NATO proti uprchlíkům? Opravdové nebezpečí hrozí odjinud.

Ruská rozpínavost na Ukrajině a nejen tam jako by vrátila svět do zajetých kolejí. Zdroj nebezpečí je známý, ale jsme i přesvědčení, že víme, co jej motivuje a jak s ním jednat. To je ale pouze odvrácená strana argumentu, který vnímá to, co se děje ve střední a východní Evropě, optikou studené války.

Jan Růžička 25.10.2015
Imigrační krize je dobrou ukázkou toho, jak rychle se mění vnímání... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Imigrační krize je dobrou ukázkou toho, jak rychle se mění vnímání... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Imigrační krize je dobrou ukázkou toho, jak rychle se mění vnímání...

Obálka srpnového vydání britského měsíčníku Prospect lákala čtenáře na obrázek, jenž ukazoval na mapě vyznačené tři pobaltské státy. Mapka byla zároveň překryta ostřelovačským zaměřovačem, jehož střed směřoval právě do Pobaltí. Vedle tohoto neumělého, ale jasného obrázku upozorňoval nadpis Putinův další cíl na hlavní tematický článek čísla.

Vrcholem takové zaslepenosti jsou pak úvahy, že by uprchlickou krizi měla řešit armáda, či dokonce NATO

To vše se zdá dnes být dávnou minulostí. Obálka byla připravená ještě před tím, než dění v Evropě zásadním způsobem ovlivnil masivní příliv uprchlíků a žadatelů o azyl. Je tak dobrou ukázkou toho, jak rychle se mění vnímání bezpečnostních hrozeb. Zapomínat na to, co se děje ve východní Evropě, bychom však neměli. Přesně to totiž hraje do ruských karet, jak trefně poznamenal předminulý týden v LN Petr Zídek v článku U Damašku se bojuje o Prahu.

Otázku uprchlíků nelze brát na lehkou váhu, nemůžeme se jí ovšem nechat zaslepit. Vrcholem takové zaslepenosti jsou pak úvahy, že by uprchlickou krizi měla řešit armáda, či dokonce NATO. Ty se musejí soustředit na bezpečnostní hrozby, ke kterým jsou určeny, nikoli na to, co lze alespoň prozatím řešit bez nasazení vojenské síly.

Co je „nebezpečné“?

Proměny v pojetí toho, čeho se obávat a čeho nikoli, jsou asi nejvýraznější charakteristikou konceptu bezpečnosti. Ta je politicky nesmírně tvárný pojem, pod nějž lze schovat skoro cokoli. Proto se v moderní době stala natolik výraznou politickou hodnotou. Dává totiž hráčům vynikající nástroj, s jehož pomocí mohou utvářet a měnit své postavení na úkor druhých. Zároveň je ovšem často také tím jediným, na čem se političtí aktéři dokážou shodnout, že o to má smysl usilovat.

Takřka všichni jsou tedy zajedno, že je třeba bezpečnost zajistit. Odkud však plyne nebezpečí, proti komu a čemu se připravovat, co odvrátit a jak, bývá předmětem zásadních politických sporů.

Takřka všichni jsou tedy zajedno, že je třeba bezpečnost zajistit. Odkud však plyne nebezpečí, proti komu a čemu se připravovat, co odvrátit a jak, bývá mnohdy předmětem zásadních politických sporů. Ty ovlivňuje jak povědomí o schopnostech možných protivníků či nepřátel – tedy něco, co lze částečně poznat a o čem se můžeme dozvědět více –, tak psychologické faktory jako emoce, které významně utvářejí naše vlastní chápání toho, co nabyté informace znamenají. Vnímání bezpečnostních hrozeb je neoddělitelnou součástí procesu, ve kterém se dohadujeme o tom, co považujeme za nebezpečné.

Nejasnost a neurčitost bezpečnostních hrozeb bývá často vydávána za charakteristický znak období, které nastalo po konci studené války a rozpadu Sovětského svazu. Z údajných starých jistot o tom, odkud plyne nebezpečí a jaké, nezůstalo takřka nic. Tato situace nezřídka vede pozorovatele k paradoxnímu úsudku, že období studené války bylo vlastně bezpečnější, protože protivník byl známý a něco jsme o něm věděli.

