Národ Psích vojáků přešel řeku. Někdy na shledanou, Filipe.

Zesnulý lídr legendární kapely Filip Topol měl v sobě něco z barokního „kavalíra s kordem u boku“, píše v osobní vzpomínce Jan Brabec.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTKČeská pozice

„Ve středu 19. června zemřel přesně týden po svých 48. narozeninách hudebník, skladatel, textař a vůdčí osobnost hudební skupiny Psí vojáci Filip Topol. Těžko se to píše, ale je to tak. Umřel mi kamarád a hodně blízká duše. Proto si spíš než výčet strohých dat a životních mezníků dovolím na Filipa osobně zavzpomínat,“ píše bývalý bubeník další legendární undergroundové kapely Plastic People of the Universe Jan Brabec.

Poprvé jsem Filipa viděl velmi dávno – 22. dubna 1978 na Hrádečku u Václava Havla, kde jsme tehdy s Plastiky hráli koncert Pašijové hry velikonoční. V té zvláštní sváteční atmosféře se tam sešly desítky přátel jak z undergroundu, tak pro většinu z něj neznámí lidé z okruhu Václava Havla.

Tenkrát s tím přišel hostitel Václav a jeho první žena Olga: chlapec jejich přítele prý hraje pozoruhodně na piáno a zpívá a mohl by před „našimi“ Pašijemi něco předvést. Mělo to symbolizovat propojení vlasatých hudebníků z undergroundu a tehdejšího autentického intelektuálního prostředí v Chartě 77. A tak jsme nejdříve trochu s nedůvěrou, posléze s překvapením sledovali mladíčka, který se vůbec neostýchal a před svátečně naladěným publikem shromážděným ve stodole suverénně mlátil do piána a naléhavě zpíval. Mělo to vlastní styl a výraz i poezii.

Ten mladíček byl Filip a bylo mu pouhých třináct let. V té chvíli bylo jasné, že ono zvláštní setkání ve stodole s vystoupením Plastiků ozdobil nesmírně talentovaný člověk, o kterém určitě ještě všichni uslyšíme.

Nebylo to zadarmo

Už tehdy byl totiž ve Filipově barevné a jedinečné hře zárodek toho, co se pak urodilo pod názvem Psí vojáci a několik desetiletí působilo jako jedno z nejpozoruhodnějších a nejosobitějších místních hudebních uskupení takzvané alternativy. Řada všemožných nahrávek to dokládá.

První výslechy na Státní bezpečnosti si Filip odbyl už na základní školeFilipovi se podařilo to, co málokomu: aby to bylo uvěřitelné, a nebyl z toho cítit křečovitý pokus jak být někým jiným. Dokázal totiž zajímavě a strhujícím způsobem skloubit svoje intelektuální a rodinné zázemí, ze kterého vzešel – dědeček: spisovatel Karel Schulz, otec: dramatik Josef Topol, bratr: básník Jáchym Topol –, s razancí a autentickou divokostí rock and rollu. Navíc celý svůj život zatvrzele hrál osobitě par excellence bez „podbízivých“ výkyvů, a přitom zažil divácký úspěch, a to nejen v „undergroundu“.

Nebylo to však zadarmo – své první výslechy na Státní bezpečnosti (StB) si totiž odbyl už na základní škole. Jeho jedinečnost v něm vycítili i „estébáci“, a proto ho předčasně zapředli do tehdejšího normalizačního dramatu – zápolení o vlastní svobodu a právo říkat si a hrát, co chci. A Filip se záhy stal výrazným protagonistou takového postoje.

Nikdy o svém právu nepochyboval a stál si za svým, vždy ale s přátelským úsměvem a určitým, až básnickým espritem. Vyzařovalo z něho pozitivní vidění světa a lidského života, na čemž nic nezměnily ani drastické zkušenosti s StB či později s alkoholem. Tohoto jedinečného člověka jsem pak měl možnost po několika letech od Pašijí na Hrádečku znovu potkat. A bylo to setkání takřka symbolické.

Národ Psích vojáků

Počátkem osmdesátých let se totiž mezi přáteli a známými začala pozvolna vzmáhat beznaděj a zmar. Lídr undergroundu Ivan Martin Jirous putoval z kriminálu do kriminálu, řada lidí včetně člena Plastiků Vratislava Brabence či vůdčí osobnosti kapely DG 307 Pavla Zajíčka vyštvala StB do emigrace. Hospody se vyprazdňovaly a z lidí okolo Plastiků téměř nikdo nezůstal.

