelných intervalech chytá amok, což ji objektivně vyřazuje z okruhu možných kandidátů na jmenování do čela vlády. V naší zemi však nelze zcela vyloučit ani ústavně excentrickou představu, že by v rámci třetího pokusu o sestavení vlády, který přísluší předsedkyni sněmovny Miroslavě Němcové, byla najmenována do funkce premiérky Miroslava Němcová, která by v týž moment rezignovala na post předsedkyně sněmovny…

Je to další ústavní nečistota, když státní zastupitelství je formálně součástí exekutivy

Pak by ovšem nezbylo než konstatovat, že byla-li dosud prezidentem v této souvislosti přehlížena, byla právem přehlížena. Svou nezpůsobilost pro výkon takto exponovaných funkcí Němcová bohužel dále potvrdila svým výrokem, že by se v případě jmenování jí vedené vlády zasadila o kontrolu státního zastupitelství. Je to další ústavní nečistota, když státní zastupitelství je formálně součástí exekutivy. Možná právě toto Němcovou popletlo, načež pojala ideu si posvítit na státní žalobce, kteří připustili sérii jistých policejních akcí, po nichž se zhroutila vláda, vedená jejím spolustraníkem.

Tomuto prazvláštnímu pádu vlády je třeba opakovaně věnovat pozornost. Ony policejní aktivity se totiž týkaly tří záležitostí, ale nebýt onoho „zpravodajského extempore“, nemusela se vůbec zhroutit. Sama vláda neutrpěla personálně žádné škody, žádný ministr nebyl zatčen, dokonce ani nebylo požádáno o vydání nějakého vládního poslance. Nestalo se téměř vůbec nic, a přesto vláda zkolabovala. Vysvětlení se nabízí analogické účinku vysokorychlostního střeliva – osoba nemusí být zasažena způsobem, který by byl u normální střely smrtelným, přesto však utrpí traumatický šok rázovou vlnou a umírá.

To však vypovídá nikoliv o „teroru policejních plukovníků“, ale o obrovském vnitřním pnutí v samotné vládě, o níž stačilo brnknout, a byla na hromadě.

Nicméně právě ono „zpravodajské extempore“ bylo jediným důvodem, který vládu smést musel, ačkoliv to tak nikdo nepodává. Pointa zneužití zpravodajské služby je totiž v tom, že za činnost zpravodajských služeb odpovídá vláda ve sboru. V takovémto případě se tedy poroučí celá, a právem. Snad by si z toho paní Němcová měla vzít ponaučení. Možná si někde udělala poznámku a pak ji špatně přečetla. Kdyby se stala premiérkou, neměla by kontrolovat SZ (státní zastupitelství), protože na to nemá gebír. Měla by ale kontrolovat ZS (zpravodajské služby), aby nedopadla jako její předchůdce.

Nešťastný pan Zeman

S prezidentem Zemanem je nerozlučně spjata otázka humoru. Lze dokonce mít za to, že si myslí, že jeho „smysl pro humor“ byl jedním z jeho volebních trumfů. A to přitom kdysi přiznal, že někdy „vtipkuje“ rychleji, než myslí.

Obyvatelstvo české kotliny má v oblibě humor, jehož principem není vtipkování na účet druhých, ale reflexe vlastního životního údělu

V tom případě by si měl lépe uvědomit, kde žije. Obyvatelstvo české kotliny patří k nejnáročnějším tradentům a autorům velmi kvalitního humoru. Lze říci, že je zde oblibována unikátní kombinace anglického a židovského humoru, tedy jevů, jimž je společná sebereflexe. (Dlužno podotknout, že ani islámská kultura není tohoto druhu humoru prostá, stačí vzpomenout na Nasredinovy příběhy.) Nikoli trapné vtipkování na účet druhých, ale reflexe vlastního životního údělu. Zemanův případ to, jak vidno, příliš často není.

Tím se dostáváme k nedávnému Zemanovu incidentu v Německu. Co se vlastně stalo? Evropsky, nikoliv arabsky vyhlížející, evropsky, nikoliv na muslimský způsob oděná reportérka se českého prezidenta Zemana zeptala, jaké úsilí a ve spojení s kým bude vyvíjet česká vláda, aby dosáhla osvobození dvou českých rukojmí v Pákistánu.

Zeman správně odpověděl v tom smyslu (pravda, mohl být ve výrazu ještě přesnější), že nechce prostřednictvím médií sdělovat žádné podrobnosti, které by mohly únoscům naznačit postup české vlády. Celkem rutinní (byť, pravda, po této Zemanově odpovědi již bezpředmětnou až bezduchou) další otázku reportérky ve stejné věci pak odbyl „vtipem“. Vyzvídající reportérky se zeptal, zda pracuje pro al-Kájdu nebo Tálibán. Bylo to na hraně, ale po této prezidentově odpovědi se mohla reportérka vzpamatovat a uvědomit si, co jí prezident řekl prve a že její dodatečná otázka byla opravdu hloupá až provokativní.

