Ceska Pozice

Nadaní lidé jsou nejen inteligentní, jsou také mimořádně citliví

„Většině nadaných lidí je vlastní vyšší citlivost, smyslová i emocionální, což přináší riziko neurotických projevů, úzkosti, až deprese, nepředchází-li se tomu,“ říká v rozhovoru terapeutka a konzultantka Monika Stehlíková, jež se specializuje na práci s nadanými dětmi i dospělými.

Jitka Polanská 27.10.2020
Monika Stehlíková, terapeutka a konzultantka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Monika Stehlíková, terapeutka a konzultantka. | foto: YouTube
Monika Stehlíková, terapeutka a konzultantka.

Co je to nadání? Zatímco u nás jeho hlavním diagnostickým nástrojem zůstává měření IQ, v jiných zemích se již několik desetiletí pracuje s komplexnějším pojetím toho, co je nadaný člověk. Terapeutka a konzultantka Monika Stehlíková, která se specializuje na práci s nadanými dětmi i dospělými, v rozhovoru říká: „Neodborníci nadání často rozpoznat neumějí. Nezřídka ani učitelé. Vypozorovala jsem, že někdy dítěti ve třídě jeho nadání nevěří. To může být problém.“

LIDOVÉ NOVINY: Pozná se snadno nadaný člověk, nadané dítě?
STEHLÍKOVÁ: Neodborníci nadání často rozpoznat neumějí. Nezřídka ani učitelé. Vypozorovala jsem, že někdy dítěti ve třídě jeho nadání nevěří. To může být problém. Znám to ostatně i z osobní zkušenosti. Mám jazykové nadaní, jazyky se učím lehce, vnímám a umím napodobit jejich muzikalitu. Ve Francii prakticky neodhalí, že nejsem rodilý mluvčí.

Ve školách se teď sice víc dbá na základy empatie a slušnosti, obecně mají učitelé větší respekt k odlišnosti než dřív, ale stále se často potkávám s tím, že děti podceňují. Nepřipouští si, možná nevědomky, že ve třídě může sedět další Dostojevskij, někdo, kdo má takový potenciál.

Francouzsky jsem se začala učit až v osmé třídě a už ve třetím ročníku na gymplu jsem byla v jedné soutěži druhá v republice. Všichni si mysleli, že to je proto, že jsem ve Francii žila. Přitom jsem se do té země dostala až ve svých devatenácti. A já, místo abych se z toho radovala jako z komplimentu, jsem se trápila tím, že mi nevěří, že jsem se ten jazyk naučila sama, že jsem to dokázala.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká je příčina, že si učitel nadání nevšimne?
STEHLÍKOVÁ: Protože si to neumí představit. Je velmi těžké pochopit někoho, kdo funguje úplně jinak než vy. Ve školách se teď sice víc dbá na základy empatie a slušnosti, obecně mají učitelé větší respekt k odlišnosti než dřív, ale stále se často potkávám s tím, že děti podceňují. Nepřipouští si, možná nevědomky, že ve třídě může sedět další Dostojevskij, někdo, kdo má takový potenciál.

LIDOVÉ NOVINY: Zdůrazňujete, že to je problém. Proč přesně?
STEHLÍKOVÁ: Svou nevírou učitelé jejich potenciál zadupávají. Mnoho nadaných dětí v nižším věku bere vše velmi vážně a věří dospělým každé slovo. Takže když paní učitelka v dítěti talent nevidí, takové dítě se smíří s tím, že správný je její pohled, a ke svému talentu se přestane hlásit. Je dost nadaných mezi dnešními dospělými, kteří to zažili a nesou si s sebou. Hodně záleží i na rodičích.

Mnoho nadaných dětí v nižším věku bere vše velmi vážně a věří dospělým každé slovo. Takže když paní učitelka v dítěti talent nevidí, takové dítě se smíří s tím, že správný je její pohled, a ke svému talentu se přestane hlásit. Je dost nadaných mezi dnešními dospělými, kteří to zažili a nesou si s sebou. Hodně záleží i na rodičích.

