Nad Burundi se vznáší hrozba opakování rwandských masakrů

Pierre Nkurunziza si odsloužil dva pětileté mandáty v čele Burundi. Jenže nechce post podle ústavních nařízení opustit. V neklidném středu Afriky vyvolal jeho mocenský apetit novou vlnu násilí. Jak dlouho ale národní jednota proti prezidentovi vydrží?

Tomáš Nídr 14.6.2015

Smrt prezidentovi. Nejen nápisem na kříži protestují Burunďané proti v řadě třetí účasti současného prezidenta Pierra Nkurunzizy v odložených volbách. foto: Reuters

Smrt prezidentovi. Nejen nápisem na kříži protestují Burunďané proti v řadě...

Pierre Nkurunziza si hodně přeje zůstat prezidentem Burundi, byť už si odsloužil dva pětileté mandáty dané ústavou. Nejdříve se loni pokusil přesvědčit poslance, aby mu úpravou zákonů další kandidaturu povolili. Neuspěl, a tak se obrátil na ústavní soudce s fintou, že první mandát se úplně nepočítá, protože ho tehdy do funkce zvolil parlament. Až v roce 2010 ho v nejvyšším postu potvrdili občané.

Soud mu dal za pravdu a účast ve volbách na konci června mu povolil. I když tak učinil pouze ve stavu torza. Pro hlasovali tři jeho členové ze sedmi. Ostatní čtyři před hlasováním raději kvůli výhružkám smrtí zmizeli do zahraničí. Občané si takové brutální ohýbání ústavy nechtěli dát líbit. Koncem dubna vyrazili k masovým demonstracím. Nakonec proto byly volby přesunuty na neurčito.

Ve stínu genocidy

Dne 13. května občany v jejich odporu podpořila i část armády pod vedením bývalého náčelníka generálního štábu a exšéfa tajné služby Godefroida Niyombareho. Nkurunzizu prohlásila za sesazeného, což protestující ulice oslavovala. Předčasně. Prezidentovi, který byl v době puče na pracovní cestě v zahraničí, zůstala většina vojáků věrná. Po pár dnech se vrátil do vlasti a zatýkáním rebelů a podezřelou smrti jednoho z lídrů opozice jasně ukazuje, kdo třímá moc v rukou.

Prezident Burundi Pierre Nkurunziza během Světového ekonomického fóra v roce 2008.

Během těchto událostí už desetitisíce lidí už preventivně zamířilo do bezpečí do sousední Tanzanie. Nabádá je k tomu historická zkušenost. Ať v Burundi začnou nepokoje z jakéhokoli důvodu, brzy se přemění ve vraždění mezi skupinami Hutuů a Tutsiů. Poslední válka mezi nimi skončila teprve v roce 2005. Odhaduje se, že během dvanáctiletých a světem nevnímaných bojů přišlo o život na 300 tisíc lidí.

Možná vám jsou názvy těchto dvou skupin povědomé. Při pátrání v paměti si je spojíte se sousední Rwandou, kde při státem řízené genocidě Hutuové během sta dní roku 1994 vyvraždili nejméně 800 tisíc svých tutsijských sousedů nebo Hutuů, kteří s masakry nesouhlasili. Kvůli této děsivé tragédii, které se dostalo hollywoodské zobrazení ve výborném filmu Hotel Rwanda, v západních médiích na Burundi zbylo místo jen velmi výjimečně. Dnes má desetimilionová zemička v srdci Afriky zaděláno na to, aby se stala podobně nechvalně proslulou.

Ábel versus Kain

Ať už romanticky kopcovitá Rwanda, nebo monotónně placaté Burundi, složení obyvatel mají stejné. Jasnou většinu tvoří Hutuové, Tutsiů je jen zhruba desetina. Jenže nejsou to rozdílná etnika, jak si lidé často mylně myslí.

V obou zemích před příchodem Evropanů v roce 1899 žily dva typy obyvatel: menší, tmavší, podsaditější se zploštělým nosem a naopak vyšší, světlejší, hubenější s protáhlým nosem a jemnějšími rysy. Mluvili stejným jazykem, měli stejné zvyklosti a náboženské představy, poslouchali stejné krále – a hlavně žili promíchaně.

