Nálety pomáhají strategii Islámského státu

Není zneklidnění Západu odrazem a geografickým prodloužením paniky v Mezopotámii v důsledku akcí globalizovaných džihádistů? Jsou západní letecké údery adekvátní odpovědí, nebo stresovou reakcí v důsledku chybně promyšleného současného kontextu i možného budoucího vývoje? Ptá se Jan Čuřík.

Jan Čuřík 11.10.2014

V akci. Dva z francouzských stíhacích letounů Rafale, které 19. září poprvé udeřily na pozice radikálního hnutí Islámský stát (IS) v Iráku a zničily islamistům jeden ze skladů. foto: Reuters

V akci. Dva z francouzských stíhacích letounů Rafale, které 19. září poprvé...

Francouzský filozof Paul Virilio v úvodu své knihy L’administration de la peur (Administrace strachu) popisuje strach jako nedílnou součást současné politické moci:

„Žijeme pod správou strachu. Strach se stal prostředím, které nás obklopuje, každodenní krajinou. Byly časy, kdy války, hladomory nebo epidemie byly lokalizované a časově omezené. Dnes je to svět jako takový, který se stal omezeným, saturovaným a manipulovaným. Samotný svět nás tlačí do stresujícího pocitu klaustrofobie. Krize akciových trhů, nerozlišující terorismus, bleskově se šířící pandemie ,profesionální‘ sebevraždy… Strach se stal světem, ve kterém žijeme.“

Není pravděpodobné, že by Viriliovy myšlenky patřily k ideové výbavě lídrů Islámského státu (IS). Navzdory tomu se zdá, že k rozšíření americké letecké intervence na území celé Mezopotámie přispěla důmyslná strategie vyvolávání nejistoty, kterou IS používá nejen v oblastech svého působení, ale i v komunikaci se západní veřejností.

Dopad aktivit IS lze vedle vojenského terénu sledovat také na úrovni kolektivní psychologie. Z pochopitelných důvodů nejsilněji ovlivňují především blízkovýchodní komunity, které žijí v akčním radiu globalizovaných džihádistů.

Bloudění v kruzích

Například podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) jen v průběhu týdne od 18. září uteklo na tureckou stranu hranice v provincii Şanliurfa 144 tisíc Kurdů z okolí pohraničního města Ajnu’l-Arab, okolo jehož jižních okrajů postupně utahují smyčku bojovníci IS.

Syrská a irácká Mezopotámie se od roku 2013 stala oblastí kolektivního traumatu, před kterým lidé zoufale bloudí v kruzích, z nichž není úniku

Tato informace o týdenním úprku traumatizovaných lidí, jejichž počet je vyšší než všech syrských utečenců přijatých za 3,5 roku občanské války evropskými zeměmi, není první. Podobně se letos v lednu zachovaly masy sunnitů v irácké provincii Anbár a během další, letní vlny menší konfesní komunity v severním Iráku.

Červencové reportáže a reakce lidí na sociálních sítích umožňovaly nahlédnout do atmosféry měst, v nichž se v severním Iráku tísní tisíce lidí, kteří během uplynulého roku museli v krátkém sledu třikrát nebo čtyřikrát utéct před reálným nebo údajným nebezpečím. Syrská a irácká Mezopotámie se od roku 2013 stala oblastí kolektivního traumatu, před kterým lidé zoufale bloudí v kruzích, z nichž není úniku.

V blízkovýchodních společnostech je dodnes zvykem předávat si informace ústně, při osobním setkání, často bez možnosti ověřit si jejich pravdivost. V současné zjitřené atmosféře na mezopotámských pláních stačí malá jiskra a neověřená informace vyústí v paniku, kolektivní exodus.

Jak za této naprosté nejistoty mohou americké nálety působit v oblastech severní a východní Sýrie, kde navíc jejich obyvatele už tři roky sužuje podvýživa a letecké údery syrské armády, ke kterým se od konce roku 2013 přidalo vyhrocené násilí uplatňované AK-47 a noži v rukou bojovníků Islámského státu?

Salafistické ozbrojené skupiny

Od roku 2012 kontrolují periferie Sýrie především salafistické ozbrojené skupiny. Evropští pozorovatelé sice mají sklon všechny označovat za „islamistickou opozici“ a nevěnovat se jejich konkrétním názorům, ale postoje k místním civilistům, válečné ekonomice nebo budoucí podobě syrského státu se u jednotlivých skupin liší a vyvíjejí.

