Německé mýty v materiálních artefaktech aneb O rozmanitosti Německa

Borussia Dortmund, míšeňský porcelán či pivo... I těmito slovy lze vyprávět dějiny našich západních sousedů. Tak, jak to poutavě dokázala kniha Německo. Vzpomínky jednoho národa. Britský kunsthistorik Neil MacGregor se v ní zaměřuje na německé reálie a promítání německých idejí do nich.

Fanoušci Borussie Dortmund podporují svůj tým. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fanoušci Borussie Dortmund podporují svůj tým. | foto: Reuters
Fanoušci Borussie Dortmund podporují svůj tým.

Od mumie staroegyptského kněze Hornedjitefa až k solárním lampám – skrze tyto předměty vyprávěl příběh dějin lidského rodu ve svých knihách Shakespeare’s Restless World: An Unexpected History in Twenty Objects (Shakespearův neklidný svět. Překvapivé dějiny ve dvaceti předmětech) nebo A History of the World in 100 Objects (Historie světa ve sto předmětech) britský kunsthistorik Neil MacGregor. Mnoho let pracoval jako ředitel britské Národní galerie a později ředitel Britského muzea.

Ve své první česky vydané knize Německo. Vzpomínky jednoho národa postupuje obdobně. Zaměřuje se na německé reálie, a jak se do nich promítaly německé ideje. Nepostupuje chronologicky, u každého tématu jako by celou historii Němců nebo její fragment vyprávěl vždy znovu – od značně problematické minulosti k optimistické současnosti.

Vysoce oceňuje způsob, jímž se Němci vypořádali s nejtemnějším obdobím své historie – v souvislosti s berlínským památníkem holokaustu uznale poznamenává, že neví o jiné zemi, „jež si v samém centru hlavního města staví památníky vlastní hanby“.

Karel Veliký

Svůj výklad MacGregor začíná hlouběji v minulosti, u germánského válečníka Heřmana, který v čele aliance germánských kmenů porazil Římany v Teutoburském lese. Více pozornosti ovšem věnuje postavě Karla Velikého, franského krále a prvního středověkého římského císaře. Sleduje pokusy prohlásit ho jednoznačně za Francouze, nebo naopak za Němce, za Prusa, nebo dokonce za předchůdce nacistů.

Popisuje přitom porcelánový talíř zobrazující Karla Velikého s latinským nápisem: „Říši Karla Velikého, již roku 843 rozdělili jeho synové, nyní roku 1943 společně se všemi evropskými národy hájí Adolf Hitler.“ Vyjádřením nadějnější budoucnosti je pro MacGregora scéna z roku 1962, kdy v katedrále v Remeši Konrad Adenauer (1876–1967) a Charles de Gaulle (1890–1970) „slavnostně stvrzovali nové přátelství francouzského a německého národa“.

Neil MacGregor více pozornosti věnuje postavě Karla Velikého, franského krále a prvního středověkého římského císaře. Sleduje pokusy prohlásit ho jednoznačně za Francouze, nebo naopak za Němce, za Prusa, nebo dokonce za předchůdce nacistů.

A kde byl Karel Veliký virtuálně přítomen, jako by „skýtal oběma státníkům evropskou legitimitu, která překračuje národní zájmy“. Takže dnes už Karel Veliký reprezentuje francouzsko-německé přátelství. Významnou roli v německé veřejné vzpomínce na tohoto panovníka hraje cena Karla Velikého udělována skutečným Evropanům.

U piva, které se stalo symbolem německé identity a národního obrození, poukazuje MacGregor na to, že v 19. století se v Německu výrazně oživil zájem o několikasetleté a dlouho přehlížené zákony o čistotě piva. Tvrdilo se dokonce, že jen „Němci a nikdo jiný na světě“ tuto čistotu hájí. A kontrastem k tomu je MacGregorovi coby symbol nového Německa současná podoba Oktoberfestu, nejrozsáhlejší lidové slavnosti na světě. Lidé se na něj dostavují v tradičním bavorském kroji, ale nepůsobí to nacionalisticky ani propagandisticky.

Pro MacGregora je současný Oktoberfest symbolem soudobé německé pohostinnosti a schopnosti spojovat ikonické tradice s myšlenkovou otevřeností. Lidé a národy se prý při něm „sbližují ještě více než při fotbalu“. A podobné vyústění MacGregor shledává třeba i v příběhu Berlínského městského zámku (Stadtschloss), což bývala rezidence hohenzollernských králů a císařů, takže šlo o „palác militaristické pruské dynastie“.