Pohodlně se přitom zapomíná na kritická období, kdy svět stál doslova na prahu třetí světové války, i na to, že obě světové velmoci byly neustále ve střehu a připravené takový konflikt začít

Pohodlně se přitom zapomíná na kritická období, kdy svět stál doslova na prahu třetí světové války, i na to, že obě světové velmoci byly neustále ve střehu a připravené takový konflikt začít. Stejně je opomíjeno, jak paranoidní byly obě velmoci a jak moc se podezíraly. To je někdy vedlo ke katastrofálním omylům a zapletení se do konfliktů, které zpětně dávaly smysl jenom v rámci paranoidního vnímání bezpečnostních hrozeb. Je tedy téměř absurdní, s jakou nostalgií bývá jejich konflikt vykreslován coby střet racionálně uvažujících protivníků.

Ruská rozpínavost na Ukrajině a nejen tam jako by vrátila svět do zajetých kolejí. Zdroj nebezpečí je nejen známý, ale také jsme přesvědčení, že víme, co jej motivuje a jak s ním jednat. Jistě, pro některé pozorovatele je tímto zdrojem údajná americká snaha ovládnout svět a nebohé Rusko se jen brání, neboť mu nezbývá nic jiného. To je ovšem pouze odvrácená strana argumentu, který vnímá to, co se děje ve střední a východní Evropě, skrze optiku studené války. Nemělo by nás tedy překvapit, že se v souvislosti s tímto pohledem na minulost vynořují otázky, které se během studené války opakovaně řešily.

Na co se lze spolehnout

Jednou z klíčových je otázka, do jaké míry se mohou členské země Severoatlantické aliance spolehnout na to, zda bude fungovat princip kolektivní obrany. Během studené války byla obvykle vyjadřována hypotetickými scénáři, jak by USA reagovaly na vojenský útok Sovětského svazu v Evropě. Byly by ochotné riskovat vlastní zničení v konfliktu, který by mohl eskalovat do té míry, že by došlo k užití termonukleárních zbraní? Obětovali by na obranu západního Berlína, Bonnu nebo Paříže vlastní města jako Washington nebo New York? Nejlépe tento druh obav vystihuje české přísloví „bližší košile než kabát“.

Podobné pochybnosti, jež vyvstaly spolu se zjitřenou bezpečnostní situací ve střední a východní Evropě, nabývají mnoho forem. Na oficiální úrovni jsou například vyjadřovány diplomatickou snahou domoci se větší přítomnosti NATO v regionu. V obecnějším povědomí se pak jedná o různé obavy z toho, že by mohlo dojít k tomu, že se velmoci dohodnou na řešení, které bude na úkor menších států. Tento způsob uvažování umocňují historické analogie, ať již jde o Mnichov v prostředí českém, pakt Molotov-Ribbentrop v polském, pobaltském nebo rumunském kontextu či Jaltskou dohodu, pokud jde o střední a východní Evropu jako celek.

V obecnějším povědomí se pak jedná o různé obavy z toho, že by mohlo dojít k tomu, že se velmoci dohodnou na řešení, které bude na úkor menších států

Základním kamenem pochybností je nedůvěra ve společenství spojenců, jehož jsme členy. Vše se točí kolem otázky, zda se na ně můžeme spolehnout. Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že se nejedná o nic, co by bylo místní specialitou členských zemí NATO ve střední a východní Evropě. Zmiňované historické zkušenosti mohou činit region náchylnějším k obavám o spolehlivost spojenců, ale v první řadě vyplývají ze samotného faktu členství v obranné alianci.

Jakmile se kterýkoli stát rozhodne, že nebude spoléhat pouze sám na sebe, ale spojí se s dalšími, vyvstávají dvě nevyhnutelná rizika. Prvním je obava z toho, aby nebyl stát spojenci opuštěn, až půjde do tuhého. Až v nouzi lze poznat přítele, na kterého se lze spolehnout. A obecné představy o mezinárodní politice jsou takové, že přátele v ní je třeba hledat, ale úplně se na ně spoléhat je neradno, protože každý stát bude vždy hájit především zájmy vlastní. Ačkoli tedy nelze vyloučit existenci důvěrných a přátelských vztahů mezi určitými státy, které se na sebe mohou spolehnout, jde o zřídka vídaný jev.

