Násilný džihádismus a kolektivní zášť Evropanů se doplňují

Pro budoucnost Evropy je varovné, že ústřední téma salafijské doktríny se překrývá s názory evropských nacionálních uskupení na „islám“. Píše Jan Čuřík.

Jan Čuřík 6.2.2015

Marie Le Penová a Usáma bin Ládin. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Marie Le Penová a Usáma bin Ládin.

Představují teroristické události v Paříži na začátku ledna snahu vytvořit v evropských zemích muslimskou komunitu tam, kde v prostředí individualismu kultivovaného minimálně 30 let dnes žádná neexistuje? Přenesme se o několik tisíc kilometrů na východ a pokusme se vcítit do uvažování osob tvořících džihádistické sítě a vidět evropskou společnost jejich očima.

Mezi bojovníky Islámského státu (IS) je několik tisíc mladých Evropanů, kteří vlastní společnosti důvěrně znají – všechny jejich slabosti, neuralgické body a pocity znejistění, jež na evropský kontinent postupně vnesla velká transformace, která v důsledku finanční krize začala v roce 2008.

  • Mají tyto džihádistické sítě schopnost „dálkovým ovládáním“ pohnout evropským veřejným míněním a vrátit ho k jednomu z neblahých dědictví evropské modernity – principu kolektivní viny se všemi jeho tragickými vyústěními?
  • Je cílem pařížských teroristických útoků vehnat muslimské obyvatele těchto zemí mezi podobné mlýnské kameny, které drtí sunnitské komunity v Sýrii a Iráku uvízlé v pasti mezi brutálním nihilismem IS a postkoloniálními režimy, jež se po roce 2011 nadechly k pravděpodobně poslední velké represi vlastních občanů?
  • Popřípadě postavit francouzské muslimy před Sofiinu volbu mezi násilným džihádismem a kolektivní záští Evropanů, kterou v roce 2015 zřejmě nikdo nemá sílu zadržet?

Návod k útokům

Bratři Chérif a Saíd Kouachiové i Amedy Coulibaly se inspirovali odlišnými proudy soudobého džihádismu. Zatímco bratry lze zařadit spíše ke generaci „irácké kauzy“ minulého desetiletí, Coulibaly prošel zlomem nedávno, po roce 2011. Všichni tři však symbolizují strategii, se kterou Islámský stát usiluje o pozornost Evropanů.

Ve dnešní zjitřené atmosféře je dobré si opět všimnout posledního ze čtyř obsáhlých textů, které v roce 2014 sepsal faktický mluvčí IS Abú Muhammad al-Adnání. Na sociálních sítích se objevil loni 22. září pod názvem „Věru váš pán je vždy bdělý“. Jde o návod vyzývající k přímým útokům na západní cíle a je protkán obvyklým mystickým nihilismem kombinovaným s rétorickou arogancí.

Adnáního text je lepším návodem, než který ve svých úvahách zformuloval Usáma bin Ládin, jehož tichý, klidný hlas působí s odstupem pouhých deseti let až uklidňujícím retro dojmem

„Ovládneme váš Řím, zlomíme vaše kříže, zotročíme vaše ženy,“ hlásá Adnání. A následuje dialektika, která potenciální násilné útoky chápe jako symetrickou odpověď za příkoří, kterého se ze strany Západu dostává sunnitským muslimům: „Američané, Evropané, Islámský stát nezačal válku proti vám, jak tvrdí vaše vlády a média. Hřích a vina je na vaší straně a za to zaplatíte. Zaplatíte za to obavou cestovat do cizích zemí. Budete za to platit ve vašich ulicích, ohlížejíce se napravo a nalevo ve strachu z muslimů. Nebudete se cítit bezpečni ani ve svých ložnicích. Připravili jsme pro vás věci, které vás budou bolet.“

V závěru pak Adnání hrozbu vyhrocuje a uvádí konkrétní návody: „Pokud nebudete mít k dispozici výbušninu nebo náboj, zvolte nevěřícího Američana, Francouze nebo kohokoliv z jejich spojenců. Rozbijte mu hlavu kamenem, podřízněte nožem, přejeďte autem nebo shoďte z výšky. Pamatujte si, že sami nedoznáte spásy, dokud přežijí uctívači kříže a modlářské vlády.“

Adnáního text je výrazně lepším návodem, než který ve svých úvahách zformuloval Usáma bin Ládin, jehož tichý, klidný hlas působí s odstupem pouhých deseti let až uklidňujícím retro dojmem z doby, kdy svět ještě jakžtakž držel pohromadě. Navzdory tomu jsou to jen slova – brutální, ale očekávatelná. Ta sama o sobě nezabíjejí, dokud nepadnou na úrodnou půdu, kde mohou inspirovat. Jsme schopní předvídat, ve kterých krajinách lidské duše se může tato úrodná půda nacházet?

Představy džihádistů

Při sledování džihádistických textů produkovaných v současnosti IS a lokálními franšízami al-Káidy upoutá neustále se opakující rys. Německý autor Asím Difráwí si nedávno všiml, že v nich vůbec neexistuje čas. V textech protkaných citáty z Koránu a hadíthů neexistuje mezi lety 660 až 2010 nic, jen prázdnota bez společnosti, plurality, historie. Temnota bez hvězd severní i jižní oblohy, jejichž názvy i dnes připomínají obrovskou historickou a intelektuální hloubku muslimských civilizací.

