Naše výhoda oproti škole je, že děláme jen s dětmi, které chtějí

„Máme větší klid, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, ale především tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, s níž pracujeme,“ říká v rozhovoru Bývalý ředitel Centra volného času v brněnských Lužánkách Milan Appel.

Milan Appel, bývalý ředitel Centra volného času v brněnských Lužánkách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milan Appel, bývalý ředitel Centra volného času v brněnských Lužánkách. | foto: Archiv
Milan Appel, bývalý ředitel Centra volného času v brněnských Lužánkách.

Když těsně po revoluci v roce 1989 začal Milan Appel řídit Centrum volného času v Lužánkách, všech svých 29 zaměstnanců osobně znal. Postupně z jednoho domu v brněnském parku vyrostlo největší zařízení svého druhu v České republice, kterým týdně projde více než deset tisíc dětí a dospělých. Stovky členů se vystřídaly také v jeho oddíle Vlčata, který vedl 38 let. Dnes je v lužáneckém centru školitelem. Za dlouhodobý přínos vzdělávání byl letos uveden do Auly slávy v rámci Ceny Eduína udělované za pedagogické inovace. V rozhovoru se věnuje tomu, čím se dnes děti baví na táborech a v kroužcích.

LIDOVÉ NOVINY: Co se vám vybaví, když si řeknete 30 let na Lužánkách?

APPEL: V každé době bylo něco hezkého, ale úplně nejhezčí byl začátek. Bylo těsně po revoluci, najednou všechno šlo, měli jsme málo překážek, ať legislativních, nebo lidských. V Lužánkách v té době pracovali lidé, kteří nemohli z politických důvodů v osmdesátých letech učit. Měli v hlavě nachystané myšlenky a stačilo jim dát prostor, aby je uskutečnili. Zkoušeli jsme různé věci, a když se osvědčily, rozvíjeli jsme je dál. Když se neosvědčily, poučili jsme se. Vnější prostředí už nikdy nebylo tak příznivé změnám, chybám, omylům jako na začátku devadesátých let.

LIDOVÉ NOVINY: Zájmové kroužky a oddíly praskají ve švech, kdežto do školy chodí české děti nejméně rády z celé Evropy. Čím by se mohly školy inspirovat od neformálního vzdělávání?

Zkoušeli jsme různé věci, a když se osvědčily, rozvíjeli jsme je dál. Když se neosvědčily, poučili jsme se. Vnější prostředí už nikdy nebylo tak příznivé změnám, chybám, omylům jako na začátku devadesátých let.

APPEL: Naše obrovská výhoda oproti škole je, že děláme jen s dětmi, které chtějí. Nemusíme je příliš získávat, stačí je neodradit. Máme štěstí, že nemusíme překonávat odpor, který často vzniká už v první třídě. Máme větší klid na práci, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, které používáme, ale především tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, se kterou pracujeme.

Inspirací pro školy by mohly být věkově smíšené kolektivy, to je družinový systém od pravěku a funguje to tak ve všech oddílech. Nebo to, že se na výchově dětí podílí souběžně více pedagogů – to je v základním školství často chápáno jako ohrožení, učitelé nechtějí mít druhého dospělého ve třídě, ale na našich kroužcích jsou běžně dva vychovatelé a je to koncert: společně vymýšlejí, spolupracují, doplňují se. Jeden něco vysvětluje a druhý pracuje s těmi, kterým to jde pomaleji, nebo naopak vymýšlí program pro ty, kdo jsou dál.

LIDOVÉ NOVINY: Co byste chtěl, aby si děti z Lužánek odnášely?

APPEL: Je toho víc, ale třeba, že k tomu, aby byli dobří, nemusejí nikoho porazit. To by mimochodem prospělo i školskému systému. Když se hodnotí zvířátka podle toho, jak umějí lézt na stromy, ryba bude vždy frustrovaná. A těch ryb v každé třídě pár plave. Posláním pedagoga je hledat, co je v dětech dobré. Jenže školský systém má v DNA hledání chyb. Učitel kontroluje písemnou práci, počítá chyby, snaží se přistihnout dítě při tom, že se mýlí. Upozornit na chybu není špatné, když nám jde o to, aby se z ní dítě poučilo. Ale problémem je, když se chyba trestá.

Inspirací pro školy by mohly být věkově smíšené kolektivy, to je družinový systém od pravěku a funguje to tak ve všech oddílech. Nebo to, že se na výchově dětí podílí souběžně více pedagogů – to je v základním školství často chápáno jako ohrožení, učitelé nechtějí mít druhého dospělého ve třídě, ale na našich kroužcích jsou běžně dva vychovatelé a je to koncert: společně vymýšlejí, spolupracují, doplňují se.