Druhým nevyhnutelným rizikem, které vyplývá ze spojeneckých závazků, je obava, aby vlastní stát nebyl zavlečen spojenci do konfliktů, jimž by se raději vyhnul, protože je nepovažuje za smysluplné. V tomto případě se jedná o situace, kdy se jeden spojenecký stát může začít chovat zvláště konfrontačně, poněvadž je toho názoru, že kdyby se dostal do potíží, přijdou mu na pomoc jeho spojenci.

Obavy z opuštění

Současnou bezpečnostní situaci ve střední a východní Evropě charakterizují především obavy z opuštění. Zdrojem těchto obav není pouze chování Ruska, ale také situace v samotné Severoatlantické alianci. Oba tyto faktory spoluutvářejí vnímání nebezpečí.

Na jedné straně je ruské jednání, které mnozí oprávněně chápou jako bezpečnostní hrozbu. Tento faktor nevyvstal s krizí na Ukrajině, ale předcházel jí o několik let.

Na jedné straně je ruské jednání, které mnozí oprávněně chápou jako bezpečnostní hrozbu. Tento faktor nevyvstal s krizí na Ukrajině, ale předcházel jí o několik let. Aniž bychom museli zacházet hluboko do minulosti, lze si rychle vybavit jak ruské výhrůžky spojené s odporem proti systému protiraketové obrany, tak válku v Gruzii v roce 2008.

Na druhé straně je relativní nezájem aliance o Evropu, který se začal měnit až s koncem angažmá v Afghánistánu v loňském roce. Pocit toho, že bezpečnosti Evropy je věnováno méně soustředěnosti, než by údajně bylo třeba, pak dotvářelo jak postupné stahování amerických vojsk z kontinentu, tak odklon pozornosti do Asie, především směrem k Číně.

Obavy z opuštění doprovázejí požadavky po ujištění, že aliance bude skutečně při svých členech stát. I tyto požadavky jsou paradoxně vyjádřením nedůvěry. Pokud totiž někomu důvěřujeme, většinou se nedomáháme toho, aby opakovaně prokazoval svoji důvěryhodnost. Přesto, anebo snad právě proto bere aliance tyto požadavky vážně.

Impozantní škála opatření

Škála opatření s cílem ujistit spojence ve střední a východní Evropě je impozantní. Nejde přitom pouze o takové propagační manévry, jakými byla jarní jízda amerického 2. jízdního pluku z Pobaltí přes Polsko a Česko do Německa. Velká část aliančních cvičení se v uplynulých dvou letech odehrává právě ve střední a východní Evropě. Některé z amerických jednotek, které byly před rokem 2014 staženy, se vrátily na evropské základny v rámci programu, na nějž americký Kongres vyčlenil jednu miliardu dolarů. To nejsou malé peníze.

Nejde přitom pouze o takové propagační manévry, jakými byla jarní jízda amerického 2. jízdního pluku z Pobaltí přes Polsko a Česko do Německa

Stejně tak se snaha ujistit spojence neomezuje na vojenské manévry. Loňská cesta prezidenta USA Baracka Obamy do Estonska před summitem NATO ve Walesu měla konkrétní politický cíl, jímž byla zřetelná deklarace podpory a přihlášení se ke spojeneckým závazkům. Když prohlásil, že „budeme bránit naše spojence v NATO a to znamená všechny spojence“, nemohl se vyjádřit jasněji.

Nedávná návštěva generálního tajemníka Severoatlantické aliance Jense Stoltenberga v Praze byla dalším ze symbolických gest, které mají za cíl ujistit, že se lze spolehnout na společnou obranu, na níž je NATO postaveno. A není náhodou, že pravidelný summit NATO se v příštím roce sejde ve Varšavě.

Navzdory veškeré této snaze jsou její výsledky omezené a obavy z opuštění přetrvávají. Proč tomu tak je? Nabízejí se tři možné odpovědi, které se navzájem nevylučují, ale spíše tvoří jeden celek, který má více stran.

