ČESKÁ POZICE se pokusila zmapovat, co a kde člověka v české přírodě nejvíce a nejčastěji ohrožuje. Začněme u hadů. Zmije je jediný jedovatý had, který se v naší přírodě vyskytuje. Byť se ale její jed objevuje na seznamu velmi toxických jedů, a je dokonce prudší než jed kobry královské nebo chřestýše, přehnaně velké obavy nejsou v jejím případě na místě. „Záleží na množství jedu, které zmije při kousnutí vypustí – a to je většinou velmi malé,“ říká odborník na hadí uštknutí Jiří Valenta.

Skoro třetina kousnutí je navíc jen „nasucho“, což znamená, že k vypuštění jedu vůbec nedojde. Pokud totiž zmije neloví, zbytečně jedem neplýtvá a kousnutí má spíše varovný charakter. Neuváženější bývají mláďata, za posledních dvacet let ale v Česku nedošlo k jedinému uštknutí zmijí, jež by skončilo smrtí.

Zaútočí i na člověka

Obávanější jsou jiní zástupci živočišné říše: divoká prasata. Největší nebezpečí pro člověka představují od jara do začátku léta, kdy bachyně vodí selata. Aby ochránily své potomky, můžou člověka i napadnout, a jsou tak jedněmi z mála divokých zvířat, která se nebojí člověku postavit.

„Pes puštěný na volno vyčmuchá bachyni s mláďaty schovanou v houštině a ta pak zaútočí na něj i na jeho majitele,“ vysvětluje Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty, jak k incidentům nejčastěji dochází. Ročně divoká prasata napadnou kolem patnácti lidí. Stopadesátikilový rozzuřený kňour by dokázal člověka i zabít, žádný případ úmrtí po napadení prasetem ale v posledních letech evidovaný není.

Divoká prasata člověku nehrozí jen svými útoky. Přítěží jsou hlavně pro zemědělce, kterým působí značné škody na úrodě. Navíc jsou u nás přemnožena – jejich počet se odhaduje na čtyři sta tisíc. Myslivci jich ročně uloví až 180 tisíc, což ale nestačí. Hojně se rozmnožují, jedna bachyně může mít až dvanáct selat, protože jim česká krajina nabízí ideální podmínky pro život – vhodným útočištěm jsou rozsáhlá kukuřičná a řepková pole, navíc v přírodě nemají žádného přirozeného nepřítele.

Plaché nebezpečí

Potenciálně nebezpečnější než divočáci (z velkých zvířat) jsou jen šelmy. Na našem území se objevují medvědi, vlci a rysové. Jejich počty jsou ale velmi nízké, a navíc jsou to tak plachá zvířata, že se s nimi v lese setkáme jen náhodou. K napadení člověka navíc dochází jen ojediněle, v Česku nebyl za posledních pětadvacet let zaznamenán žádný případ.

Místo obav ochránci přírody naopak oslavují, že se divokým šelmám v tuzemsku daří. „Útok samozřejmě nejde vyloučit, ale je tak málo pravděpodobný, že při setkání s nimi by si člověk měl tyto vzácné okamžiky užít,“ říká koordinátor monitoringu velkých šelem v Beskydech Miroslav Kutal z Hnutí Duha.

Na pozoru bychom se proto měli mít spíše před zvířaty, která v přírodě potkáváme běžně. Ve většině případů sice nejsou nebezpečná a při střetu s člověkem sama utečou, pokud ale nejeví známky strachu, je třeba zpozornět.

„Každé krotké zvíře v divoké přírodě je podezřelé. Pravděpodobně bude nemocné a mohlo by člověka napadnout,“ upozorňuje Králíček. Vzteklina už sice v tuzemsku hrozbou není (poslední případ onemocnění je z roku 2002), člověk se ale může nakazit jinými nemocemi, například svrabem u lišek nebo tularémií přenášenou zajíci. Přinést si domů autem sraženého zajíce a dát si ho k večeři se tak nemusí vyplatit... Zaútočit na nás může také zvěř, která byla dříve chována v zajetí a nemá z lidí strach; nejčastěji samci vysoké, jako srnci či jeleni.

