Nejdůležitější úkol dnešních dní: Nenechat se spoutat obavami

Není dobře, trvá-li stát na dodržování něčeho, co je absurdní, a ještě horší, pokud lidé „absurditu“ ze strachu či z nemístné úcty ke státní autoritě bez reptání akceptují.

Strach. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Strach. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Strach.

Je-li pravdou, že jsme za současné koronavirové pandemie ve válce, není od věci si připomenout, že na konci druhé světové nebylo neobvyklé slyšet od německých frontových vojáků na dovolence poznámku adresovanou civilistům: „Užívejte si válku, mír bude strašný.“ Hoši z wehrmachtu dobře věděli, co ve světě natropili, a o čem mluví. Ani v nejmenším se nemýlili, v prvních poválečných letech umřely hladem, zimou a na různé nemoci v Německu desetitisíce lidí.

Jaký bude mír po koronavirové válce? Mnozí o tom spekulují a možné scénáře od povinného optimismu až k nepovinnému katastrofismu neberou konce. Ještě dříve než si přiložím své polínko, nezaškodí se podívat, co se už se před koncem války o naší společnosti vyjevilo. A není to špatné!

Skvělá zpráva

Je-li zásadním problémem koronavirové pandemie, že případným nekontrolovatelným a prudkým nárůstem znemožní zachránit ty, které by jinak vyléčit šlo, a proto je třeba přijmout opatření znamenající znatelný pokles ekonomiky a životní úrovně, abychom „legendární křivku“ nákazy zploštili, pak to bez velkých diskusí činíme. A to je skvělá zpráva.

Zejména proto, že těmi, jichž se to nejvíce dotýká, jsou starší, zpravidla již nepracující lidé, které, řečeno hrozivě „ekonomicky“, zachraňujeme, abychom jim nadále platili důchod. Je báječné, že mezigenerační láska a solidarita zafungovala, a učinila z nás společnost pravdoláskařů, v níž takový hnusný ekonomický kalkul vůbec nepřišel na přetřes, byť někdo přináší velké a někdo i velmi velké oběti.

Je-li zásadním problémem koronavirové pandemie, že případným nekontrolovatelným a prudkým nárůstem znemožní zachránit ty, které by jinak vyléčit šlo, a proto je třeba přijmout opatření znamenající znatelný pokles ekonomiky a životní úrovně, abychom „legendární křivku“ nákazy zploštili, pak to bez velkých diskusí činíme. A to je skvělá zpráva.

Jaký to zásadní rozdíl oproti světu, který ve své novele Konec stříbrného věku načrtl japonský spisovatel Jasutaka Cucui, a v němž se lidé důchodového věku musejí vzájemně vybíjet, aby jen těm vítězným byla přiznána doživotní renta. Problém je v tom, že když se po bitvě sčítají škody, zákonitě se i zjišťuje, že ne všichni byli vybombardováni stejně, ba se přijde také na to, že někdo unikl pohromě zcela a někdo si i pomohl.

V důsledku toho je tu i velký povyk, kdy se ujasní, že ne všichni byli k oběti mezigenerační solidarity připravení pravdoláskaři, ale že byli i tací, kteří kříž nenesli dobrovolně, ale byli k jeho nesení přinuceni. A i ti, kdo nereptají, dávali mnohdy ze svého nedostatku a jsou nyní na mizině. Těm všem více než ochotně naslouchají svou šanci větřící populisté, ba ani nepotřebují naslouchat, už mají vše dávno zformulováno, jen to pustit mezi lid.

Taková bývá zpravidla krajina po bitvě a s ní i „hrozný mír“. Bahno zmrazené válečnou nutností procitá k životu a hlásí se se vší vehemencí a energií o slovo. A vlastně si to slovo bez čekání bere a je mu nasloucháno – dějinami doložené rozvraty a marasmus poválečných společností hovoří samy za sebe.