Když jsem jako ředitel přijímal lidi, bylo pro mne velmi důležité, aby to byli týmoví hráči, aby byli schopní spolupráce. Ale to je to poslední, na co děti škola připravuje, vždyť většina forem spolupráce je trestných: opisování nebo „to není z tvé hlavy, to ti poradil Jirka“ – to je geniální, když se na to zeptá Jirky, který je lepší. Nebo když děti chtějí něco říct, protože je předmět zajímá, ale dostanou vynadáno, že ruší. A příští hodinu, když se třeba zrovna neučily a nejsou připravené, jsou vyvolané a ztrapňované před ostatními. Všechno, co se ve škole děje, jsou ty nejhorší podmínky ke vzdělávání. Bavíme se o inovacích a o tom, že je třeba přidat učitelům, ale podstatu neměníme.

LIDOVÉ NOVINY: Co ještě se děti na Lužánkách nebo ve Vlčatech naučí?

APPEL: Ti, kterým je dnes osm deset, půjdou do svého prvního zaměstnání za 15 let. A vůbec nevíme, na jakou dobu je připravujeme, co budou dělat, jaká budou zaměstnání. Ale co jim dát můžeme, jsou vzorce chování, příklady, jak přistupovat k problému, k chybě, jak komunikovat, spolupracovat. Neučíme tím, co dětem říkáme, ale jací jsme. Je důležité je neodradit od jejich touhy se rozvíjet a hledat vlastní cesty. V tom nejsme neomylní ani my.

Jednou jsme měli na táboře soutěž, kdy družiny měly přemístit kvádr odněkud někam a použít k tomu klády, na nichž ho povezou. Pak přišla jedna družina, čapla provaz a vláčela kvádr lesem bez polen. Neztratili čas domlouváním, takže byli nejrychlejší. Večer vedoucí, který to vymyslel, říkal, to jim přece nemůžeme uznat. Takhle fůra učitelů uvažuje – nechtějí, aby si děcka vymyslela svou cestu, ale aby se naučila tu jejich. To je na úrovni poloviny minulého století. Ať se učí postupy, ale čím víc hledají vlastní cesty, tím jsou lépe připravené na život.

LIDOVÉ NOVINY: Takže jste jim to uznali?

Posláním pedagoga je hledat, co je v dětech dobré. Jenže školský systém má v DNA hledání chyb. Učitel kontroluje písemnou práci, počítá chyby, snaží se přistihnout dítě při tom, že se mýlí. Upozornit na chybu není špatné, když nám jde o to, aby se z ní dítě poučilo. Ale problémem je, když se chyba trestá.

APPEL: Samozřejmě jsme jim to uznali, ale kdyby to bylo jen na tom autorovi, neuznal by to.

LIDOVÉ NOVINY: Taky máte výhodu, že nemusíte dávat známky. I ty ve škole někdy kazí vztahy a atmosféru.

APPEL: Známky nedáváme, ale na táboře zpravidla bývá nějaké bodování – a tam rozdíl oproti známkování není skoro žádný. Přitom nás do toho na rozdíl od škol nikdo nenutí. Taky jsem si to dlouho neuvědomoval, milník nastal asi před 20 lety – vzal jsem s sebou na tábor kámoše, který vymyslel, že děti budou vyrábět sádrové trpaslíky.

Začali kostru olepovat novinovým papírem se sádrou, pak ho postavili a on se rozpadl. Výsledkem byla bílá louka, děcka celá bílá od sádry, naštvaní rádci – a všichni jsme si lámali hlavu, jak to udělat, když výsledkem není nic, co by se dalo obodovat. Nic nebylo vzdálenější pravdě – děckám stačil zážitek z toho, jak to dělají, a dokonce nejvíc se jim líbilo to, že se to rozpadlo.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou ještě nějaké věci, na které jste sám přišel až časem?

APPEL: V té samé chvíli, kdy jsem pochopil, že nemusíme všechno bodovat, jsem taky odložil píšťalku. Vždycky jsem obdivoval kámošku, která dělá tábor pro skautky, a připadalo mi, že tam ten den plyne, aniž by ho potřebovali členit nástupy. Já jsem tak byl vychovaný ve skautu a celé roky v pionýru jsme to tak taky měli. Teď už vím, že to jde i bez toho. Děcka mají vědět, že když se ozve třeba zvonek, tak se sejdeme, ale nemusím na ně pískat a nemusejí dělat špalíry jako na vojně.

LIDOVÉ NOVINY: Pracujete s dětmi 30 let. Jsou dnes jiné?