Vznášející se anděl

Komunistický režim Německé demokratické republiky jej v padesátých letech srovnal se zemí a místo něj tu od poloviny sedmdesátých let stál Palác republiky, sídlo východoněmecké Sněmovny lidu. Modernistická stavba byla v letech 2006 až 2008 zbořena s odvoláním na to, že obsahuje azbest. Načež byla zbudována replika zámku, ale tentokrát s novým účelem – vystaveny v něm jsou mimo jiné sbírky uměleckých předmětů z Afriky, Asie či Oceánie.

Což má vyjadřovat vazbu metropole na mimoevropský svět a „sen o mírumilovném a navzájem obohacujícím dialogu kultur“. Škála artefaktů, které MacGregor zkoumá, je značně široká. Nejen to, jak se Němci vyrovnávali s válečnými oběťmi, symbolizuje pohnutý příběh nacisty zničené a pak znovuvytvořené sochy Ernsta Barlacha (1870–1938) Vznášející se anděl. Dle MacGregora tento objekt zhmotňuje podstatnou část německých dějin 20. století:

Nejen to, jak se Němci vyrovnávali s válečnými oběťmi, symbolizuje pohnutý příběh nacisty zničené a pak znovuvytvořené sochy Ernsta Barlacha Vznášející se anděl. Dle MacGregora tento objekt zhmotňuje podstatnou část německých dějin 20. století.

„Válečnou horečku roku 1914, pacifismus 20. let, expresionistické umění, nacistické ničení ,zvrhlého umění‘, pochybné kompromisy, jež dokázali obchodníci s uměním uzavřít s třetí říší, poválečné rozdělení Německa a dialog, jenž byl i přesto možný, trvající bolestné a obtížné rozhovory Německa se světem ve snaze o rozhřešení a smíření.“ Osud německých vyhnanců po konci druhé světové války zase zastupuje obyčejný rolnický vozík, který se používal několik set let k převozu zelných hlávek a brambor z pole do stodoly a ze stodoly na trh.

Uprchlíci se na ně ovšem snažili naložit to ze svého veškerého majetku, co uvezli. Někdy se v centru MacGregorovy pozornosti ocitne císařská koruna (Reichskrone), jindy obyčejný kanalizační poklop v kdysi německém Královci, dnes Kaliningradu. „Kolébka pruské monarchie“ Königsberg, v němž žil a je pohřben filozof Immanuel Kant (1724–1804), se po druhé světové válce a posunu hranic změnila v ruské město.

Přejmenovány byly všechny lokality a ulice; z mnohasetleté přítomnosti Němců tu dle MacGregorova přehnaně melodramatického líčení zbývá „jediný doklad“ – kanalizační poklop. Zatímco kolem sebe máte sovětské budovy, sochy a jméno města – Kaliningrad – je všude uvedeno azbukou, pod nohama můžete v masivní litině dodnes číst německý název města na poklopu: „L . S T E I N F U R T . A - G - 1 9 3 7 - K Ö -NIGSBERG.“ Takových památek je v Kaliningradu více – tamní univerzita nese Kantovo jméno a stojí před ní filozofova socha.

Svatá říše římská národa německého

Jiné pozůstatky hledá MacGregor v jazyce – státní útvar Prusko už sice zanikl, ale jeho latinská podoba se stále používá, i když si to asi málokdo uvědomuje. Fotbalové družstvo Borussia Dortmund, založené roku 1909, je dle MacGregora „hrdým nositelem vzpomínky na to, že město bývalo součástí pruského Porýní“. Pro doplnění: bezprostředně byl ovšem název převzat podle blízkého stejnojmenného pivovaru.

V Německu najdeme více sportovních klubů podobně pojmenovaných (nedávno je souhrnně pojednal novinář Jan Štětka), ale je otázkou, jestli jejich členové a fanoušci natolik silně prožívají propojení s historickým Pruskem, jak MacGregor sugeruje. Skrytou kontinuitu však MacGregor občas hledá i na hlubší rovině. V souvislosti s vnitřní různorodostí Svaté říše římské národa německého říká, že to byl těžko postižitelný celek, jehož soudržnost zajišťovala „spleť sdílených předpokladů a zvykových rámců“.

MacGregor v souvislosti s vnitřní různorodostí Svaté říše římské národa německého říká, že to byl těžko postižitelný celek, jehož soudržnost zajišťovala „spleť sdílených předpokladů a zvykových rámců“. A mimo jiné to ukazuje na složitém systému platidel. Každý účastník říšského sněmu – knížata, kurfiřti, biskupové, města, opatství – měl právo razit vlastní mince.