LIDOVÉ NOVINY: Co nadané děti i dospělé trápí především?
STEHLÍKOVÁ: Dospělí se potřebují lépe poznat, pochopit a přijmout. Hledají a nenacházejí své místo ve společnosti. Díky svým schopnostem mohou dělat téměř cokoli, širokou škálu profesí, a tím pádem pro ně není snadné rozhodnout se pro jednu cestu. Vystřídají spoustu zaměstnání, ve všech třeba uspějí, ale po nějaké době zjišťují, že to není ono, že s tím neladí. A hledají dál, co je jejich jedinečný potenciál. K tomu se druží úzkostné, až depresivní stavy, kvůli kterým pak vyhledají odbornou pomoc.

Děti ke mně vodí rodiče, kteří se chtějí poradit kvůli škole. Řeší přestupy mezi školami nebo jak komunikovat s učiteli a pedagogicko-psychologickou poradnou. Snaží se najít oporu a argumenty, aby škola měla větší pochopení pro jejich dítě. Každý případ je jedinečný, musím jej řešit s ohledem na kontext, kde se odehrává. Abych to správně uchopila, někdy potřebuji mluvit i s výchovným poradcem nebo s učitelem. Občas jdu i do školy, když si mě pozvou, podívat se přímo do hodiny. Cílem je zasáhnout tam, kde to nejvíc „hapruje“.

LIDOVÉ NOVINY: Můžete uvést nějaký příklad, kdy vás pozvali do školy?
STEHLÍKOVÁ: Nedávno jedna soukromá škola, která se v tomto ohledu snaží být profesionální. Nastupuje k nim nadaná holčička a už před jejím nástupem si zástupkyně ředitele u mě zaplatila soukromou konzultaci, aby věděla, jak to dítě funguje. Přemýšlí, jaká mohou vznikat rizika a nedorozumění.

Každý případ je jedinečný, musím jej řešit s ohledem na kontext, kde se odehrává. Abych to správně uchopila, někdy potřebuji mluvit i s výchovným poradcem nebo s učitelem. Občas jdu i do školy, když si mě pozvou, podívat se přímo do hodiny. Cílem je zasáhnout tam, kde to nejvíc „hapruje“.

Pak ke mně s dcerou přišla maminka a teď mě jako třetí krok pozvali na hospitaci do hodiny, abych viděla, jestli to dobře uchopili. To je případ prevence, řekla bych. Častěji ovšem mí malí i velcí klienti přicházejí už s nějakým problémem, to je drtivá většina.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké jsou nejčastější problémy u dětí?
STEHLÍKOVÁ: Demotivace, především u kluků. Je možná důležité zmínit, že se ke mně dostane mnohem víc chlapců než dívek. A není to jen má zkušenost, četla jsem o tom i v zahraničních studiích. Podle nich se terapeutická pomoc dostává nadaným dětem, které ji potřebují, v poměru čtyři chlapci na jednu dívku. Neznamená to, že dívky mají méně problémů. Kluci je ale dávají víc najevo, méně se podvolují.

Dívky, a to i dívky v dnešní době, mají pořád spíše tendenci se přizpůsobit, zapadnout, nade vše chtějí být přijímány a milovány. Okolí tak může mít pocit, že se nic špatného neděje. Mají dobré známky, třeba i kamarádky, ale nejsou samy sebou, je v nich tenze, přetvářka. Následky takového sebepotlačení se pak ukazují v dospělosti, často kolem 20 let. A tyto ženy se s tím pak i dlouhé roky vyrovnávají. Mezi dospělými klienty mám už ale polovinu žen, na seminářích dokonce víc žen než mužů.

Ke mně se dostane mnohem víc chlapců než dívek. A není to jen má zkušenost, četla jsem o tom i v zahraničních studiích. Podle nich se terapeutická pomoc dostává nadaným dětem, které ji potřebují, v poměru čtyři chlapci na jednu dívku. Neznamená to, že dívky mají méně problémů. Kluci je ale dávají víc najevo, méně se podvolují.