Jáchymovy básně zhudebněné Filipem vyprávěly téměř mysticky o dramatu lidského životaTehdy se jakoby zázrakem objevila skupinka výtvarníků, básníků a hudebníků – mladíků a slečen okolo bratrů Topolových, třeba Viktor Karlík, Vít Kremlička, Martin Socha, Vít Brukner, Petr Kubín, Marek Hlupý či Tereza Hradilková, Milena Grušová, sestry Landovské a další. Říkali si „viluzionisté“ a měli vlastní vyhraněné vidění světa, které sdělovali svébytným uměleckým jazykem.

Dýchala z nich neuvěřitelná svěžest a radost a jejich mladickou energii pak v esenci nevídaným způsobem sdělovala kapela o pouhých třech lidech – Psí vojáci. Jáchymovy básně zhudebněné Filipem vyprávěly téměř mysticky, až v působivém divošském rituálu, o dramatu lidského života.

Obdivovatel Mozarta

Poprvé jsem slyšel hrát Psí vojáky ve Veltrusích 10. července 1981, kde pracoval jako správce otec tehdejšího kytaristy kapely Víta Krůty. Koncert měl ohromné napětí, byl strhujícím dramatem s mrazením v zádech. Nelze zapomenout, jak se tehdy nad rozkvetlým, ztichlým parkem vznášela Filipova padesátiminutová suita Baroko v Čechách. A také mi stále v uších zní hymnus kapely z písně Psí vojáci: „Národ Psích vojáků přešel řeku.“

Měl jsem možnost poznat Filipa jako něžného milovníka poezie, skupiny The Doors a Wolfganga Amadea MozartaV té době jsme se často vídali, prožili společně desítky mejdanů a nějaký čas jsme byli i sousedé. A v „plastické“ zkušebně na Zbraslavi jsme spolu „jen tak“ hráli. Přitom jsem měl možnost poznat zblízka Filipa jako něžného milovníka poezie, skupiny The Doors a Wolfganga Amadea Mozarta.

Právě jako Mozartův obdivovatel se Filip stal jeho velkým znalcem a na jednom z našich posledních setkání mi vyprávěl, že má svůj maličký byt nacpaný CD a knihami jen s Mozartem. A že nedělá vlastně nic jiného, než že sedí, kouří a poslouchá a nad touto skvostnou hudbou přemýšlí o vlastních pochybách a „drzé odvaze“ něco svými texty a hudbou sdělovat.

Právě svou hudbou však Filip dokázal, že její magické kouzlo dosud neskončilo – sdělování času jejím prostřednictvím je takřka věčným lidským úkolem a krásnou tvůrčí možností. Navíc cítil v Mozartovi nejen vrcholného intelektuála, ale vnímal ho i jako kavalíra s rozmarným, veselým gestem a s vyzývavě odvážným postojem k životu a věcem okolo sebe. A tedy i odvahou jej do důsledku sám za sebe prožít.

Barokní kavalír

Filip měl v sobě něco z barokního „kavalíra s kordem u boku“, jak říkával. Cítil za svůj život pouze vlastní odpovědnost, a být takovým „kavalírem“ bylo pro něho zřejmě bez pomoci alkoholu značně namáhavé. Díky své pokoře si to však nechával pro sebe, nikoho tím neobtěžoval a byl pokaždé přátelský a laskavý.

Filip cítil za svůj život pouze vlastní odpovědnostVždy hezky mluvil o své mamince, tatínkovi a bratrovi, nikdy o nikom s despektem. „Kavalírsky“ se však dokázal postavit svému oblíbenému Martinu Jirousovi ve chvílích jeho divokých básnických výstupů. Krásně mluvil i o velrybách, které viděl v Kanadě, a o své fatální samotě a osamocenosti.

Filip byl skromný, křehký a jemný a o svých bolestech nemluvil. Pokaždé, když jsme se setkali, jsem pociťoval bolestnou nostalgii „35 let“ našeho přátelství a z Filipa neměnnou, dojemnou, upřímnou lásku, které jsem si nesmírně vážil. Nikdy jsme se neváhali obejmout.

Národ Psích Vojáků přešel řeku. Někdy na shledanou, Filipe.

Počet příspěvků: 5, poslední 25.6.2013 11:11 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.