Naše roztěkaná společnost

Neustálý informační příval z mobilů, komunikátorů a internetu v on-line čase mění člověka v těkající a neklidné bytosti. Je to k lepšímu?

Homo informaticus interruptus se pod vlivem všudypřítomných technologií mění v jiný druh. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Homo informaticus interruptus se pod vlivem všudypřítomných technologií mění v jiný druh.

Moment. Moment. Ještě dopíšu SMS, a hned to bude... Počkejte, přišel mi mail. Vyřídím to. A na Facebooku se „rozčervenily“ dva vzkazy, tak kampak se večer půjde? Jen kliknu. Ty jo, hezká fotka. Lajk! Stránky vyžadují přihlášení. A to už na liště zase bliká skype, asi jsem něco prošvihnul...

Doba mobilně-počítačová přináší spoustu výhod – formy komunikace nebyly nikdy intenzivnější a všudypřítomnější. Prestižní magazín The Economist před nedávnem nazval svět propojený chytrými telefony za dobu hyperkonektivity: jsme stále k mání, stále v dosahu. A pokud považujete uvedený úvod za přehnaný, máte štěstí. Mezi námi chodí lidé, kteří žijí mnohem intenzivnější, neurotičtější a roztěkanější životy. A podobné symptomy už má trochu i naše postmoderní „roztěkaná společnost“, jak by ji asi zaškatulkoval sociolog.

Rychlá a klipovitá internetová éra mění člověka už i fyzicky...Rychlá a klipovitá internetová doba už mění člověka i fyzicky. Čínští vědci letos v lednu zveřejnili v respektovaném časopise PlosOne studii, jež dokumentuje, že weboví závisláci mají v mozku neurální změny podobné lidem, kteří jsou závislí na drogách či alkoholu! Tým Chao Leje z Čínské akademie věd ve Wu Chanu skenoval mozky 17 mladých lidí závislých na internetovém žití, kterým byla diagnostikována duševní „porucha“ se zkratkou IAD (Internet Addiction Disorder).

„Specializované MRI skeny u nich ukázaly změny v bílé hmotě mozkové – v části, která obsahuje nervová vlákna,“ citoval výsledky výzkumu web BBC News. Byly prý narušeny vazby na části mozku, jež odpovídají za emoce, rozhodování a sebeovládání. Pokud si myslíte, že máte své virtuální životy pod kontrolou, zkuste si raději zavčas vyplnit Beard-Wolfův dotazník (2001), který se užívá pro stanovení závislosti na internetu:

  1. Máte pocit, že jste pohlcen internetem?
  2. Máte pocit, že potřebujete internet po stále větší dobu, abyste cítil uspokojení?
  3. Setkal jste se opakovaně s neúspěšnými pokusy odpojit se od internetového užívání?
  4. Cítíte se neklidný, náladový, sklíčený nebo pobouřený, když jej máte vypnout?
  5. Zůstáváte on-line déle, než jste zamýšlel?
  6. Zahrával jste si nebo riskoval ztrátu důležité partnerské, pracovní, vzdělávací nebo kariérní příležitosti kvůli internetu?
  7. Lhal jste někdy členům rodiny, terapeutovi nebo jiným kvůli utajení a míry svého vztahu k internetu?
  8. Používáte internet jako druh úniku před svými problémy, anebo k rozehnání skleslé nálady (například pocitů bezmoci, viny, úzkosti nebo depresí)?

Pakliže jste na prvních pět otázek odpověděli ano (a ještě jeden další souhlas pak přidali), jste úspěšně klasifikováni jako majitelé zmíněné poruchy IAD. Čínský výzkum měnících se mozků komentoval psychiatr Günter Schumann z londýnské King’s College, dle něhož byly zjištěny podobné výsledky i u lidí závislých na počítačových hrách: „Vůbec poprvé ukazují dvě studie změny v neurálních vazbách mozku a mozkových funkcích u lidí, kteří často používají internet a hrají videohry.“ Bude však třeba dalších výzkumů na větším vzorku. A jak víme i z českých médií, nedávno se objevily též poznatky, že hraní akčních her zase může zlepšovat rychlost v rozhodování, ale ničit emocionalitu.

Homo informaticus interruptus

Internet, hry ani mobily za to nemůžou. Nejde o nějaké strašení. Je to prostě volba, možnost nebo nástroj k dosažení něčeho. Každý člověk je odpovědný za to, že bude mít své neřesti – kouření, pití, sex, twítování či facebookování – pod kontrolou. Potíž je v tom, když jsou „neřesti“ naprosto všudypřítomné: na webu je každý druhý, tři a půl milionu Čechů facebookuje a v mobilním esemeskování jsme svého času trhali světové rekordy.

Ať si to chceme, či nechceme přiznat, jsme stále jinačejší – a roztříštěnější. Svištící éra dějin a neustálý informační proud nás formuje jako lidské bytosti; plíživě, ale intenzivně. Před pár lety BBC informovala o výzkumu, dle nějž lidem trvale závislým na e-mailech a mobilech klesá inteligence až o deset bodů, což je více než kuřákům marihuany!

To není dobrá zpráva pro činnosti, na kterých by měla být založena civilizace a jež stavějí na koncentraci, duševním výkonu a zacílení na (myšlenkově) náročnou činnost. Lidé informační epochy jsou neustálými „pseudoinformacemi“, často úplně nesmyslnými, vyrušováni, vytrháváni ze svých myšlenek, těkají a ztrácejí tím schopnost soustředění. „Schopnost soustředit se je nahrazena neschopností rozlišit relevantní sdělení od sdělení zbytného či redundantního,“ uvádí profesor Miloslav Petrusek.