LIDOVÉ NOVINY: Stává se, že se problémy nadaných přisuzují jiné příčině?
STEHLÍKOVÁ: Ano, přišla za mnou třeba jedna maminka s tím, že synovi diagnostikovali ADHD, ale že jí se to nezdá. Někdy je pro učitele matoucí, že nadaný chlapec má čtyřky. Přitom rodič ví, že dítěti to pálí. I takový případ jsem měla.

LIDOVÉ NOVINY: Děje se to i na prvním stupni základní školy?
STEHLÍKOVÁ: Na prvním stupni jsem takto špatné známky u nadaných spíš neviděla. S jednou výjimkou, u chlapce, který byl mimořádný tím, že měl až závratně vysoké IQ. Ale na druhém stupni to tak být může, v tom věku jsou časté i školní fobie.

LIDOVÉ NOVINY: O riziku demotivace se mluví již u prvňáků…
STEHLÍKOVÁ: To je pravda. Nadané děti se do školy velmi těší, přistupují ke všemu seriózně. Chtějí mít dobré výsledky, protože svou inteligenci vnímají. Nemusejí se moc učit, mají často výbornou paměť, pokud tam není nějaká porucha. Takže ani nepotřebují žádnou metodu, jak se učit, chápou věci v letu. Ale celkem brzy zjistí, že je stojí velké úsilí přizpůsobit se ostatním ve třídě, když oni vnitřně fungují úplně jinak. A dostavují se u nich pocity frustrace, zklamání nebo naštvání, u každého podle jeho temperamentu.

Někdy je pro učitele matoucí, že nadaný chlapec má čtyřky. Přitom rodič ví, že dítěti to pálí. I takový případ jsem měla.

LIDOVÉ NOVINY: Některé nadané děti se „odpojí“, až to vypadá, že o školu a učení nemají zájem. Je to tak?
STEHLÍKOVÁ: Ano, bývá to tak, ale ne hned v první či druhé třídě. Většinou školu berou nejdřív velmi vážně. Měla jsem případ nadané holčičky, kterou mi přivedli, abych jí vysvětlila, že nesmí „donášet“ na spolužáky. Ale ona dělala to, co jí velel její idealismus, opravdovost, seriózní přístup. Paní učitelka přece všem řekla, že mají přinést domácí úkol, tak jak to, že to někdo nesplnil? To nedokázala pochopit.

Nadané děti mají někdy silnou potřebu projevit svou schopnost vést ostatní, organizovat věci i pro druhé, ctí pravidla a vymáhají je. Vidí celek, širší souvislosti, neomezují se na svou úzkou perspektivu. Ale zhruba ve třetí třídě se to může začít lámat. Narazí, a když narazí vícekrát, dojde jim síla, opravdovost a začnou odpadávat. Vidí, jak věci nefungují. Vnímají rezignaci učitele nebo to, že se k sobě děti nechovají hezky, což si vše velmi berou.

LIDOVÉ NOVINY: Tyto své kvality, idealismus a poctivost, tedy ztrácejí? Nenesou si je dál do života?
STEHLÍKOVÁ: Neztrácejí, ale v daném prostředí je neprojevují. Začnou si hledat uplatnění pro své ideály jinde. A pak přijde další zklamání. K nadání patří, že spoustu věcí „prokouknete“, nesmiřujete se snadno s tím, co je dané, když vidíte, že to je absurdní a nelogické. A s tím jde ruku v ruce zklamání a impulz odejít někam jinam, když věci nemůžete změnit, protože to ostatní nevidí stejně jako vy.

Nadané děti se nemusejí moc učit, mají často výbornou paměť, pokud tam není nějaká porucha. Takže ani nepotřebují žádnou metodu, jak se učit, chápou věci v letu. Ale celkem brzy zjistí, že je stojí velké úsilí přizpůsobit se ostatním ve třídě, když oni vnitřně fungují úplně jinak. A dostavují se u nich pocity frustrace, zklamání nebo naštvání, u každého podle jeho temperamentu.

