Nad „případem Putna“: Budoucnost Česka je ohrožena jeho vlastní konformitou

Proč je nonkonformní docent Univerzity Karlovy trnem v oku Miloši Zemanovi, katolické církvi i Václavu Klausovi? „Martin C. Putna neodpovídá konformní představě o společnosti, která spojuje současnou politickou elitu bez ohledu na její deklarovanou ideologickou orientaci,“ píše Ondřej Císař.

foto: © IsifaČeská pozice

V sociálních a kulturních otázkách dnes v Česku není mezi hlavními politickými hráči žádný podstatný rozdíl – jen v poslední době můžeme najít několik konkrétních příkladů.

Proti umírněnému návrhu otcovské dovolené, který měl alespoň symbolicky pomoci vyrovnat postavení mužů a žen na trhu práce, se postavila jak konzervativní pravice, tak levice. Nonkonformní docent Univerzity Karlovy je trnem v oku jak Miloši Zemanovi, tak katolické církvi i Václavu Klausovi. Ani otcovská, ani Martin C. Putna neodpovídají konformní představě o společnosti, která spojuje současnou politickou elitu bez ohledu na její deklarovanou ideologickou orientaci.

Příkladů „řád narušujících experimentů“ je za poslední léta nepřeberné množství: alternativní pohledy na vztah společnosti a životního prostředí, vztah mezi muži a ženami, vztah společnosti k opuštěným dětem či k lidem s jinou sexuální orientací. Ale patří sem také alternativní názory v oblasti zdravotnictví, porodnictví nebo školství. Ty všechny jsou obvykle chápány jako radikalismus a ohrožení zaběhaných pravidel. Existují, ale v konformokracii se těžko prosazují.

Někdejší „zkostnatělost“...

Když se v roce 1989 hroutil minulý režim, dělo se tak – a nejen v Československu – především proto, že kvůli potlačování individuální svobody dávno ztratil schopnost vnitřní inovace a reakce na měnící se podmínky.

Tehdy se mluvilo o zkostnatělosti. Vzhledem k tomu, že od socialistického občana se čekalo – řečeno každodenním jazykem té doby –, že bude „držet hubu a krok“, tehdejší společnost byla zachycena do opakování stále stejných vzorců chování a společenské organizace. Nesvoboda vedla ke stejnosti a šedi, jež na nás dýchá z kteréhokoli socialistického seriálu, které i dnes vyplňují vysílací čas našich televizních stanic.

Vládnoucí komunistická strana měla k dispozici rozvinutý státní aparát, který tento konformismus mocensky vynucoval, čímž si však nutně připravoval svůj konec. Zkostnatělý režim nemohl vydržet vnější tlak a v roce 1989 se zhroutil jako domeček z karet.

... a její pokračování

Jedním z hlavních motivů demokratické obnovy se stal společenský pluralismus a individuální svoboda. V souladu s klasickým liberálním krédem měl tento důraz poskytnout jednotlivci prostor pro uskutečnění jeho/jejích osobních plánů a společnosti nevyčerpatelný zdroj obecně uplatnitelných inovací a řešení.

Předrevoluční konformismus byl sice významně narušen v ekonomické oblasti, v řadě jiných oblastí se však nic nezměniloZ revolučního hesla konce roku 1989 se však stala ideologická fráze hned ve chvíli, kdy byl tehdejším převládajícím chápáním prostor svobody zredukován na trh, který navíc začal v prostředí chybějících vynutitelných pravidel fungovat predátorským způsobem. Předrevoluční konformismus tak sice byl významně narušen v ekonomické oblasti, v řadě jiných oblastí se však nic nezměnilo. Politická elita aplikovala transformující se společnosti podobný všelék jako před tím reálný socialismus – proměnou ekonomiky se měla proměnit celá společnost.

V takovémto jen omezeně otevřeném prostředí se ustavilo politické dělení na pravici a levici, které ale právě proto v Česku dává smysl jen – a to také jen do určité míry – v ekonomických otázkách. Jen ekonomicky tak dnes můžeme chápat Miloše Zemana jako levicovou alternativu k Václavu Klausovi nebo ČSSD a KSČM jako levicové strany, které stojí proti těm pravicovým. V ostatních otázkách k žádné podstatné diferenciaci nedošlo, všeobecným programem zůstal konformismus či každodenní konzervatismus, který i porevoluční média povýšila na nezpochybnitelnou pravdu.

Poslové budoucnosti

Liberalismus, kterým se na počátku 90. let kromě pohrobků minulého režimu zaklínaly všechny společenské síly, stojí na představě otevřeného prostoru pro každodenní experimenty a hledání nových osobních i společenských řešení. Liberalismus není filosofií, která staví stát vůči trhu, jak se v této zemi již dvacet let traduje, ale filosofií, která ve jménu nonkonformismu kritizuje všechny formy útlaku, jehož je rozbujelý stát jen jednou možnou formou.

V moderní společnosti svobodu mnohem více než stát ohrožuje stádní veřejné mínění a společenské zestejňováníJak si uvědomovali otcové liberalismu již v 19. století, v moderní společnosti svobodu mnohem více než stát ohrožuje stádní veřejné mínění a společenské zestejňování, které neformálně stanovuje normu, podle níž musí každý žít, pokud chce být respektovaným členem společnosti. Stejné téma zvedá moderní umění, když vidí konformismus jako příčinu toho, proč musí platit člověk za společenské uznání ztrátou své svobody.

Posly budoucnosti však nejsou konformisté, ale nepřizpůsobiví jedinci, kteří se nebojí experimentovat s novými věcmi nejen například v laboratoři, což patří mezi společensky akceptované pravdy, ale také v přemýšlení o uspořádání společnosti. Jen tak lze udržet společenský pořádek na cestě jeho postupného vývoje. Pokud takovému vývoji bráníme, pro konkrétní problémy se hledají řešení jen velmi obtížně. Pěstovaná závislost na statu quo nepřeje hledání inovativních odpovědí na nové výzvy, kterým dnes i česká společnost čelí, ale dláždí cestu nevypočitatelným zvratům.