Koronavirus COVID-19 odhalil zastaralost, neefektivitu a nespolehlivost uměle konzervovaných zdravotnických, ekonomických, politických, vzdělávacích, společenských a podnikatelských systémů. Neracionální lpění na neudržitelném brání včasnému pochopení, a tudíž i pozitivnímu zvládnutí transformace. Ještě nikdy se lidstvu nepodařilo zastavit, nebo dokonce zvrátit evoluci. Budoucnost je možné ovlivnit, minulost nikoli, jen ji riskantně zopakovat.
Virálně se šíří nejen viry, ale i myšlenky, nápady a návyky, obzvlášť ty špatné. Kolik už například zpátečnický trumpismus na světě vyprodukoval plagiátorských trumpíků a takétrumpů, čímž posílil štěpící stranickost, namísto sjednocující a přirozené spolupráce svobodných trhů. Ekonomiku řídí pochybné intervence politiků. Po pandemii se nastane hospodářská krize a nezaměstnanost apokalyptických rozměrů podobné třicátým letům 20. století, jak je zažili i Jan a Tomáš Baťa.
Zdravotní i politická pandemie jsou s ekonomikou spojené, proto by se o nich mělo uvažovat společně, a prosazením rovnovážné a odolné ekonomiky vytvořit novou imunitu lidstva. Dost bylo sociálního inženýrství stranických vládců. Je třeba program na posílení imunity v kombinaci se soběstačnou a přirozeně spolupracující lokální ekonomikou.
Vlastní cesta
Virálně se šíří i zastaralé, dnešním výzvám neodpovídající vzdělávání, politické intervence v ekonomice, rezistence k moderním technologiím, kopírování a plagiátorství. Největším problémem však je rostoucí sklon k monokultuře – v zemědělství, průmyslu, vzdělávání i v politice. Příroda ji nesnáší, protože v jejím důsledku usychá a hyne. I lidé potřebují spíše pestrost, rozdílnost a doplňování se než „mono“. Úspěšný fotbalový tým není možné postavit jen z pravých křídel.
Nelze stále učit nové generace všechno a všechny stejně. Je třeba neučit co, ale jak myslet – jak hledat vlastní cestu a nevracet se ke starým, prošlapaným. Kdo objevuje nové cesty, obohacuje svět a přidává příležitosti. Kdo jen kopíruje prošlapané, oslabuje svět a zužuje možnosti pro mladé generace. |
Nelze stále učit nové generace všechno a všechny stejně. Je třeba neučit co, ale jak myslet – jak hledat vlastní cestu a nevracet se ke starým, prošlapaným. Kdo objevuje nové cesty, obohacuje svět a přidává příležitosti. Kdo jen kopíruje prošlapané, oslabuje svět a zužuje možnosti pro mladé generace. Mají-li všichni na všechno stejný (stranický) názor, kde a jak se budou vznikat postoje a řešení dříve neznámých problémů?
Chybějí i ekonomové. Vytváří se obrovský počet analytiků, kteří popisují a interpretují to, co se již stalo – pokud možno všichni stejně, na přání politicky orientovaných medií. Ekonom však hledá a popisuje budoucnost a její pochopení – evoluční a transformační přizpůsobení se novým výzvám a realitě.
Americký statistik William Edwards Deming (1900–1993) učil, že nelze nikam dojet bezpečně s pohledem do zpětného zrcátka. Namísto tohoto postoje má například česká analytická dílna ideu – ekonomiku je třeba rychle zmrazit a pak probudit.Není však třeba ji transformovat, aby se tragické selhání neopakovalo?
Konec globalizace
Přichází doba nerovnováhy, proto je třeba učit a zdůrazňovat, jak rovnováhu ve společnosti a v přírodě obnovit a dlouhodobě udržet. Tento proces se však nevyučuje, proto jej neznají nejen současní vědci, podnikatelé a manažeři, ale ani politici a jejich analytici. Vedle nerovnováhy se objevují další bezprecedentní jevy. Globalizace končí, technologické i společenské změny akcelerují, přičemž politická scéna štěpí společnost, vyvolává konflikty a lpí na statusu quo či návratu k hodnotám, které nerovnováhu způsobily.
Obava z budoucnosti, úpadek vzdělávání, oslabování spolupráce, spoléhání na „solidaritu“ a ničivé státní intervence jsou jen některé symptomy doprovázející ztrátu rovnováhy. Neinformované, neznalé, zpolitizované a specializované intervence do rozkolísaných společenských i přírodních procesů by mohly být napraveny fundovanými, transdisciplinárními a transgeneračními přístupy, proto je třeba se je začít učit a prosazovat.
Globalizace končí, technologické i společenské změny akcelerují, přičemž politická scéna štěpí společnost, vyvolává konflikty a lpí na statusu quo či návratu k hodnotám, které nerovnováhu způsobily. Obava z budoucnosti, úpadek vzdělávání, oslabování spolupráce, spoléhání na „solidaritu“ a ničivé státní intervence jsou jen některé symptomy doprovázející ztrátu rovnováhy. |
Příroda varuje, že vše souvisí se vším. Brouček, hraboš, autonálepka či hlupák v čele mohou způsobit, že se nerovnováha promění v dlouhodobou krizi závislosti přírody a společnosti. Globalizace, jež začala nedávno – v sedmdesátých letech objevením a zneužitím levné pracovní síly –, je sebedestruktivní. Čím větší je snaha levnou pracovní sílu využít, tím více je třeba ji organizovat, učit a předávat jí znalosti a návyky, čímž se prodražuje. Globalizace co nejdál od konečného spotřebitele začíná rychle ochabovat a ustupovat.