Salafistické ozbrojené skupiny sice nejsou v současné syrské situaci dominantní, ale na územích, na nichž působí a bojují, žije zhruba 25 procent obyvatel Sýrie

Některé mají malou legitimitu a lidé si je spojují spíše s procesem kriminalizace syrské války, jiné jsou velmi respektované a oceňované za obětavost, s níž spravují města a vesnice, která kontrolují. Tyto salafistické ozbrojené skupiny v lednu 2014 uskutečnily vedle kurdských milicí dosud jedinou úspěšnou ofenzívu proti IS.

Nejsou sice v současné syrské situaci dominantní, ale na územích, na nichž působí a bojují, žije zhruba 25 procent obyvatel Sýrie, kteří je považují za neuspořádaný, někdy příliš násilný, navzdory tomu legitimní hlas hovořící za ně samotné. Jak tyto salafistické síly hodnotí americké letecké útoky?

Sedm důvodů

Mluvčí jedné větší skupiny Džajšu’l-islám uvedl sedm důvodů, které na územích mimo oficiální správu Damašku vedou k jejich kritice:

Asi nijak nepřekvapí, začnou-li se v natolik rozpolcené situaci členové salafistických ozbrojených skupin postupně přesunovat k Islámskému státu
  • Pocit, že mezinárodní komunita nemá zájem svrhnout Asadův režim, který v některých případech posiluje přesvědčení, že cílem intervence je udržet jej u moci.
  • Civilní oběti při první vlně náletů lidem v cílových oblastech připomněly spíše postup syrského režimu.
  • První útoky směřovaly na skupiny, které Syřané nepovažují za teroristické a z různých důvodů je podporují. Například proto, že je chrání před útoky syrské armády, nepáchají zločiny, nejsou nositeli mezinárodního džihádismu a nesnaží se lidem vnutit svou ideologii.
  • Útoky nedoprovázelo adekvátní vyzbrojení opozičních skupin, aby bylo Asadovu režimu zabráněno využít vakua, které může vzniknout.
  • Dvojznačný postoj koalice, která za cíle označila i jiné skupiny než IS, což vyvolává dojem, že terčem útoků se může stát kterékoliv opoziční uskupení.
  • Koaliční útoky na sila, nemocnice, rafinerie a další infrastrukturu komplikují život civilistům, jenž je už tak těžký kvůli podobně vedeným úderům Asadova letectva.
  • Absence dlouho potřebné bezletové zóny, jež přispívá k frustraci obyvatel.

Asi nijak nepřekvapí, začnou-li se v natolik rozpolcené situaci členové salafistických ozbrojených skupin postupně přesunovat k Islámskému státu. Ten sice leteckými útoky ztratí část své palebné síly, ale o to více získá legitimity.

Západní souvislosti

Skupina Džabhatu’n-nusra devět měsíců kritizovala IS – a to nikoli z ideologických důvodů, ale spíše kvůli odlišným názorům na zdroje financování aktivit. Islámský stát totiž jako jediný nevyužívá soukromých dárců ze států Arabského poloostrova, ale financuje se výhradně z lokálních ekonomických zdrojů. Představitelé této skupiny několikrát zdůraznili, že nemají zájem bojovat proti „vzdálenému nepříteli“, jak v hantýrce al-Káidy 1.0 bývaly označované USA. Jak málo stačí, aby se polozapomenutý koncept vrátil?

V těchto dnech IS nemusí provádět žádnou intenzivní náborovou kampaň. Americké vojenské letectvo tuto roli dočasně převzalo za něj.

V těchto dnech IS nemusí provádět žádnou intenzivní náborovou kampaň, jejímž prostřednictvím mobilizoval své potenciální přívržence v letních měsících. Americké vojenské letectvo tuto roli dočasně převzalo za něj. Jsme na nejlepší cestě, aby se IS v Mezopotámii stal sjednocujícím hlasem frustrované a válkou unavené sunnitské většiny naplněné pocitem, že se proměnila ve fackovacího panáka všech stran syrsko-iráckého konfliktu?

Rozšíření vojenské intervence na celou Mezopotámii má i západní souvislosti. Také v tomto případě vyvstávají například tyto otázky:

  • Byly by nálety rozšířeny na syrské území, i kdyby nebyli se zjevným úmyslem šokovat západní veřejné mínění spektakulárně zavražděni tři novináři?
  • A šokovalo by západní veřejné mínění, kdyby novináři byli „pouze“ zastřelení, nebo si příslušníci Islámského státu uvědomují, že práh vnímání násilí na Západě posunuly filmy, videohry a další součásti zábavní kultury?
  • Odehrávala by se intervence v současné podobě, i kdyby se v létě v evropském prostředí nerozšířila myšlenka západní „odpovědnosti“ vůči blízkovýchodním menšinám, ve které rezonují všechny koloniální klišé 19. století?