A mimo jiné to ukazuje na složitém systému platidel. Každý účastník říšského sněmu – knížata, kurfiřti, biskupové, města, opatství – měl právo razit vlastní mince. Souběžně s císařovým tolarem tedy nacházíme též hraběte Lippe-Detmolda (1727–1782), jemuž na malinkém území ve Vestfálsku podléhalo nějakých deset dvacet tisíc poddaných, nicméně na svých mincích vypadá stejně velkolepě jako císař. Mnozí přitom vlastní mince razili jen na doklad, že mají tuto možnost:

„Například převor porýnského opatství sv. Albána, který nejspíše spravoval pouze pozemky přímo podřízené klášteru a měl jen několik tisíc poddaných, nechával razit skvostné zlaté dukáty.“ Ať už přitom byly tyto mince v rámci říše vydávané kdekoli, užívalo se poměrně standardizovaného systému vah a rozdělení na menší jednotky. Vyšší mince navíc často měly na jedné straně společný symbol říšské orlice, čímž se dávalo najevo, že jsou součástí integrované soustavy. Jak MacGregor plným právem dodává, „v zásadě stejným způsobem funguje dnešní euro“.

Celá soustava byla dle MacGregora příliš složitá a mohla působit nemotorně, ale ve výsledku byla funkční, stejně jako celá římská říše. A podobně dodává aktualizující vsuvku, že Evropská unie je Svatou říší římskou v novém, ekonomickém a sekulárním hávu: „Spojuje většinu kontinentu bezpečnostním a konzultačním rámcem.“ Což MacGregor míní zcela pozitivně, na rozdíl od těch kritiků EU, kteří podle mne demagogicky tvrdí, že pod pláštíkem EU dosahuje Německo téhož, o co usilovali – nacisté.

Nevěrohodný obdiv

Při pohledu na říšská platidla MacGregor zdůrazňuje, jak jedinečná je historie každé části německy mluvících zemí a jak je těžké mluvit o německých dějinách „jako takových“. Což se podle něho projevilo i v době vysoké inflace v začátcích výmarské republiky. V jednotlivých částech Německa tehdy byly vydávány „nouzové peníze“, které někde měly překvapivou podobu. V Míšni a Drážďanech se vyráběly z porcelánu; ve velkém textilním centru Bielefeldu se platilo lnem či hedvábím a na dalších místech se penězi staly klobásy.

Tuto vnitřní německou rozmanitost umí MacGregor vylíčit velmi přesvědčivě. Daní za to je, že když píše o oblastech na pomezí německého prostoru, jsou jeho poznatky často jen přibližné a nepřesné. Třeba v pasáži věnované Praze najdeme drobných chyb několik – například není úplně pravda, že by české nacionální tužby podnítily až napoleonské války. Podstatnějším problémem knihy je, že o současném Německu MacGregor píše natolik obdivně a nadšeně, až to může působit nevěrohodně a proklamativně.

Problémem knihy je, že o současném Německu MacGregor píše natolik obdivně a nadšeně, až to může působit nevěrohodně a proklamativně. Obzvlášť český čtenář si musí přát, aby přívětivá, klidná a nenásilná tvář, kterou MacGregor Německu vtiskuje, mu ještě dlouho vydržela…

I starší německé mýty MacGregor někdy přejímá poněkud naivně a nekriticky. Například když píše, že Jeníček a Mařenka i ostatní pohádky ze sbírky bratří Grimmů nejsou pouhé výmysly, nýbrž že „v jejich slovech přetrvává věčný příběh německého já“. Tak je chápali romantici, ale dnes už leckteří etnografové soudí, že mnohé z grimmovských pohádek zřejmě nebyly „čistě“ německé, a jejich předobrazy se domnívají nacházet u literátů a sběratelů mnohem starších, jako byl Ital Giambattista Basile (1566–1632).

Co do probíraných témat se kniha v nemalé míře překrývá s knihou Němci a jejich mýty od německého politologa Herfrieda Münklera. Ten magické moci německých mýtů rozhodně nepodléhá, ale spíše ukazuje, jak je dovední politici dokázali cynicky zneužívat – a kolik německých literátů je s gustem parodovalo. Jeden český čtenář dokonce v reakci na její četbu trýznivě napsal: „Jak asi člověk musí svůj národ nenávidět, aby takovou věc napsal?“

MacGregor píše mnohem uctivěji, důraz klade spíše na to, jak se zmíněné mýty manifestovaly v materiálních artefaktech, čímž se však častěji petrifikovaly, než problematizovaly či dekonstruovaly. Pro čtenáře je ale díky tomu jeho kniha možná názornější a přístupnější. Pro poznání kulturních dějin našich největších (a ekonomicky nejvýznamnějších) sousedů je kniha Německo: Vzpomínky jednoho národa vhodná. Přičemž obzvlášť český čtenář si musí přát, aby přívětivá, klidná a nenásilná tvář, kterou MacGregor Německu vtiskuje, mu ještě dlouho vydržela…

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.