LIDOVÉ NOVINY: Platí to pro všechny nadané? Řekla bych, že i oni mohou reagovat na životní okolnosti různě...
STEHLÍKOVÁ: Nadání nedefinuje celého člověka. Ale zároveň mají nadaní něco, co všechny spojuje. Proto se mluví o psychologii nadání. Osobnostními rysy nadaných lidí se zabýval například kanadský psychiatr polského původu Kazimierz Dabrowski. Dospěl k závěru, že ať už jsou lidé nadaní umělecky, nebo intelektuálně, většině jich je vlastní vyšší citlivost, smyslová i emocionální, což přináší určité riziko výskytu neurotických projevů, úzkosti, až deprese, pokud se tomu účinně nepředchází.

A dlouholetá klinická praxe zahraničních terapeutů, kteří s těmito lidmi pracují, to potvrzuje: tito lidé mají společné znaky, společné rysy fungování. Jejich vysoká inteligence a jemné vnímání je disponují k určitému druhu chování. Díky nadání může člověk dosáhnout skvělých výsledků v oblasti svého zájmu, ale přitom se potýká s problémy danými jeho odlišností.

LIDOVÉ NOVINY: Mají nadaní díky svým vlohám zajištěnou hvězdnou profesní budoucnost? Jak úspěšní jsou vaši klienti? Jaké profese vykonávají?
STEHLÍKOVÁ: Je to různé. Obecně jsou to lidé s vysokým potenciálem, kteří se hledají. Mohou být úspěšní středně i velmi, ale nejde přímo o lidi na společenském výsluní, jak by si někdo mohl myslet. Když budu konkrétní, mezi mými klienty byli například vysokoškolský učitel, podnikatel, vědec, spisovatelka, kriminalista nebo zaměstnanec IT firmy.

Nadané děti mají někdy silnou potřebu projevit svou schopnost vést ostatní, organizovat věci i pro druhé, ctí pravidla a vymáhají je. Vidí celek, širší souvislosti, neomezují se na svou úzkou perspektivu. Ale zhruba ve třetí třídě se to může začít lámat. Narazí, a když narazí vícekrát, dojde jim síla, opravdovost a začnou odpadávat. Vidí, jak věci nefungují.

LIDOVÉ NOVINY: Jak byste popsala jejich společné osobnostní znaky?
STEHLÍKOVÁ: Všichni se těžce vyrovnávají s velkou citlivostí, empatií. Spojuje je potřeba dělat práci, která je přínosná pro lidstvo. Klíčové je pro nadaného člověka vidět smysl v tom, co dělá. Mohou mít problém stanovit si hranice, bránit to své vůči jiným lidem.

Nemají ostré lokty. Mají velký smysl pro spravedlnost a nekladou své zájmy proti zájmům druhých. Velmi je trápí nedostatek etiky ve společnosti. Když odhalí, že v organizaci, kde pracují, se švindluje, velmi je to demoralizuje. Mají také velký potenciál osobnostního rozvoje. Ale jak říkám, jsou zároveň zranitelní.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy jste se stala terapeutkou nadaných?
STEHLÍKOVÁ: Po vysoké škole – vystudovala jsem češtinu a francouzštinu na pedagogické fakultě – jsem prošla mnoha zaměstnáními. Šla jsem učit na gymnázium, dva roky pracovala v bance, na vedoucích pozicích i jako personalistka. Dokončila jsem MBA. A pak jsem jednou na dovolené narazila na knihu Christopha Andrého o meditaci mindfulness.

Meditovala jsem už od 19 let, ale tohle mi dodalo vědecký rámec. Jela jsem i na jeho semináře a potom jsem kurzy mindfulness začala pořádat sama. O problematiku nadání jsem se začala zajímat zhruba před 15 lety z osobních důvodů, začala přednášet, napsala jsem i dvě knihy. Mí klienti si mě pak našli.

K nadání patří, že spoustu věcí „prokouknete“, nesmiřujete se snadno s tím, co je dané, když vidíte, že to je absurdní a nelogické. A s tím jde ruku v ruce zklamání a impulz odejít někam jinam, když věci nemůžete změnit, protože to ostatní nevidí stejně jako vy.

