Nechá vláda Klausovu výjimku z Lisabonské smlouvy vyhnít?

Ani po ratifikaci přístupové smlouvy s Chorvatskem nemá Česká republika výjimku týkající se charty základních práv a svobod EU.

Odvoláním ministra zahraničí Karla Schwarzenberga z vlády by premiér Petr Nečas udělal radost prezidentu Václavu Klausovi, jenž má knížete v oblibě jako hřebík v patě. foto: © ČTKČeská pozice

Odvoláním ministra zahraničí Karla Schwarzenberga z vlády by premiér Petr Nečas udělal radost prezidentu Václavu Klausovi, jenž má knížete v oblibě jako hřebík v patě.

Prezident Václav Klaus v červnu bez námitek ratifikoval přístupovou smlouvu s Chorvatskem, aniž by obsahovala jakoukoliv výjimku, kterou pro Českou republiku požadoval z Listiny základních práv a svobod Evropské unie. Žádné prohlášení nezaznělo ani od vlády, ani od parlamentu. Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda se v článku pro ČESKOU POZICI zamýšlí nad postojem české politické reprezentace a táže se, co bude dál?

Prezident republiky podle Ústavy sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Jde o pravomoc prezidenta činit rozhodnutí, k jejichž platnosti je třeba souhlasu předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Za rozhodnutí hlavy státu nese odpovědnost vláda jako celek. Ústava přirozeně vychází z toho, že zahraniční politiku vykonává vláda, a nese za ní tedy odpovědnost. Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.

Václav Klaus, který přenesl na vládu sjednání Lisabonské smlouvy, mandát vlády nijak neomezil. Kdyby se k tomu rozhodl, jeho rozhodnutí by muselo být schváleno předsedou vlády, případně jím pověřeným členem vlády. To se však nestalo. Vláda měla volné ruce. Prezident mohl, kdyby měl o postupu vlády pochybnosti, kdykoliv zmocnění odvolat a začít vyjednávat sám. V tom mu nic nebránilo.

Vláda vyjednávala a získala, o co usilovala. Chtěla připojit prohlášení k článku 6 Lisabonské smlouvy a unie jí vyhověla. Prohlášení se týká aplikace Listiny základních práv Evropské unie. Česká republika v něm zdůrazňuje, že články listiny jsou určeny členským státům pouze tehdy, pokud provádějí právo unie, a nikoli tehdy, když přijímají nebo provádějí vnitrostátní právo nezávisle na právu unie. Polsko a Velká Británie si na rozdíl od nás vyjednaly o uplatňování listiny základních práv Evropské unie právně závazný protokol.

Závazné i pro prezidenta

Ve vyjednaném znění smlouvu ještě před ratifikací přezkoumal Ústavní soud, který k položeným otázkám senátorů ve svém nálezu rozhodl, že smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Rozhodnutí Ústavního soudu se stalo vykonatelným a podle Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro vládu a prezidenta republiky.

Zvláště prezident má dbát o právní stát a být vzorem dodržování právaNikdo nemůže říci, že Lisabonská smlouva je protiústavní, nebo že ohrožuje naši ústavnost. Každý je vázán nálezem Ústavního soudu, i občan a momentálně prezident republiky Václav Klaus. Zvláště on jako hlava státu, nositel nejvyšší politické a ústavní funkce v zemi, má dbát o právní stát a být vzorem dodržování práva.

Za této situace vyslovily obě komory parlamentu s ratifikací Lisabonské smlouvy souhlas, který prezident k ratifikaci potřebuje. Dostal jej bez jakýchkoliv dalších podmínek. Přitom platí, že souhlasem parlamentu jsou prezident republiky a vlády vázáni, nemohou takto vyjádřenou vůli volně měnit.

V rozporu s vůlí sněmovny

Poslanecká sněmovna při vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy dokonce přijala doprovodné usnesení, ve kterém konstatovala, že právní status přiznaný Listině základních práv EU „bez jakýchkoli pochybností zajišťuje, že tato nemůže působit retroaktivně, a zpochybnit tak právní a majetkové vztahy vyplývající z československého zákonodárství zejména z let 1940 až 1946, jakož ani dosavadní judikaturu evropských a vnitrostátních soudů, která tyto právní a majetkové otázky řeší.“

A hle, prezident republiky v rozporu s vůlí Poslanecké sněmovny vyrukoval s tezí, že Lisabonská smlouva stejně zpochybňuje majetkové vztahy vyplývající z poválečného uspořádání a že podpisem smlouvy, přestává být naše země suverénním státem.