Odstrašování není řešení

První odpověď spočívá v tom, že se většina aktivit, které mají poskytnout ujištění, soustředí na snahu odstrašit Rusko. Vzhledem, k tomu, že je jeho jednání hlavním zdrojem obav a pocitu nebezpečí, dává takový postup smysl. Odstrašení je signál, jehož cílem je ukázat, že jakákoli snaha o destabilizaci se setká s ráznou odpovědí. Pokud by se tedy Rusku mohlo zdát, že existuje výhodná možnost prosadit pohodlně vlastní zájmy (příležitost, která dělá zloděje), je třeba tuto představu rozptýlit.

Obamova řeč v Tallinu byla například následována zavlečením agenta estonských zpravodajských služeb do Ruska, kde byl následně odsouzen ve vykonstruovaném procesu

Problém s odstrašením je ovšem ten, že strana, kterou odstrašujeme, nebude chtít dát najevo, že byla skutečně odstrašena. Udělá leccos proto, aby ukázala, že se nebojí. Právě to vede mnohdy k eskalaci napětí. Obamova řeč v Tallinu byla například následována zavlečením agenta estonských zpravodajských služeb do Ruska, kde byl následně odsouzen ve vykonstruovaném procesu.

Fakt, že snaha odstrašit může vést k eskalaci napětí, není sám o sobě důvodem upustit od vysílání podobných signálů. Máme-li co do činění s protivníkem, který je rozpínavý, nelze konat jinak. Je ovšem třeba mít na paměti, že odstrašování nepovede k vyřešení situace. Bezpečnostní hrozby se budou stupňovat a hromadit, protože se jedná o zkoušku vůle kdo s koho.

Odlišné vnímání

V konečném důsledku máme co do činění s otázkou, jak přesvědčit a ujistit někoho, kdo nemá důvěru v naše slova a činy

Druhá odpověď souvisí s tím, že vnímání bezpečnostních hrozeb není pouze otázkou racionálního vyhodnocení situace. Co by se někomu mohlo zdát jako dostatečné ujištění, bude u druhého přijato jako nedostatečné. V konečném důsledku máme co do činění s otázkou, jak přesvědčit a ujistit někoho, kdo nemá důvěru v naše slova a činy.

V tomto směru je možné, že vnímání bezpečnostních hrozeb členskými zeměmi aliance ve střední a východní Evropě je odlišné z toho důvodu, poněvadž za sebou nemají formativní zkušenosti z dob studené války, které pomohly západním spojencům vytvořit si mezi sebou jinou úroveň vzájemné důvěry. Neznamená to představovat si vztahy mezi „starými“ členy jako bezmezně důvěrné. To by bylo pochopitelně naivní. Ale připustit, že odlišná zkušenost jinak formuje vnímání hrozeb i důvěryhodnosti spojenců.

Nedůvěra ve vlastní síly

Třetí odpověď vyplývá z pohledu na samotné země střední a východní Evropy. Ačkoli není nouze o volání po ujištění spojenci, mnohem méně se mluví o tom, co mohou tyto země samy udělat. Masarykovo „pomoz každý především sám sobě“ není heslo, jímž by se region příkladně řídil.

Neochota vydávat prostředky na obranu je dlouhodobá a stejně chronická je neschopnost dobře využít ty, které se nabízejí

Neochota vydávat prostředky na obranu je dlouhodobá a stejně chronická je neschopnost dobře využít ty, které se nabízejí. Je dosti dobře možné, že volání po ujištění a pochybnosti o důvěryhodnosti spojenců jsou tak palčivé právě z důvodu nedostatečné důvěry ve vlastní síly. Takovou důvěru ve vlastní schopnosti lze vybudovat, bude to ovšem trvat dlouho a nebude to ani snadné ani levné.

Cílem tohoto procesu není výlučné spolehnutí se pouze na vlastní síly. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by smyslu být ve vojenské alianci. Ale jde o to, že důvěra v sebe sama povede k větší důvěře ve spojence a ovlivní zásadním způsobem i vnímání bezpečnostních hrozeb.