V představách džihádistů existuje jen prvních 30 let islámu spojených s životem Proroka a jeho druhů a pak kontaminovaná aktuální současnost směřující ke konečné apokalypse

V představách džihádistů existuje jen prvních 30 let islámu spojených s životem Proroka a jeho druhů a pak kontaminovaná aktuální současnost směřující ke konečné apokalypse. Současnost může být pouhou aktualizací prvotní historie, nic více, nic méně. Nelze podobně uvažovat i o osobnostech, na které se džihádisté obracejí mezi evropskými muslimy?

Pokoušejí se oslovit mladé muže a ženy, kteří se rozhodli rozejít se svou minulostí, rodinou, republikou. Lidi neusazené. Mladé lidi rozhodnuté udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru a začít jej na zelené louce „nanovo“, činem, jenž nebude zapomenut, i útokem podobným tomu pařížskému. Politický či spíše mediální atentát, neboť lidé cítí, že moc je dnes utvářena jinde než v minulosti – jako snaha o naplnění prázdna.

Přerušení vazeb

Věci však nejsou natolik jednoduché. Rozchod se společností a co nejdoslovnější inspirace činy a slovy Proroka a jeho druhů – zbožných předků (as-salafu’ssálih) – se v uplynulých 20 letech stávají zřejmě nejrozšířenějším projevem osobní víry v oblastech, kde muslimské společnosti procházejí procesem rozpadu rodinných a mezigeneračních vztahů, tedy nejintenzivněji právě v Evropě.

Salafíja (interpretace islámu zdůrazňující doslovnost islámských textů a věrnou imitaci činů proroka Mohameda a jeho druhů) sama o sobě není a priori násilná. Její příznivci i v těchto dnech ve francouzských městech organizují kampaně, jež zdůrazňují toleranci a pasivní klid vůči věcem příštím. Nepředstavuje ale tento důraz na zlom, přerušení vazeb s tím, co bylo, podhoubí, v němž se může dařit výzvám k násilným činům?

Nepředstavuje důraz na zlom, přerušení vazeb s tím, co bylo, podhoubí, v němž se může dařit výzvám k násilným činům?

Je příznačné a pro společnou evropskou budoucnost varovné, že ústřední téma salafijské doktríny – tawhíd, důraz na nedělitelnost všeho, co je spojené s Bohem a vírou jako takovou –, se dokonale překrývá s názory, které na „islám“ předkládají jeho odpůrci z evropských politických uskupení propagujících kulturní nacionalismus (braňme naše hodnoty!).

Islám je jen jeden, protože Korán je jen jeden. Proto každý, kdo v něj věří, musí být zrcadlem jeho veršů. Není to ten argument, jejž neustále a v různých stupních vulgarity chrlí vox populi vtělený do českých a evropských debat na sociálních sítích, ale opakují i osobnosti, u nichž by bylo možné očekávat větší zdrženlivost a schopnost rozlišovat?

Směřování k válce

Kamál Dáúd, fejetonista a pokračovatel alžírského rodáka Alberta Camuse, vyšel v květnu 2014 symetrii nové evropské pravice „našich hodnot“ a salafistů vstříc: „Není rozdíl, snad s výjimkou identity bohů, mezi extrémní pravicí a salafíjou našich zemí. Obě se hlásí ke kořenům a čistotě. A sní o znovuobnovených emirátech a minulosti bez kontaminace a nánosů. Obě se doplňují, žijí ze sebe a touží se vrátit do časů izolace. Obě se cítí ohroženy odlišností, rozdílem, Jiným. Marie Ládin. Bin Le Penová.“

Jsme v době rýsování pomyslných hranic ve vzájemně se posilujícím pádu. Na jih i na sever od Středozemního moře. Proto směřujeme k válce.

Symetrie bývají zřídka dokonalé. Ostatně, severní Afrika a „svět islámu“ prorůstá Evropou jejími okraji (předměstí velkoměst), zatímco ta „světem islámu“ nekompromisně jeho srdcem (ropné kontrakty, zbrojní dodávky, „naši přátelé“, kteří často stále a někdy i opět sedí v křeslech diktátorů). Navzdory tomu mohou být Dáúdova slova pronikavá ještě jednou. Poté, co mu v polovině prosince alžírský salafistický kazatel Hamdáš adresoval špatně skrývanou hrozbu smrtí, odpověděl mu Dáúd textem „50 odstínů nenávisti“, v němž píše:

„Fascinující otázka: Odkud se bere skutečnost, že se někteří lidé cítí ohroženi ve své identitě, náboženském přesvědčení, pojetí historie a paměti, když někdo smýšlí jinak než oni? Nutí je strach, že se mýlí, prosazovat jednoznačnost a boj proti rozdílům? Je za tím křehkost vnitřních přesvědčení? Nenávist k sobě samému, jež se zjevuje v nenávisti k Jinému? Je to historií neúspěchů, pádů, bezvýsledných lásek? Je to pádem Grenady? Kolonizací? Labyrint.“

Jsme v době rýsování pomyslných hranic ve vzájemně se posilujícím pádu. Na jih i na sever od Středozemního moře. V době postrádající reakce, jako byla ta v neděli 11. ledna, kdy pařížští židé shromáždění ve Velké synagoze odpověděli na výzvu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua k emigraci zpěvem Marseillaisy. Proto směřujeme k válce.