Smrtelnost lidského údělu

Smyslem posledních řádků nebylo samoúčelné strašení a demoralizace těch, kdo si dosud „užívají konflikt“ ve válečném krytu a nevidí jeho konec. Jde o to si včas uvědomit, že to po bojích takové bývá a i v našem případě může, ale také nemusí být. Jako vždy to bude záležet jen na nás. Pokud nás spoutá nostalgická bolest po ztraceném světě, kterého asi více nebude, spojená s ukřivděným hledáním viníků a přihlouplým nasloucháním falešným mesiášům, pak se nám nepovede dobře.

Pokud nás však spojí pravdoláskařská hrdost na čestné motivy vykonaného díla spojená s účinnou pomocí těm, kdo obětovali mnoho či z mála, může to být i začátek „báječného příběhu“, abych parafrázoval válečnou filmovou Casablanku. Ani další upozornění se netýká budoucího míru, ale současné války. A je banální – všichni jsme smrtelní a do jednoho tento pozemský svět opustíme v nejistotě, zda je nějaký další. Někdo věří, že ano, někdo si myslí, že ne – odejdeme ale všichni.

Vyplatí se rozbít kvůli jedinému, a zdaleka nikoli nejmasovějšímu odchodu lidí z tohoto žití napadrť „starý svět“, uvést jej do chaosu a možná i zcela rozvrátit? Nebylo by lepší, než se šíření koronaviru urputně bránit (což navíc není možné a nákaze až 70 procent populace nejen podle politiků, ale i mnoha odborníků neujdeme), se s ním naučit žít i za cenu, že s ním někteří budou muset zemřít? Vždyť jednou na něco jiného všichni zemřeme, záleží přece na kvalitě života předtím.

Vždy byly doby, kdy se odcházelo hromadně. I teď se v nemalém počtu odchází. Dle médií jen za letošní leden a únor na světě zemřelo 70 tisíc lidí na nemoci z nachlazení, na malárii 140 tisíc, HIV 240 tisíc, alkohol 358 tisíc, kouření 716 tisíc, rakovinu více než milion a na covid-19 2360 lidí (bez tisíc). Koronavirus teď má skóre „lepší“, ale pochybuji, že se přiblíží letošnímu účtu třeba za kouření. Poněkud šíleně však pouze u něj každý půl den uhrančivě naskakují aktualizované a zvyšující se cifry ohrožených a mrtvých.

Proto mě i rouhavě a proti smyslu dosud napsaného napadá: Vyplatí se rozbít kvůli jedinému, a zdaleka nikoli nejmasovějšímu odchodu lidí z tohoto žití napadrť „starý svět“, uvést jej do chaosu a možná i zcela rozvrátit? I kdyby cenou bylo „jen“ posílení populismu a totalitárních velmocí, nárůst autoritářských národních států a rozbití Evropské unie, vyplatí se dávat všanc mírové a dobré dílo několika generací Evropanů?

Nebylo by lepší, než se šíření koronaviru urputně bránit (což navíc není možné a nákaze až 70 procent populace nejen podle politiků, ale i mnoha odborníků neujdeme), se s ním naučit žít i za cenu, že s ním někteří budou muset zemřít? Vždyť jednou na něco jiného všichni zemřeme, záleží přece na kvalitě života předtím.

Ekonomický a společenský rozklad

Záběry z italských a španělských nemocnic jsou hrozivé, stejně jako případná volba lékařů, koho upřednostní pro přežití, ale možná to musíme přijmout. Vždyť za rok může přijít stejná či ještě větší hrozba, která nás třeba srazí o další stupeň, po němž přijde boj všech proti všem ve válce o základní zdroje a pouhé přežití. Pokud je koronavirus podle jednoho působivého přirovnání tygr stále číhající za dveřmi, co jiného zbývá? Sám neodejde a lék je v nedohlednu.

Jediný plán, který slyšíme, je, že když dveře pootevřeme, „opatření uvolníme“, bude se svými tlapami do nich příliš drát, proto mu je zase přirazíme. A to nás má věčně takto držet v zastaveném životě a v šachu? Možná se paradoxně staneme zajatci a následně i oběťmi svého úspěchu a příliš zamilovaní do relativně nízkých čísel nakažených a mrtvých otevřeme dokořán dveře ekonomickému a společenskému rozkladu s násobně horšími důsledky, přičemž špatným číslům se nakonec nevyhneme.