Návrat výroby a prodeje co nejblíže konečnému zákazníkovi, jak učili Baťové, i když zřejmě neúspěšně, je nevyhnutelný a často překotný. Nedávné americké výzkumy ukazují narůst ekonomické nerovnováhy. Zatímco ekonomiky vyspělých států se rychle přibližují – to, co USA v industrializaci dokázaly za 200 let, Čína pouze za dvacet, uvnitř států, mezi jejich regiony a lokalitami, se stále více zvětšuje nerovnováha a hospodářské rozdíly.
Místo globalizace nastupuje lokalizace a relokalizace hospodářských, vzdělávacích, samosprávních a dalších klíčových oblastí. V USA se už lokalizace projevuje – guvernéři států určují protivirová opatření podle místních podmínek a situace. Státy spolupracují a prezidentu Donaldu Trumpovi zbylo jen vydírání, zejména v New Yorku, vyhrožování a omezování národních zdrojů.
Tvůrčí rozmanitost
Řadu návyků je nutné přehodnotit. Přenecháváním samosprávy stranickému centru se ztrácí orná půda, voda, lesy, příroda, potravinová nezávislost i regionální bezpečnost. Je proto třeba objevit dlouhodobou vlastní udržitelnost nezávislou na dotacích, podporách a podvodech a namísto kopírování a plagiátorství hledat osobní, podnikatelská, vzdělávací a samosprávná řešení.
Je nutné se zbavit dusivé monokultury v zemědělství, průmyslu, vzdělávání, inovacích i v podnikání. Originalita, myšlenková pestrost a tvůrčí rozmanitost by měly tvořit základ spolupráce, sebeurčení a úspěchu. I v takové malé zemi, jako je Česká republika, je nejvíc aktivit soustředěno ve dvou třech městech (Praha, Brno). Většina lokalit závisí na cestování za prací a vzděláním a ztrácí potravinovou soběstačnost, pracovní příležitostí, a především nezávislost a rovnováhu své komunity.
Je nutné se zbavit dusivé monokultury v zemědělství, průmyslu, vzdělávání, inovacích i v podnikání. Originalita, myšlenková pestrost a tvůrčí rozmanitost by měly tvořit základ spolupráce, sebeurčení a úspěchu. |
Více než 250 registrovaných českých stran a hnutí zvětšuje nerovnováhu, fragmentaci a konflikty. Města trpí předraženým bydlením, dopravními zácpami, umělou konkurencí, ztrátou spolupráce a identity bez perspektivy řešení. Naše země však může čerpat z odkazu svých geniálních podnikatelů Tomáše a Jana Bati, jejž by si neměla nechat nejen vzít, ale ani zlehčovat a zneuctívat povrchními výroky některých politiků.
Oběma Baťům se povedl zázrak, když za pouhých 20 až 30 let vytvořili z ospalé ševcovské vesničky Zlín nejen evropské, ale i světové centrum. Nepovažovali to však za zázrak, ale za důsledek přesvědčení, práce, spolupráce a nezávislosti. Dodnes lze ve Zlíně obdivovat baťovské monumenty zašlé slávy. Baťové nebyli „globalisté“, jak někteří tvrdí, ale mistři lokální ekonomiky. Nevyváželi boty, ale „průmyslová města“, která vyráběla boty a vše potřebné lokálně, co nejblíže konečnému spotřebiteli.
Takových měst (dnes integrovaná produktivní prostředí, IPP) vyvezli Baťové více než 70, a bylo to v průběhu světové hospodářské krize ve třicátých letech 20. století. Je Česko schopné využít potenciál lokální ekonomiky? Kdo jiný?
Malé Zlíny
Hledání rovnováhy vyžaduje mnoho změn, což se snad zachovalo v národní DNA, například omezit specializaci, vícerozměrné vzdělání, pochopit vzájemnost přírody a lidmi vytvářených konglomerací, návrat k nezávislosti a spolupráci. Je nutné odmítnout vše, co uměle i cíleně rozděluje, a prosazovat vše, co spojuje, neunikat do minulosti a nekonzervovat přítomnost, ale přijmout výzvy budoucnosti.
Založením nových, regionálních malých Zlínů lze v Česku vytvořit desítky center pro rozvoj regionálních a lokálních ekonomik, a tím napodobit „zázrak“ rovnováhy Jana a Tomáše Bati – nezávislosti, soběstačnosti a spolupráce místních iniciativ na celém světě co nejblíže konečnému zákazníkovi |
Navíc je třeba se učit rovnováze v osobním, místním i regionálním životě, intenzivně studovat logické myšlení a ponořit se, zejména ve školách, do „zázračného“ odkazu obou Baťů. Založením nových, regionálních malých Zlínů lze v ČR vytvořit desítky center pro rozvoj regionálních a lokálních ekonomik, a tím napodobit jejich „zázrak“ rovnováhy – nezávislosti, soběstačnosti a spolupráce místních iniciativ na celém světě co nejblíže konečnému zákazníkovi.
Díky nim budou mladí inovátoři a podnikatelé, ať se narodili a žijí kdekoli, moci uplatnit své sny v rozvoji regionálních ekonomik a dobývat svět jako Tomáš a Jan Baťa. Každý hospodářský pohyb začíná lokálně, nikoli na ministerstvu. Naděje spočívá ve vzájemné závislosti bez upovídaných, nebo němých politiků, plném nasazením mladých podnikatelů, moderních technologiích, baťovské spolupráci a v hrdém hledání české cesty k rovnováze a úspěchu.
