Ceska Pozice

Nepochopitelný Blízký východ?

S cílem pokořit Írán jsou USA ochotné se spojit se samotnou al-Kájdou, podobně jako před mnoha lety s afghánskými mudžahedíny.

V syrském Aleppu již s Bašárem Asadem nepočítají. O budoucím směřování země se však teprve rozhodne. foto: © ReutersČeská pozice

V syrském Aleppu již s Bašárem Asadem nepočítají. O budoucím směřování země se však teprve rozhodne.

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Před několika dny ocitovaly The New York Times (NYT) výrok iráckého člena al-Kájdy o tom, jak zkušenosti s bojem s Američany nyní obohacují o syrskou revoluci a jak doufají, že se jim podaří vytvořit syrsko-irácký stát a vyhlásit válku Izraeli a Íránu a osvobodit Palestince.

Tento výrok nevzbudil takovou pozornost, jakou by si zasloužil. Zřejmě proto, že se nehodí do žádného z ideologických prefabrikátů, jimiž jsou přeplněna média. Blízkému východu však nelze porozumět brýlemi předsudků. Ty je třeba cíleně odložit, a zkusit – po vzoru Rašiho, mistrovského analytika středověku – nejprve začít prostým čtením události. Na spekulace, hypotézy a dohady stejně dojde, ale to má čas.

Čím je výrok tak nový?

Z citace vyplývá aktivní přítomnost al-Kájdy v Sýrii. To konvenuje s výroky syrského prezidenta Bašára Asada o přítomnosti cizích elementů v původně syrském protivládním povstání. Podle NYT to dokazují i sekvence na YouTube, kde se za syrskými povstalci již třepotají vlajky al-Kájdy. Vývoj by tedy mohl nasvědčovat tomu, že další revoluce bude jejím iniciátorům ukradena.

Vypadá to, že USA se rozhodly pro taktiku spočívající v udržování stálého neklidu v oblastech, které nemohou ovládnout

Další část citátu potvrzuje, že ústřední úlohu tu nehraje státnost, nýbrž sunnitský islám. U mnoha nevzdělaných Evropanů to vzbudí úsměšek – co mi je po rozdílech v islámu? Nu, průměrný Evropan tuší, že v judaismu je víc proudů, ví, že křesťanství je dost diverzifikované, proto by mu základní informace o islámu též slušely. Tyto poznatky mohou mít brzy pro Evropu velký význam. Pro syrské křesťany mají ty rozdíly zásadní význam již nyní.

Poslední část citátu je však doslova explozivní. Staví do jedné roviny Izrael a Írán, státy, jež zaměstnávají světová média vzájemným nepřátelstvím. Pozice, z níž je tento výrok učiněn, je přitom naprosto jasná – a nikoli překvapivá. Společným nepřítelem těchto dvou států je sunnitský terorismus ztělesňovaný al-Kájdou. Překvapivější je, že jeho aktivity souzní se Západem v čele s USA.

Nová je tato informace tudíž proto, že prostě přečnívá všechny prefabrikované politologické škatulky. A vyvolává znepokojivé otázky:

Hloupost, nebo zámysl?

Podívejme se na logiku „západní podpory“ orientálním činitelům. V osmdesátých letech USA podporovaly afghánské protisovětské bojovníky. Ti se následně (najednou coby „teroristi“) obrátili proti USA. Následně USA napadly Irák, který předtím v osmdesátých letech podporovaly ve válce proti Íránu. Důvodem bylo předchozí napadení Kuvajtu Irákem kvůli sporům o ropu. Irák se ho dopustil v „dobré víře“, protože mu „kdosi“ ze Západu poradil, ať si nenechá líbit, že Kuvajt těží z iráckých nalezišť.

Agresi vůči Iráku zopakovaly USA o deset let později, tentokrát již z naprosto vylhaných důvodů. Když se nedávno USA z Iráku stáhly, vyhlásili „vděční“ Iráčané tento den za státní svátek. Výsledkem tohoto tažení bylo poznání, že rozbitím Iráku udělaly USA velký plezír Íránu a následovala velká kocovina, ponížení a vztek. Írán totiž ve skutečnosti nyní ovlivňuje irácké záležitosti, aniž by byl na jeho území vojensky přítomný.

Je Írán příčinou?

Američtí investoři byli vypakováni z bohatých uhlovodíkových nalezišť Kaspického moře. Američtí prospektoři objevili naleziště drahých kovů v Afghánistánu – a najednou má tato naleziště pronajatá Čína. Američané se snažili prosazováním „lidských práv“ protlačit k ropě exportované z Perského zálivu – a najednou odcházejí, a situace v těchto zemích je horší, než když tam přišli. O lidských právech nemá cenu mluvit, a křesťanská komunita začíná mít dokonce existenční problémy.

Zdá se, že příčinou mnoha současných zápletek by opravdu mohla být reakce Washingtonu na obrovskou boudu, kterou na něj ušil Teherán. Výsledkem íránské kombinace pak bylo, že bohatá, silná a nepříliš důvtipná velmoc konečně porazila jeho tradičního nepřítele, Irák. Pointou bylo, že Írán využil americkou energetickou chamtivost a způsob uplatňování tímto zásadním rysem určované americké zahraniční politiky.