LIDOVÉ NOVINY: Je mindfulness univerzálně užitečná metoda práce s myslí, pomáhá všem vašim klientům?
STEHLÍKOVÁ: Mindfulness obrací pozornost k benefitům, které má pro nás všímavost, být teď a tady. A to je univerzálně prospěšné. Když jsme všímaví, nepřehlédneme věci, které nám mohou udělat radost, a „vyživujeme“ se jimi. Samotná meditační metoda není všelék na všechny neduhy a já ji taky nikomu nenutím.

Pokud nadané trochu zjednodušeně rozdělím na „inženýry“ a „filozofy“, sedí to více filozofům než inženýrům. U neklidných dětí to nejde hned, ale je to individuální. Zažila jsem i velmi neklidného chlapce, který se mnou meditoval půl hodiny bez nejmenších problémů.

LIDOVÉ NOVINY: Když se mluví o podpoře nadaných dětí ve školách, často slyším především o nákupu pomůcek, encyklopedií a mikroskopů, které by je rozvíjely intelektuálně. Cílem je „zabavit“ je, aby se ve třídě nenudily. Skoro mi přijde, jestli se tím jejich nerovnováha spíš neposiluje. Nechybí v běžné škole důraz na práci s tělem a emocemi?
STEHLÍKOVÁ: To mi mluvíte z duše. Rozum, emoce a tělo si můžeme představit jako tři nohy trojnožky. Na dvou židle stát nemůže. Ani na jedné. Nadané děti jsou philo-cognitif, mají silnou, v určitém věku až bulimickou potřebu intelektuálních podnětů, poznávání. Ale rodiče a učitelé jim musejí pomoci z této jednostrannosti ven. Znám školy, kde nadané třeťáky učí látku sedmé třídy, ale že ty děti jsou plačtivé a chodí domů úzkostné, nikdo moc neřeší.

Klíčové je pro nadaného člověka vidět smysl v tom, co dělá. Mohou mít problém stanovit si hranice, bránit to své vůči jiným lidem. Nemají ostré lokty. Mají velký smysl pro spravedlnost a nekladou své zájmy proti zájmům druhých. Velmi je trápí nedostatek etiky ve společnosti. Když odhalí, že v organizaci, kde pracují, se švindluje, velmi je to demoralizuje. Mají také velký potenciál osobnostního rozvoje. Ale jak říkám, jsou zároveň zranitelní.

Dost dobře si s tím umí poradit waldorfské vzdělávání, i když ho neznám zblízka. Měla jsem klientku waldorfského lycea a na ní bylo vidět, že škola ji v rozvoji její osobnosti podpořila dobře. V oblasti svého specifického nadání ale měla co rozvíjet, na to si již musela přijít sama.

LIDOVÉ NOVINY: Pracujete také s principy takzvané pozitivní psychologie. Můžete je stručně vysvětlit?
STEHLÍKOVÁ: Ve zkratce se dá říct, že pozitivní psychologie se nezaměřuje na patologie, ale na zdraví. Zabývá se částí osy od nuly doprava. Rozvíjí poznání toho, co má vliv na spokojenost zdravého člověka. Zkoumá vliv radosti a vděčnosti na zdraví a dlouhověkost. Vliv soustředění a stavu flow na radost ze života. Nejde o to nasazovat si růžové brýle, to nepomáhá, ale pomáhá konstruktivní přístup k životu i k vlastním problémům.

Věnuji se terapii ACT, což je zkratka pro Acceptance and Commitment Therapy. Základním nastavením ACT je přijmout to, co je mimo naši kontrolu, a zavázat se k jednání, které náš život obohatí a udělá šťastnějším. Na svých stránkách mám motto: Štěstí není něco, co se nám přihodí, ale dovednost, kterou musíme rozvíjet.

Monika Stehlíková

  • Konzultantka a terapeutka pro nadané děti i dospělé.
  • Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze.
  • V psychoterapii přijetí a odevzdání (metodě ACT) se vyškolila v kanadském Quebeku, v mindfulness a pozitivní psychologii ve Francii.
  • Na téma nadání publikovala dvě knihy: Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti (2016) a Nadané dítě – Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu (2018).
  • Spolupracuje se školami, univerzitami a Českou školní inspekcí.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.