Když jsem jako ředitel přijímal lidi, bylo pro mne velmi důležité, aby to byli týmoví hráči, aby byli schopní spolupráce. Ale to je to poslední, na co děti škola připravuje, vždyť většina forem spolupráce je trestných. Všechno, co se ve škole děje, jsou ty nejhorší podmínky ke vzdělávání. Bavíme se o inovacích a o tom, že je třeba přidat učitelům, ale podstatu neměníme.

APPEL: Děcka jsou stejná, jako byla, když jsem začínal, a dokonce jsou stejná, jako jsem byl já, když jsem byl malý. Změnila se jen doba. V sedmdesátých letech jsme se sešli ráno na nádraží, koupili si za čtyři koruny lístek a jeli jsme, kam nám to za ty čtyři koruny vyšlo. Vystoupili jsme, někam došli, uvařili jsme si pytlíkovou polívku a děcka byla nadšená. Dnes je těžší dostat je na akci, kvůli větší konkurenci, ale když už tam jsou, pořád chtějí zažít dobrodružství a romantiku, vevnitř jsou konstruovaná úplně stejně jako jejich předchůdci před dvaceti třiceti lety.

LIDOVÉ NOVINY: Vážně nejsou jiní? Říká se, že jsou mnohem drzejší.

APPEL: Řekl bych spíš, že mají menší úctu k autoritám. Protože si mohou ověřit, že ne všechno, co jim tvrdí, je pravda. Dneska i třicátníci občas potřebují od svých dětí, aby jim spravili něco na počítači nebo vysvětlili appku. Děti jsou chytřejší než střední generace, to dřív nebývalo. Uvnitř jsou ale pořád stejné – chtějí být úspěšné, milované, chtějí mít kamarády, nechtějí být vyčleněné z party, to jsou všechno věci, které se vůbec nemění.

LIDOVÉ NOVINY: Nejsou pohodlnější? I dnes si rádi dají pytlíkovou polívku? Nechtějí lepší jídlo? Teplo?

APPEL: Podsadové stany jsou vymazlenější – dřív si je děti stloukaly samy – a máme líp postavenou kuchyň, ale pořád jsme v lese, není tam elektřina, děti musejí pomáhat s vařením, drží hlídky, mají fůru povinností. Snad jen jedna věc je jiná – když jsme přišli ze školy, hodili jsme kabelu za dveře a šli jsme ven a tam jsme se všichni potkali. Dnes se potkají na sociální síti. Lítání po venku vymizelo, což je škoda. Na druhou stranu všechny sportovní oddíly, kroužky nebo skaut jsou plné. Mnohé děti mají mnohem víc aktivit, než bylo za nás, příležitostí přibylo.

LIDOVÉ NOVINY: A mění se zájmy dětí?

Ti, kterým je dnes osm deset, půjdou do svého prvního zaměstnání za 15 let. A vůbec nevíme, na jakou dobu je připravujeme, co budou dělat, jaká budou zaměstnání. Ale co jim dát můžeme, jsou vzorce chování, příklady, jak přistupovat k problému, k chybě, jak komunikovat, spolupracovat. Neučíme tím, co dětem říkáme, ale jací jsme.

APPEL: Mění a je to důležitá součást naší práce přemýšlet, co jim nabídnout. Ne vždycky jsme v tom úspěšní. Když přichází něco nového, těžko odhadnout, jestli se to udrží, nebo to vyfičí jako chvilková módní věc. A potom jsou činnosti, u kterých hledáme správnou formu. Některé aktivity fungují, jen když jsou spontánní. Inline, skate, parkour – to jsou věci, které děti nechtějí dělat ve středu od tří do půl páté, chtějí to dělat, když mají chuť.

Myšlenka, že zájmová činnost znamená, že se něčemu věnujete každý týden ve středu od tří do pěti, je staromódní. Když chodíte do folklorního souboru, asi to jinak nejde. Ale jsou i jiné činnosti a my se snažíme nebýt konzervativní v uvažování o tom, jak má vypadat kroužek.

LIDOVÉ NOVINY: Co nekonzervativního jste třeba vymysleli?

APPEL: Přemýšleli jsme například, jak propojit různé věkové skupiny. Normální venkovská rodina dříve fungovala tak, že bylo osm deset dětí, přičemž ty velké se staraly o menší. Nám takhle funguje družinový systém v oddíle. V rámci Lužánek k tomu nakonec posloužil dětský cirkus – tam jsou šestileté holčičky i patnáctiletí chlapi. Když dělají pyramidu z lidských těl, dole jsou osmáci, nad nimi páťáci, do třetího patra vylezou holčičky a úplně nahoru prvňačka, která chodí do gymnastiky a udělá salto dolů. A podílejí se na tom všichni. Zažijí společný úspěch – a to je droga.