A zbytečnostmi jsme zavalováni dnes a denně. Nadprodukce „zásadních“ tweetů a poustů o tom, kdože si kde dal špagety nebo párek, dále pak nahrávek malujících se dívčin na YouTubu nebo nadávek v internetových diskusích je přesně tou planou a plytkou činností, kterou by skomírající Evropa měla převést do činnosti produktivnější, smysluplnější. Vpád amatérismu do našeho žití, těchto brikoláží slovy Claude Lévi-Strausse, je evidentní.

Stesky odcházejícího světa...

Možná je to jen stýskání stárnoucí části populace, která nevidí všechny ty báječné výhody kvapného světa. Před pár dny nás i papež Benedikt XVI. varoval před vlivem technologií. O mladých lidech, kteří studují zcela již pohrouženi do nových médií, učitelé někdy říkají, že jsou hloupější, nesoustředění, barbarštější a tak dále. Čilé urbánní legendy o tom, že děti nevědí, kde se bere mléko anebo že byla vynalezena abeceda, nejsou zase takovými smyšlenkami. Jak říkal filozof Roland Barthes, historie se nám tak trochu proměňuje v přirozenost a začínáme žít ve světě vlastního mýtu.

Třeba je ale chyba i v pedagozích, že mladé neumějí účelně získávat a nadchnout pro ten papírový svět založený na trpělivosti, ponoření se do hloubky tématu a nutně delší koncentraci.

„Moji studenti nejsou hloupější nebo nevzdělanější, ale jsou skutečně úplně jiní, než byli ti před patnácti lety, když vstupovali na gymnázia. Uvažují jinak. Ano, často střípkovitěji a klipovitěji. Ovšem pozor: neříkám, že to je něčím horší – je to zkrátka jiné,“ řekl ČESKÉ POZICI pražský gymnaziální učitel filozofie o budoucích elitách, které míří na univerzity a budou své (zkratkovité) výpisky z knížek sdílet na sociálních sítích, ofocovat si poznámky svými iPhony, nahrávat si přednášky na kameru a mezi tím se ještě dobře bavit...

Ukomunikujeme se k smrti?

Když v roce 1985 vydal sociolog Neil Postman dnes již kultovní knížku Ubavit se k smrti (česky 1999), v níž píše o proměně vážných sdělení a obsahů veřejné komunikace v plytký amorfní svět zábavy, byl kritizován za přehnaně škarohlídský přístup. Nepřítelem mu tehdy byla především televize, o které soudil, že drtí sdělnost a věcnost psaného slova. Naprosto nezapomenutelná je jeho poznámka k televizní reklamní tříšti: „Američan, který právě překročil čtyřicítku, zhlédl za svůj život dobrý milion reklam.“

Kromě toho ukázal též na Sternův výzkum, podle nějž si 51 procent amerických diváků nedokázalo pár minut po odvysílání televizního zpravodajství, vybavit ani jedinou zprávu! Klíčovým se stal výraz: A teď... „Toto spojení přidává do naší gramatiky nový slovní druh: nic s ničím nespojuje – všechno od všeho odděluje. Slouží tak jako kompaktní metafora diskontuity. Výraz naznačuje, že to co jsme právě viděli, nemá žádný význam pro to, co uslyšíme nebo uvidíme za okamžik, případně kdykoliv potom,“ uvádí. Žijeme v klipech.

Neil Postman: Ptát se znamená prolomit kletbuA proto si Postman kladl otázky, které zase tak nezestárly: Co je to vlastně informace? Jaké koncepce inteligence, vzdělanosti a získávání vědomostí tyto formy vyžadují? Které z nich jednotlivé formy pomíjejí nebo zesměšňují? Jaké mají jednotlivé formy účinky na psychiku? Jak souvisí informace s rozumem? Jaký druh informací vytváří nejlepší podmínky pro proces myšlení? Je v každé informační formě obsaženo jisté morální hledisko? Co znamená, když se mluví o přebytku informací? A jak jej člověk pozná?

„Prostřednictvím těchto a desítek dalších otázek by Američané mohli začít odmlouvat svému televiznímu přijímači. Žádné médium totiž nepředstavuje přehnané riziko, pokud jeho uživatelé vědí, v čem nebezpečí tkví... Jsme v situaci, kdy postačí, když si otázku položíme. Ptát se znamená prolomit kletbu,“ píše Postman.

Televize je passé. Nyní máme hyperkonektované smartphony (takže rozhodnutí a jednání je možné odkládat do poslední chvíle i měnit), ale přijdou i sofistikovanější věcičky. Minulý týden přeci Google představil vizi on-line brýlí, které nás přes Facebooky, SMS, e-maily, Foursquary a kdovíco ještě více propojí s virtualitou a promění v sesíťované terminátory.

Rád bych sem ještě něco „chytrého“ připsal, ale mám sedm nepřečtených SMS, na skypu mě shání grafik kvůli obrázku, e-mail se zavalil komerčními tiskovými zprávami a Vít Bárta už zase mluví „live“ u soudu. Pardon. Jdu to poustnout na Facebook, abych něco neprošvihl. Na cože se to mám ptát? A mám o tom vůbec ještě přemýšlet? Aha, zvoní mi zase mobil.