Poté se však prezident Zeman neudržel a s „neodolatelným“ úsměvem se rozloučil slovy „Allah akbar“. Reportérka zůstala jak opařená – a ostatní novináři si toho všimli.

Nejprve se musíme zastavit u významu oněch slov, že Alláh je velký. Je to především pozdrav mezi muslimy. Jistě je to přijímáno jako vstřícné gesto nemuslimů k muslimům. To ovšem velmi podstatně závisí na tónu a kontextu nejen řeči, ale i celé osobnosti. V tomto případě je však výsledek – vzhledem k islamofobii, jíž začíná být Zeman smutně proslulý – bohužel nepříjemně jednoznačný. Zemanovo gesto nelze brát vážně. V lehčím případě nevážně, a to už má blízko ke znevážení a k provokaci.

Zeman popouzí nejen rozhodné „protizápadní“ muslimy, ale i ty nerozhodné, na jejichž získání či setrvání v neutralitě by měla být založena naše bezpečnostní strategie

Tímto projevem však Zeman neutvrzuje v popuzení jen ty rozhodné „protizápadní“ muslimy, ale popouzí i ty nerozhodné, na jejichž získání či setrvání v neutralitě by měla být založena naše bezpečnostní strategie. Tento přístup je třeba opakovaně zdůrazňovat, protože v minulosti i v současnosti lze i u prezidenta Zemana vysledovat argumentaci fundamentálně protiislámskou. Ta je založena například na manipulativní záměně pořadí, jak se věci děly, čímž je zaměněn důsledek za příčinu. Například v Iráku al-Kájda za Saddáma Husajna nebyla, po jeho odstranění však ano. Nikoliv obráceně.

Zemanovo odhodlání čelit terorismu je přitom správné, jen má mnoho kritických okolností. Nejprve je třeba správně identifikovat, kdo je a kdo není terorista. Kdyby byl například Miloš Zeman držen několik let na Guantánamu, týrán střídavě spánkovou deprivací, waterboardingem a hlasitým přehráváním dětských písniček z holywoodských seriálů, asi by se po čase přiznal, že třeba s Václavem Klausem společně napsali knihu Jak se kalila ocel. Méně legrační však je, že takto týrané osoby mají po svém případném propuštění k terorismu velmi blízko, a to i v případě, že s ním nikdy nic společného neměly. O tom, že se různými udáními za spolupráci s al-Kájdou vyřizovaly v oněch válkou postižených místech různé osobní, kmenové či obchodní spory, nemůže být samozřejmě žádných pochybností.

Dalším kritickým momentem je strategie boje proti terorismu. Je možné tento střet tisíckrát nazvat válkou, ale nestane se jí. Zejména ne proto, že západní mocnosti na tento střet neaplikují válečná pravidla, která by měla vliv na zacházení se zajatci, včetně jejich souzení. Jsou to asymetrické střety, které však – jak píše například proslulý americký politolog George Friedman – slouží úplně jiným účelům. A proto je na místě maximální ostražitost, co se týče české účasti v různých destabilizačních aktivitách, motivovaných údajným bojem proti terorismu.

Aspektem v této situaci nejtěžším je cílené soutředění na ukončování střetů a válek. Toho se však lze dočkat jen od největších osobností, které ustojí nevděk a pomluvy z obou stran, aniž by pocítily touhu plout po proudu a začlenit se do bezmyšlenkovitě hartusícího hejna. Například nebožtík Jicchak Rabin proslul velmi smělou větou, ve svých důsledcích srovnatelnou s výroky biblických proroků: „Mír se dělá s nepřáteli.“ Ten výrok, zdánlivě jednoduchý, může asi plně do hloubky pochopit jen ten, kdo střílel a nebo na něho bylo stříleno.

Proto by mělo být cílem představitelů naší zahraniční politiky nikoliv si vyrábět další nepřátele, ale přistupovat k dění ve světě s respektem a k osobám v nich zúčastněným s důstojností.

Zeman je na nejlepší cestě si sám sobě v oblasti zahraniční politiky vystavit jisté velmi praktické omezení

Prezident Zeman je v mnoha ohledech jistě velmi schopný člověk. Jeho zahraniční „pivní“ politika však může nahrávat ministerstvu zahraničních věcí, které by mohlo právem požadovat vyšší výdaje, nutné k rehabilitaci české zahraniční politiky po Zemanových výjezdech, a to na úkor snížení rozpočtu prezidentovy kanceláře.

Zeman je tak na nejlepší cestě si sám sobě v oblasti zahraniční politiky vystavit jisté velmi praktické omezení, na způsob proslaveného Biľakova krejčovského výučního listu, v němž prý měl napsáno „na saká nepúšťat“. U Zemana by to znělo „doma držet, ven nepouštět“.