Děcka jsou stejná, jako byla, když jsem začínal, a dokonce jsou stejná, jako jsem byl já, když jsem byl malý. Změnila se jen doba. Dnes je těžší dostat je na akci, kvůli větší konkurenci, ale když už tam jsou, pořád chtějí zažít dobrodružství a romantiku, vevnitř jsou konstruovaná úplně stejně jako jejich předchůdci před dvaceti třiceti lety.

Chodíte do tanečků a je to někdy dril, ale pak máte vystoupení a lidi vám tleskají a vy si říkáte: To chci znovu zažívat. A co je na tom nejdůležitější: když tyhle děti vyrostou z kroužku, založí si vlastní. Náš cíl totiž není naplnit volný čas dětí, ale naučit je, aby si jej uměly naplnit samy. Kdyby jen chodily na schůzky, kde pro ně připravíme nějakou zábavu, to by bylo málo. To bychom byli pouzí animátoři. Chceme, aby si samy přišly na to, jak si udělat život takový, aby pro ně byl smysluplný – a aby na to už nepotřebovaly nás.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká módní zábava třeba nevydržela?

APPEL: Pamatujete si, jak se z gumiček vyráběly náramky? To všichni chtěli dělat, ale nevydrželo to ani rok. A pak jsou věci, které jsou nesmrtelné, třeba paličkování. Dlouho frčel aerobik. A najednou vyšuměl a nahradila ho jóga, pilates, port de bras (plynulé cvičení inspirované moderním tancem a jógou – pozn. red.). Jenže když to přichází, nikdy nevíte, jak dlouho se to udrží, jestli má cenu posílat lidi, aby se to naučili.

Nejlepší je, když jen nereagujeme na poptávku zvenčí, ale sami něco vymýšlíme. Třeba cirkus, kde učíme děti cirkusovým dovednostem, jsme si přivezli ze Stuttgartu, kde jsme byli na výměně. Vznikl z toho veliký projekt, který zas chytá úplně jinou sociální skupinu dětí – třeba takové, které tolik nevynikají ve škole, ale chtějí se hecnout a taky dokázat, že jsou v něčem dobré.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte i na tohle?

Děti jsou chytřejší než střední generace, to dřív nebývalo. Uvnitř jsou ale pořád stejné – chtějí být úspěšné, milované, chtějí mít kamarády, nechtějí být vyčleněné z party, to jsou všechno věci, které se vůbec nemění.

APPEL: Asi se nabízí říct, že ano, ale mnohdy jde spíš o náhodu. Každé děcko potřebuje zažít úspěch, ale někomu se jej dostane i ve škole. A pak jsou ti, kterým škola a někdy i rodina dávají signály: jsi loser, nic z tebe nebude. Teď mám čerstvou historku od vedoucího kroužku raketového modelářství v Letovicích. Vyprávěl mi o klukovi, který nedostudoval základku a chodil k němu do kroužku. Celý svět mu dával najevo, že z něho nic nebude. Vedoucí si ale všiml, že je strašně trpělivý a šikovný na drobnou práci.

V raketovém modelářství jde ještě víc než u jiných činností o trpělivost, protože půl hodiny něco dlachníte čtyřmi prsty, pak se to rozsype a musíte znovu. A on na to byl dobrý. Ten vedoucí mu to řekl a možná to byl první člověk, od kterého něco takového slyšel. Kluk si pak dodělal základní školu a dneska má firmu na renovování starého nábytku.

Z mého pohledu to je Komenský: kdyby ten vedoucí za celou svou kariéru ovlivnil osud jednoho člověka tak, že ho přesměroval z cesty do pekel k tomu, že se živí sám a není na dávkách, je to víc, než učitel, který za 40 let žádné děti pro nic nezískal, protože je odrazoval. V naší branži to jde – a to je na ní krásné.

Milan Appel

  • Získal titul zemědělského inženýra a začínal jako inseminátor prasat.
  • V letech 1989 až 2019 řídil Středisko volného času Lužánky, kde dnes pracuje jako školitel.
  • Byl v poradním sboru hned několika náměstků ministrů školství nebo členem správní rady legendy zážitkové pedagogiky Prázdninová škola Lipnice.
  • Dlouhých 38 let byl náčelníkem tábornického oddílu Vlčata, dodnes s nimi jezdí jako kuchař.
  • Posledních 20 let se věnuje vzdělávání pedagogů volného času, přednáší také o inkluzi v zájmových kroužcích.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.