Nejen řecká vzduchoplavba končí. Evropě dochází hélium.

Ani Mezinárodní měnový fond již zřejmě nehodlá nadále podporovat nezodpovědnost a předstírání.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Za bouřlivých protestů Atéňanů vyjádřil v úterý večer řecký parlament důvěru zrekonstruované vládě premiéra Jorgose Papandrea. Do konce června má definitivně rozhodnout o řeckých dluzích a jejich nápravě. Chová se stejně jako celá řecká společnost – jako by bylo na všechno dost času.

Neřešitelný dluh

Stalo se každodenním zvykem médií a politických rutinérů zmiňovat se o řeckém dluhu, zejména o jeho hrozbě ve formě dominového efektu. Již před rokem však bylo pozdě, ale lépe než dnes. A za rok bude zase nějak. Nebude, neboť řecké hrátky nejspíš končí a začne záchranná akce. Nikoli Řecka, ale evropské integrace a jejího excesu – nedokončeného a praxí neopravitelného modelu nadnárodní měny eura. Ta však obsahuje pojmový paradox, poněvadž nadnárodní evropský národ je nesmysl.

Existují totiž jen parciální zájmy jednotlivých národů, světa financí a jeho soukromých institucí. A také mezinárodních veřejných organizací a jejich představitelů, jež podsouvají oběma předchozím skupinám své obecné pojmy a předpisy na národní i měnovou suverenitu a život.

Každodenně se objevují nová fakta o neřešitelnosti řeckého dluhu státem ani metodami, jež až dosud prosazovaly nadnárodní organizace

Každodenně se objevují nová fakta o neřešitelnosti řeckého dluhu státem ani metodami, jež až dosud prosazovaly nadnárodní organizace. Ratingové agentury se dokonce ocitly na konci stupnic hodnocení a signalizují, že Řecko by nemělo pokračovat v předstírání. Britský deník Financial Times v úterý uvedl, že Mezinárodní měnový fond (MMF) pravděpodobně nebude nadále sypat peníze do řecké „vysoké pece“. A podmiňuje své pokračování v záchranné akci smysluplnou novou evropskou úmluvou o programu pro Řecko i Evropu. Řekové buď do 15. července dostanou závěrečných dvanáct miliard eur z celkové finanční pomoci ve výši 110 miliard schválené loni a zaplatí jimi dřívější dluhy, nebo zbankrotují.

Už žádnou nezodpovědnost a předstírání

MMF již zřejmě nehodlá nadále podporovat nezodpovědnost a předstírání. Sám se však ocitá před velkým problémem, jaký postoj zaujme k vývoji Řecka jeho budoucí nový šéf či šéfka. Názor Mexičana Agustína Carstense bude pravděpodobně jiný než Francouzky Christine Lagardeové, jež mnoho let spoluodpovídala za přístup Evropské unie, Evropské centrální banky a francouzské finanční komunity k vytváření řecké dluhové bubliny.

Kanadský ministr financí Jim Flaherty v pondělí varoval před šířením krize eurozóny. Jeho prohlášení sice nevyznělo jednoznačně, ale varování EU před dalšími rituálními tanci to určitě bylo. Ministři financí skupiny hospodářsky nejvyspělejších zemí světa G7, mezi něž Kanada patří, totiž spolu telefonicky hovořili o výsledku nedělního jednání ministrů financí eurozóny v Lucemburku. Největší obavy údajně panují v USA a je třeba skoncovat s nekonečnými odklady řešení.

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble i guvernér Bundesbanky Jens Weidmann podmiňují vznik dalších záchranných fondů „dobrovolnou a bezpodmínečnou“ účastí soukromých investorů. Hovoří se o jejich celkové výši 1,5 bilionu eur, přičemž loni schválených 750 miliard eur se jaksi vytratilo.

Chybný konstrukt

Před 20 lety vymyšlená a dvanáct let používaná měna euro – Evropská měnová unie (EMU) – je téměř mrtvě narozeným, nedonošeným dítětem. Její základ zjednodušeně tvořila centrální měnová politika, ale bez federálního státu, v němž je vše, zejména fiskální záležitosti, propojené, a proto nemohla, ani nemůže nadále existovat bez pnutí, přetlaku a exploze. Ve starověké řecké Spartě by s takovým novorozencem naložili dle tehdejšího zvyku – shozením z hradeb či ze skály.

EMU byla zajímavou zkušeností – projížďkou lunaparkem. Její základy však byly chybně spočítané již na rýsovacích prknech. Dnešní konstrukce eurozóny jen zázrakem odolává větru a další nástavby nad nástavbami způsobí, že se zřítí i v bezvětří, přičemž padající trosky zničí i její širší okolí. Proto je třeba tuto vadnou stavbu dostatečně profesionálním způsobem rychle demontovat. Její náhlé a spontánní zhroucení by mělo tragičtější následky.

Ať už je evropský federální stát jakkoli chtěný a stále víc „legislativně“ včetně Lisabonské smlouvy ukotvovaný, nelze jej plně uskutečnit

Ať už je evropský federální stát jakkoli chtěný a stále víc „legislativně“ včetně Lisabonské smlouvy ukotvovaný, nelze jej plně uskutečnit. Federace a spolkové státy, například USA a Německo, totiž vznikají jinak. Federální evropský stát nemůže být dokončen procesem absurdních vojenských nařízení. Tímto nešťastným způsobem přijde minimálně nejen o měnu, ale i o dynamiku. Pokusy o nárůst evropské federace v uplynulých deseti letech byly hypertrofované a neodpovídaly realitě evropských národů.