To je vážné tvrzení, říká-li jej hlava státu. Pokud bral Václav Klaus tuto svou pozici seriózně a trval-li na ní, měl podat návrh k řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavními zákony podle zákona o Ústavním soudu. Má k tomu výslovné oprávnění, od chvíle, kdy je mu smlouva předložena k ratifikaci, může se prezident republiky na Ústavní soud obrátit svým návrhem.

Jestliže vládu k ničemu nezavázal, jestliže sám nevyjednával a jestliže se sám neobrátil na Ústavní soud, potom je nálezem Ústavního soudu beze zbytku vázán a nemůže smlouvu z ústavního pohledu kritizovat.

Vláda rezignovala na svoji roli

Je celkem jedno, co si Václav Klaus o evropské integraci osobně myslí, ale jako prezident republiky a demokrat má dbát vůle parlamentu své země a jejího Ústavního soudu, zejména když se tolik ohání posilováním postavení jednotlivých členských států. Vůle parlamentu ho ale evidentně netrápila a přidal další podmínku ratifikace, na což neměl právo.

Správně se k nové podmínce prezidenta republiky měl opět vyjádřit i parlamentV té chvíli se měla ozvat vláda Jana Fischera a připomenout prezidentu republiky, že k takovému rozhodnutí potřebuje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. To ale vláda neudělala, v dané situaci rezignovala na svou roli. Správně se navíc k nové podmínce prezidenta republiky měl opět vyjádřit parlament, neboť zmíněná podmínka Václava Klause byla jasně v rozporu s vůlí Poslanecké sněmovny. Nestalo se ani to. Naše demokracie v praxi.

Vláda Jana Fischera, poslušna vůli prezidenta republiky Václava Klause, přednesla požadavek, aby výjimka, kterou si jako právně závaznou vyjednaly Velká Británie a Polsko, platila i pro Českou republiku. Evropská rada opět vyšla vstříc a vtělila do svých závěrů 30. září 2009 závazek, že v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy (rozuměj s Chorvatskem) bude v souladu s příslušnými ústavními předpisy jednotlivých členských států ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie připojen protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice.

České noviny jásaly, že Václav Klaus dosáhl výjimky a že jsme velcí pašáci, jak jsme převálcovali unii.

Kdo tedy vyhrál?

Vltavou proteklo něco vody a přístupová smlouva s Chorvatskem byla vyjednána a podepsána. A prezident České republiky Václav Klaus ji bez námitek ratifikoval, aniž by obsahovala jakoukoliv výjimku pro Českou republiku (sic!). A co že k tomu Václav Klaus řekl? Nic, z Hradu znělo ticho. Ani vláda neučinila žádné prohlášení k české výjimce, mlčel i parlament.  Z české strany zkrátka neprotestoval vůbec nikdo.

Co tedy bude dál? Trváme na své (ne)slavné výjimce, nebo ji tiše stáhneme? Kdo tedy vyhrál? Jací jsme to pašáci? Bohužel toto vypovídá o autoritě našeho státu. Napřed křik a pak ...?

Trváme na své (ne)slavné výjimce, nebo ji tiše stáhneme?Navíc život opět ukázal, jak zásadně stojí Václav Klaus proti Evropské unii, a to i navzdory rozhodnutí orgánů českého státu, navzdory své vlasti. Navíc k tomu šířil poplašné předpovědi.

Kdo v unii zpochybňuje dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše? Kdo v Evropě zpochybňuje majetkové vztahy vyplývající z poválečného uspořádání v Evropě? Jakým způsobem jsou ohrožována naše základní práva a svobody ze strany evropských institucí?  Kde jsou nějaké žaloby na Českou republiku? Kdo se čeho domáhá? Co se oblasti ochrany vlastnických práv zásadně změnilo od ratifikace Lisabonské smlouvy?

Tvrdím, že naše pozice byla pomýlená od samého počátku. Pouze jsme si udělali ostudu. Proto dnes kladu otázku: Co hodlá vláda Petra Nečase s výjimkou dále dělat? Snad ji nechce „jen tak nějak nechat vyhnít“? Tak se totiž autorita států v unii neposiluje.

Počet příspěvků: 1, poslední 1.9.2012 09:37 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.