Tato reakce USA na to, co bývalý příslušník CIA Robert Baer nazval „největším strategickým přešlapem USA v dějinách“, může být opravdu iracionální a vášnivá. S cílem pokořit Írán jsou USA ochotné se spojit se samotnou al-Kájdou, podobně jako před mnoha lety s afghánskými mudžahedíny. A tentokrát i za cenu ohrožení životních zájmů Izraele. Ani to by však nebylo poprvé. Izrael je navzdory halasným deklaracím loutkou vyzbrojovanou USA, a to pouze a především ke zvýšení zbrojního apetitu saúdských Arabů, kterým Washington izraelský zbrojní náskok rychle vyrovnává. A tak dál a dokola, k větší slávě zbrojního byznysu.

Izrael je navzdory halasným deklaracím loutkou vyzbrojovanou USA, a to pouze a především ke zvýšení zbrojního apetitu saúdských Arabů

Co s chemickými zbraněmi?

Je téměř jisté, že v Sýrii nastane změna. Jaký konec čeká prezidenta Asada a jeho věrné, je ve hvězdách. Jisté však je, že skončí vláda alavitů nad sunnity. Důsledky stojí za povšimnutí.

Alavité jsou sektou, která se v 9. století oddělila z šíitského islámu. A jelikož pro sunnity jsou šíité heretiky, alavité jsou pak odpadlíky tuplovanými. Jejich pojetí islámu má totiž blízko ke křesťanství. Tak blízko, že musela být vydána fatva o tom, že alavité jsou stále muslimové. To mělo pochopitelně pozitivní vliv na životní podmínky syrských křesťanů. K nim by však měli – po odchodu alavitů – blíže šíité, nikoli sunnité. S halasnou podporou „křesťanského“ Západu však nastane ta horší, sunnitská varianta.

Syrský režim pravděpodobně vlastní chemické zbraně. Izrael vyhrožuje, že kdyby se Bašár Asad rozhodl tyto zbraně předat Hizballáhu, aby nepadly do rukou povstalců, považoval by to za důvod k válce.

Není to od Izraelců příliš chytré. Dopustí-li Asad, aby chemické zbraně padly do rukou povstalců, nastane naprosto nepředvídatelná situace. Povstalecká fronta není jednotná. Snaží se ji ovládnout irácká al-Kájda. Lze důvodně předpokládat, že po Asadově pádu mezi povstalci vypukne řež. Osud chemických zbraní v takové situaci těžko odhadnout – o to víc je však možné předpokládat, že někomu přijde jejich použití jako v tu chvíli dobrý nápad. Navíc povstalci doufají, že se jim podaří rozpoutat válku s Izraelem.

Byl by snad Hizballáh jistějším útočištěm pro chemické zbraně? Překvapivě zřejmě o něco více. Před šesti lety, když Hizballáh ostřeloval severní Izrael, byl zásobován ze Sýrie. Ta chemické zbraně vlastnila, ale Hizballáhu je neposkytla. Buď je nežádal, nebo Sýrie odmítla, nebo obojí. A ještě jedna důležitá okolnost. Podle Roberta Baera dokázal Hizballáh v Libanonu (v lokalitách, kde byl) nastolit pořádek a zajistit pro obyvatelstvo základní životní funkce. Je zřejmě organizačně velmi schopný – a tvrdě trestá i provinivší se vlastní lidi. Z tohoto hlediska je případný osud chemických zbraní v rukách Hizballáhu podroben mnohem méně náhodě než v rukách syrské opozice.

Byl by snad Hizballáh jistějším útočištěm pro chemické zbraně? Překvapivě zřejmě o něco více než syrští povstalci.

Tlačenice před íránskými dveřmi?

Zdá se, že se USA rozhodly pro taktiku spočívající v udržování stálého neklidu v oblastech, které nemohou ovládnout – aby je nemohli ovládnout ani protivníci. Používají k tomu již značně otřepaný bič lidských práv, která exportují i do oblastí, kde o ně – zejména v tomto podání – není žádný zájem. A exportují je, ať to stojí, co to stojí, bez ohledu na Izrael či syrské křesťany.

Tato taktika má pochopitelně nejradostnějšího zastánce ve vojensko-průmyslovém komplexu, před nímž varoval Dwight Eisenhower již v roce 1961. A ten jako sponzor politických stran není skoupý, protože – neblaze proslulými slovy Karla Schwarzenberga – v každé zbrojní zakázce je nějaká „vata“.

Slovutný expert na Írán, zmíněný Robert Baer, dospívá logicky k závěru, že kdo uzavře spojenectví s Íránem, učiní důležitý strategický krok. Izraelský historik Šlomo Ben Ami popisuje dlouhý klidný úsek novodobých izraelských dějin (mezi suezskou a šestidenní válkou), kdy byl Izrael ve strategickém spojenectví s Etiopií, Tureckem – a Íránem. V nearabském spojenectví. Je tudíž i možné, že současná turbulentní situace je způsobená tlačenicí strategických zájemců před íránskými dveřmi, kde se vzájemně faulují, neboť nejde o málo.

Potom se také nelze divit, že opravdu nepěkné konce „arabských revolucí“ jsou vysvětlované selháními zpravodajských služeb, které prý prostě nemají dostatek informací. Trapnost této pubertální výmluvy ještě zvyšuje výrok znalce – jezuitského kněze O. Paola Dall‘Oglia 30 let pobývajícího v Sýrii. Ten prohlásil, že „lékem na islámský terorismus není jeho manipulace tajnými službami“. A to už je vážné varování.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.