Možná se paradoxně staneme zajatci a následně i oběťmi svého úspěchu a příliš zamilovaní do relativně nízkých čísel nakažených a mrtvých otevřeme dokořán dveře ekonomickému a společenskému rozkladu s násobně horšími důsledky, přičemž špatným číslům se nakonec nevyhneme

Zásadním problémem je, že ani náhodou nejsme společnost pravdoláskařů. A máloco je nebezpečnější, než brát si větší sousto než to, na které společnost má. Kdybychom totiž takovými obětavými milovníky bližních ve svých srdcích všichni byli, mnohá opatření k budoucímu snížení životní úrovně (a v tom se neklamme) můžeme směle provádět. A až by přišel mír, jen bychom řekli, chtěli jsme to, a cenu za to bereme. Jenomže tak to nebude už proto, že každý zaplatí různě.

Nepřepínejme lano nanejvýš chatrného společenského konsensu, nebo nám v rukou praskne, a už se z chaosu a agresivity nevzpamatujeme. A jde to v takových případech neuvěřitelně rychle. Stejně jako v poněkud jiném pohledu platí, že buď bude opět co nejdříve na globalizaci a otevřených hranicích založená ekonomika (a s ní i globální viry a teroristé), nebo neslavně pojdeme na národních písečcích (a ani se nebudeme muset navzájem utlouct národními palicemi).

Nehrajme si – země uprostřed Evropy a fatálně závislá na svém okolí – pod zorným úhlem současného uzavření do překonaného národního státu a s tím spojeného vypuzení cizinců na národní Jánošíky. Smyslu pro realitu je nám třeba a s tím i sousta tomu úměrná – nejsme pravdoláskaři ani soběstačný ostrov jižních moří. To mějme při našem konání neustále na paměti a podle toho přijímejme v současné válce konkrétní opatření.

Princip četnosti

Ještě jednu věc nelze opominout – konkrétní opatření státu. Zřejmě tou úchylkou netrpí každý z mé generace, ale jsem velmi citlivý na zákazy a snad ještě více příkazy státní moci. Respektuji je, ale chci mít vždy na lékárnických vahách odváženo zdůvodnění, proč se to děje, a zda nejde jinak a mírněji. Bolševik mě tak za hnusné doby normalizační svým ustavičným poručníkováním vychoval a nemohu si pomoci. Je-li pro běžného liberála stát „vždy podezřelý“, je pro mě „vždy ukrutně podezřelý“.

Současná situace není pro laika v oboru zdravotnictví jednoduchá. Vodítkem je asi princip četnosti – omezení a přikázání, která se dějí prakticky všude (nebo alespoň v mnoha zemích), lze nejspíš obhájit a přijmout. Hůře však tam, kde jde o omezení nemalé a významné, ale nepraktikované v podstatě nikde jinde.

Pořád se proto ptám, a nejsem zdaleka sám, co je od státu legitimní opatření, které si může k občanům dovolit, a co již neobhajitelná šikana. Současná situace není pro laika v oboru zdravotnictví jednoduchá. Na jedné straně si nechce hrát na mudrlanta či až kverulanta, když jde o lidské životy, na druhé se svého permanentního podezření vůči státu nemůže zbýt. Vodítkem je asi princip četnosti – omezení a přikázání, která se dějí prakticky všude (nebo alespoň v mnoha zemích), lze nejspíš obhájit a přijmout.

Hůře však tam, kde jde o omezení nemalé a významné, ale nepraktikované v podstatě nikde jinde. Tak se mi jeví povinné nošení roušek na veřejnosti (kdekoliv mimo domov), kde máme tuto „výsadu“ jako jedna z mála zemí na světě. Stát má totiž vždy jednat, pokud možno, „chirurgicky přesně“, a pokud může, neusnadňovat si situaci plošnými zákazy a příkazy.

Je v pořádku, pokud přikáže nosit roušky pouze v krytých prostorách obchodů či v městské hromadné dopravě, a sám je obstará, a v zásadním nepořádku, pokud navzdory slibům nepošle běžným občanům vůbec nic, odkáže je na improvizaci, a pokud ji nenaplní, je připraven jim napařit pokutu až deset tisíc korun, když je třeba načapá absurdně osamocené uprostřed ilegálního volného dýchání na liduprázdné ulici.