Malí, ale zákeřní

Opravdové „zabijáky“ je v české přírodě třeba hledat jinde. Největší nebezpečí představují tvorové velikosti spíše zanedbatelné, o to však zákeřnější: klíšťata a bodavý hmyz.

Klíšťová encefalitida si mezi lety 2004 a 2013 vyžádala třicet sedm lidských životů. Z členských států Evropské unie patří Česko k zemím s nejvyšším počtem nakažených, více jich je jen v Pobaltí a ve Slovinsku. Před nemocí se lze bránit pouze očkováním, Světová zdravotnická organizace ho doporučuje na místech, kde se objevuje více než jeden případ onemocnění na sto tisíc obyvatel.

Loni se to týkalo všech českých krajů kromě Královéhradeckého, v Jihočeském kraji s nejvyšším počtem nakažených jich připadalo na sto tisíc obyvatel více než deset. V této době je podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu riziko kousnutí klíštětem na nejvyšším, desátém stupni. Kromě encefalitidy můžou klíšťata člověka nakazit i lymskou boreliózou.

V letních měsících se také zvyšují nálety nejjedovatějšího hmyzu v Česku: sršňů, vos a včel. Byť pro zdravého člověka nebezpeční nejsou a riziko představuje více než padesát žihadel najednou nebo bodnutí do jazyku či krku, opravdu životu nebezpeční jsou blanokřídlí pro alergiky (alergie se může projevit až během života i u dospělého člověka) – nejzávažnější alergická reakce, anafylaktický šok, může skončit i smrtí. Mezi lety 2004 a 2013 na následky bodnutí hmyzem zemřelo čtyřicet čtyři lidí.

Obavy přikrmují i nepodložené spekulace, v poslední době se například říká, že se hmyz chová čím dál agresivněji a bodnutí jsou bolestivější. „Je to mýtus,“ vyvrací domněnku veřejnosti odborník na včelstva Jiří Danihlík. „Mezi včelami existuje značná genetická různorodost, a stejně jako je jeden člověk agresivnější než jiný, funguje to tak i u včel.“

Potvrdit zatím nejde ani dohady, že složení jejich jedu ovlivňují chemikálie, jimiž se stříkají zemědělské plodiny. „Myslím si, že pokud se včela dostane do styku s pesticidy, objeví se i v jedové žláze,“ domnívá se Danihlík, nicméně o tom, že by pesticidy zvyšovaly toxicitu jedu, neexistují vědecké důkazy.

Podobné je to s obavami, že zdravotní následky může mít i bodnutí komárem. „Komáři ani ovádi v Česku žádnou nemoc nepřenášejí,“ vyvrací další z mýtů primářka Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí Nemocnice Na Bulovce Hana Roháčová. Kromě svědění a případné alergické reakce tedy komáří štípnutí v našich podmínkách nebezpečné není.

Sám sobě nepřítelem

Problémy nehrozí jen z živočišné říše, lidé si je často přivodí sami. S houbaři, kteří sbírají houby, jež neznají nebo s nimi experimentují, se toxikologové setkávají běžně. „Loni jsme konzultovali přes pět set případů spojených s požitím hub,“ říká vedoucí lékař Toxikologického informačního střediska Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Sergey Zakharov.

Za posledních šest let zemřelo na otravu houbami pět lidí. Nejvážnější otravy způsobuje požití muchomůrky zelené – zbarvení jejího klobouku je proměnlivé a lidé si ji často pletou se žampionem. Pozor: pravidlo, že jedovatá houba se pozná podle toho, že není okousaná slimáky nebo chutná hořce, neplatí: otrávení muchomůrkou zelenou ji naopak popsali jako velice lahodnou.

Zdravotní komplikace může způsobit i muchomůrka tygrovaná, kterou lidé nezřídka jedí úmyslně, aby dosáhli změny vědomí. „Problémy se ale objevují i po požití jedlých hub, zvláště pokud nejsou správně tepelně upravené nebo jsou zkažené,“ upozorňuje Zakharov.

ATLAS NEBEZPEČÍ V ČESKÉ PŘÍRODĚ