Oprávněný požadavek

Vytvořením eurozóny a eura v jejich dnešní podobě byl položen základ pro gigantickou dluhovou bublinu, jež je téměř stejně velká jako ta, již způsobily americké nestandardní hypotéky. Dnes často uváděný odstrašující příklad bankovního domu Lehman Brothers je jen dokladem toho, jak banky využily každé příležitosti k nekonečným příjmům, což navíc umocnily finanční deriváty.

Řecká zručnost využít mezery v konstrukci EMU a eura patří mezi stejně zneužité příležitosti. Dnes jsou sice kvůli tomu ohroženy francouzské a německé banky, a zejména americká Goldman Sachs, ale soukromí investoři by se asi měli jako kreativní spolutvůrci krize podílet na sanaci řeckého dluhu. Na budoucích příjmech z manažerských, finančních a dalších služeb totiž určitě nezchudnou. Eurová zadluženost by mohla posloužit jako finanční prostředek ke zbohatnutí bankovního světa.

Německý požadavek na spoluúčast soukromých bank a pojišťoven je oprávněný. Nejdůležitější země EU totiž řeší především bilance svých velkých bank a stabilitu finančního odvětví, až další v pořadí je sama unie. Víc už toho asi na úkor daňových poplatníků získat nelze.

Parciální ekonomické myšlení

Řecko se vždy bude cítit Řeckem a nemůže po sobě ani svých občanech chtít, aby bylo jiné. Kromě křižovatek ve svých novodobých dějinách nemá žádnou potřebu být disciplinované a nespekulovat nad rámec hospodaření domácnosti, korporace a možná obce. Nemá vůli ani není ochotné či přesvědčené, že by se mělo zajímat o souvislosti, které se týkají eura a EU. Snad kromě neustálého zlepšování techniky a argumentace, jak z unie čerpat další příjem, jenž však neodpovídá jeho skutečnému ani hypotetickému přínosu.

Nejdůležitější země EU řeší především bilance svých velkých bank a stabilitu finančního odvětví, až další v pořadí je sama unie

Řekům je vlastní levantský způsob parciálního ekonomického myšlení. Možná právě proto přežili v Osmanské říši. Nesou si však její kulturní obtisk. Úsilí novodobé řecké monarchie osvojit si standardní západoevropské hospodářské myšlení a jednání nestačilo k překonání tisícileté řecké zkušenosti. To však neznamená žádnou evropskou tragédii.

Kvůli iluzím o EU a EMU se Řecko ocitlo vysoko nad vlastní realitou a nad svými možnostmi, což však neodpovídá jeho historickému vývoji a úsilí. Evropské vzducholodi se však začíná nedostávat helia k dalšímu vyhlídkovému letu. Proto se EU snaží vzácné hélium – reálně fungující měnu – nahradit stejně lehkým, ale mimořádně výbušným vodíkem. Na to však ve třicátých letech doplatila chlouba nacistů, vzducholoď Hindenburg. A za její havárie přišlo o život mnoho lidí, kteří v ní v dobré víře cestovali.

Konec ochoty národních států

Národní státy začínají deklarovat konec ochoty podílet se na tomto hazardu. Britský premiér David Cameron to v úterý na tiskové konferenci vyjádřil explicitně: „Na první záchranný úvěr Řecku jsme nepřispěli a nemyslíme si, že by měl být evropský finanční mechanismus jakkoli použit.“ A podobně i český premiér Petr Nečas. A také ministr financí Miroslav Kalousek: „Pokud by byl zapojen i záchranný fond celé Evropské unie, kde po pomoci Portugalsku a Irsku zbývá ještě 11,5 miliardy eur, pak doporučuji být zdrženlivý a nesouhlasit s tím. Těch 11,5 miliardy eur by při českém procentu (podílu) zhruba 1,22 procenta představovalo asi 3,5 miliardy korun.“

Česko již „garantovalo“ Irsku zhruba 6,7 a Portugalsku 7,7 miliardy korun. Garance za půjčku bankrotujícímu dlužníkovi většinou zaplatí ten, kdo ručí. Ministr Kalousek ví, o čem mluví, protože je v Topolánkově vládě vyjednával. To bylo na cvičišti. Na bojišti se však situace mění každou hodinu. I Slovensko si zřejmě povinnosti vyplývající z členství v eurozóně představovalo jinak, a dle toho také konzistentně jedná. Disciplinované luteránské Estonsko je odhodlané splnit povinnosti nového člena EMU. Své hospodářství však vede zodpovědně.

Český prezident Václav Klaus byl jako ekonom vždy názorově konzistentní, pokud jde o vznik, hypertrofii a stav eura. A jeho výrok z úterý je trefný: „Řecko buď musí dostat obří pomoc, a nevím, kdo je ochoten ji poskytnout, anebo prostě musí vystoupit z eurozóny, začít žít svým vlastním životem, zase si znovu založit něco jako svou bývalou drachmu.“

Žádné třetí cesty není. Ostatně, Česko nic Řecku nedluží, právě naopak. Nejde však o žádnou solidaritu ani charitu.