Jednostranné popisy

Poněkud jednostranně působí popisy osudů blízkovýchodních křesťanů, Jezídů a Arménů v západních médiích, když o sunnity vystavené represi IS nebo bombardování syrského vojenského letectva nejeví zájem. Co když evropská veřejnost takto nekriticky konzumuje informace, které byly na cestě mezi Mosulem a evropskými metropolemi z důvodů bytostně vlastních lidské duši zveličené a přeceděné filtrem strachu?

Popisy osudů blízkovýchodních křesťanů, Jezídů a Arménů působí v západních médiích jednostranně, když o sunnity vystavené represi IS nebo bombardování syrského vojenského letectva nejeví zájem

Ať už zní odpověď jakkoliv, je v pořádku, že ve všeobecné panice občas zazní disentní hlas, jenž je v rozporu s převládající rétorikou. Francouzský katolický deník La Croix v polovině srpna zveřejnil rozhovor s chaldejským patriarchou Louisem Sakem.

Ten v něm sice potvrdil, že iráčtí křesťané jsou vystaveni pokusům o výběr výpalného a jejich ženy nuceny k manželstvím s extremisty, ale dementoval apokalyptické informace o popravách křesťanů: „Nic takového se nestalo. Žádné useknuté hlavy. V Mosulu byla ukradena spousta peněz, ale křesťané nebyli fyzicky napadaní. Na planině Ninive se sice odehrál masový exodus a obrovská panika, kdy lidé byli doslova vyhánění ze svých vesnic, ale o život přišel pouze jeden muž, který se v napjatém okamžiku pokusil projet check pointem.“

Příčiny války

Evropské společnosti mají z pochopitelných důvodů sklon považovat válku na syrsko-iráckém pomezí za náboženský konflikt. Všudypřítomné symboly inspirované islámskými náboženskými texty tomuto výkladu dávají zdánlivě za pravdu. Příčiny války však především spočívají v dlouholetých pocitech nespravedlnosti a marginalizace, které se na Blízkém východě dotýkají několikanásobně vyššího počtu lidí, než je tomu v evropských zemích, kde stále existují možnosti, jak je řešit a tlumit.

Příčiny války a syrsko-iráckém pomezí především spočívají v dlouholetých pocitech nespravedlnosti a marginalizace

Pokud se ve východním Středomoří odehrává náboženská válka, jak vysvětlit zářijové tvrzení libanonského zpravodajského serveru NOW, že prostředníkem zajišťujícím dodávky nezpracované ropy z nalezišť obsazených IS do oblastí kontrolovaných Asadovým režimem je řecký katolík Georges Haswání, bývalý zástupce ředitele rafinerie v pobřežním Banjásu a důvěrník syrského prezidenta?

Můžeme se i v následujících měsících pokoušet zkoumat fenomén Islámského státu, studovat zdroje jeho financování, způsoby, jak získává přívržence, ptát se, odkud dostává zbraně. V tomto pátrání ale bude zřejmě nadále zanikat to nejdůležitější: že existence IS je jen viditelným, ale dočasným projevem prázdna, ve kterém dnes na Blízkém východě existuje jen málo organizovaných politických sil schopných zformulovat ideu progresivního a slušného státu.

Obtížná výzva

Opětovné osedlání tématu „boje proti terorismu“, které po roce 2001 mnoha blízkovýchodním režimům umožnilo s tichou podporou západních „přátel“ kooptovat nebo násilím potlačovat projevy veřejné angažovanosti, je jen zlověstnou předehrou budoucích událostí.

Mají-li lidé na Západě opravdu žít nebezpečně, je třeba i Islámskému státu čelit nezvyklými a rizikovými způsoby

Před Západem je také obtížná výzva ve formě konfrontace s IS, která nebude motivovaná strachem, zveličenými informacemi a představou, že jde o organizaci, jejíž aktivity se řídí šílenstvím, a proto je nelze nahlédnout racionálně.

Mají-li lidé na Západě opravdu žít nebezpečně, je třeba i Islámskému státu čelit nezvyklými a rizikovými způsoby. Například rehabilitačními programy zaměřenými na dialog a psychologickou pomoc navrátilcům ze syrského bojiště, o což se pokoušejí v dánském Aarhusu.