Plíživé podvolení se

Nejde o to, že to třeba nakonec neučiní, ale že tu možnost má. Už tím totiž občany nevhodně stresuje a navíc prohlubuje psychózu strachu. Člověku se tím bere i nejdůležitější znak jeho identity – tvář. Je proměněn v zaměnitelnou ovci, v jejíž ohleduplnost k druhým se nevěří, proto mu musí být preventivně nasazen náhubek. Vystrašený, vycvičený a do anonymního hejna zahnaný občan je pro státní moc požehnáním. Co se v nouzovém stavu naučí…

Vystrašený, vycvičený a do anonymního hejna zahnaný občan je pro státní moc požehnáním. Co se v nouzovém stavu naučí… Potenciál pro navyknutí velké části obyvatelstva na plíživé „podvolení se“ náruči všemocného státu existuje.

Netvrdím, že se to děje cíleně a záměrně, potenciál pro navyknutí velké části obyvatelstva na plíživé „podvolení se“ náruči všemocného státu však existuje. Není dobře, pokud stát trvá na dodržování něčeho, co je z významné části absurdní, a ještě horší, pokud lidé „absurditu“ ze strachu či z nemístné úcty ke státní autoritě bez reptání akceptují (o nemalém nárůstu udavačství těch, kdo odmítají rezignovat na zdravý rozum, nemluvě).

Nezpochybňuji význam roušek pro dané případy a situace, ale plošně se mi to jeví od státu šikanou. I za nouzového stavu je státní moc povinná hledat cestu, která občana omezí co nejméně, a jež bude ctít jeho individualitu a odpovědnost. Právě to je totiž neodmyslitelnou známkou jeho důstojnosti, před jejíž nedotknutelností by měl mít každý stát – i za nouzového stavu – až posvátnou úctu.

Přiškrcený život

Celé to souvisí s lidskou důstojností. Není totiž pravdou, že fyzický život je absolutně nejvyšší hodnotou, jak do nás tloukli třeba normalizační komunisté, kteří se snažili proměnit národ v prolhaná a mechanicky přežívající zombie bez možnosti „nosit osobní tvář“, když se všichni se museli navenek „zarouškovat“ do uniformní a státem přikázané lži.

Nesmí platit, že si necháme vnutit přikrčený ustrašený život, v němž kolemjdoucí člověk bez roušky se kvůli strachu, kterým nás teď každý den od rána do večera krmí, změní div ne v potenciálního vraha. Tím bychom prohráli nejen své občanství, ale i lidství.

Neplatí „besser rot als tot“ („raději rudý než mrtvý“), jak tvrdili proti americkým raketám demonstrující západní Němci, ani nesmí platit, že si necháme vnutit přikrčený ustrašený život, v němž kolemjdoucí člověk bez roušky se kvůli strachu, kterým nás teď každý den od rána do večera krmí, změní div ne v potenciálního vraha. Tím bychom prohráli nejen své občanství, ale i lidství, a už bychom byli zase dobří jen k tlučení prázdnou hlavou o zem před novým gosudarem.

Nevím a netroufám si tvrdit, zda Švédové svým ojedinělým a nevzrušeným přístupem činí v současné pandemické krizi dobře, případně však vymřou v otevřených barech a ve stoje. A to není s ohledem na nevyhnutelnou lidskou smrtelnost špatné.

Nedávno byly Velikonoce, a i ten, kdo v Boha nevěří, si mohl připomenout, že existuje i naděje na překonání smrti od toho, kdo také řekl: „Kdo si chce svůj život zachovat, ztratí jej.“ A nepochybně tím myslel i ty, kdo se o své zdraví a život bez ustání nedůstojně strachují. Řečeno záměrně pateticky, nejdůležitější úkol dnešních dní je nenechat se spoutat obavami, dýchat svobodně a chodit vzpřímeně.

Počet příspěvků: 1, poslední 25.4.2020 11:44 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.