Ne že by tyto kategorie v předbělošské době neexistovaly. Jenže to nebyly žádné kmeny, ale spíše kasty, navíc na rozdíl od Indie volně prostupné.

Kolonizátoři z Německa, které po prohrané první světové válce nahradili Belgičané, však do subsaharských podmínek bezohledně naroubovali tehdy v Evropě módní teorie o rasách. Tutsie, mezi kterými převládali světlejší, prohlásili za nadřazený lid určený k vládnutí, zatímco Hutuové se hodili jen k vykonávání fyzické práce.

Ne že by tyto kategorie v předbělošské době neexistovaly. Jenže to nebyly žádné kmeny, ale spíše kasty, navíc na rozdíl od Indie volně prostupné. Hutuové byli pěstitelé, zatímco Tutsiové, ze kterých se rekrutovala většina aristokracie, pastevci. Evropané to však vyhrotili do nesmiřitelného konfliktu po vzoru Ábel versus Kain a jejich ponoukání proti sobě využívali ve svůj prospěch. „Rozděl a panuj“ dokonce zavedli i do dokladů, kde každý musel mít jedním písmenem uvedeno, zda je H, či T.

Kdo měl deset či více krav, stal se úředně Tutsiem. Pokud jich jeho bratr měl méně než deset, byl prohlášen za Hutuu. Tak probíhalo koloniální sociální inženýrství. Ovšem bylo velmi úspěšné, protože během půlstoletí obyvatelé vzali stvořenou etnickou identitu za svou, což nakonec vedlo k dlouhé řadě tragédií, které si nyní stručně načrtneme.

Burundi je Rwanda naruby

Obě stejně velké republiky, jejichž populace roste s explozivní rychlostí, patří v Africe k výjimečným státům, protože jejich současné hranice zhruba odpovídají ještě předkoloniálním pořádkům. Rwanda a Burundi, jejichž osudy se vždy vzájemně výrazně ovlivňují, po vyhlášení samostatnosti v roce 1962 ve všem postupují zrcadlově opačnou cestou. Spojuje je ale vyhrocená nenávist mezi Hutuy a Tutsii.

Zatímco v Burundi si vládnoucí a Belgičany upřednostňovaní Tutsiové udrželi moc i za nezávislosti, ve Rwandě si vládu urvali Hutuové

Zatímco v Burundi si vládnoucí a Belgičany upřednostňovaní Tutsiové udrželi moc i za nezávislosti, ve Rwandě si vládu urvali Hutuové. Pod nepochopenými hesly o většinové demokracii začali diskriminovat Tutsie, kteří kvůli dlouholetému koloniálnímu nadřazování měli výrazně lepší vzdělání a s ním i společenské postavení.

V obou případech to vedlo k odchodu desetitisíců diskriminovaných do sousedních zemí. Tam v utečeneckých táborech vytvářeli povstalecké armády, jež představovaly pro bývalou vlast zásadní bezpečnostní riziko.

Stabilnější byla Rwanda, kde se až do genocidy roku 1994 u moci vystřídali jen dva diktátoři. Zato v Burundi byly převraty téměř každoroční záležitostí. Vždy ale v rámci „panské rasy“ Tutsiů. V obou republikách čas od času vybuchly násilnosti, které někdy přerostly v masakry obřích rozměrů. Z nich však do zbytku světa kvůli jejich odlehlosti došly jen zvěsti, které v době studené války málokoho zajímaly. A to přesto, že při těch nejhorších zvěrstvech od dubna do září roku 1972 zahynulo v Burundi 200 až 300 tisíc Hutuů.

Místo usmíření katastrofa

Až po pádu berlínské zdi, kdy i na africké státy najednou vzrostl vnější, ale i vnitřní tlak na demokratizaci jejich uspořádání, se zdálo, že by v obou zemích mohlo dojít k usmíření. Probíhala, respektive se vlekla jednání, která by moc mezi Hutuy a Tutsii rozdělila podle rovnoměrného klíče. Dále došla v Burundi, kde dokonce vládnoucí klika připustila, aby se prezidentem stal v roce 1993 Hutu Melchior Ndadaye. Jenomže po třech měsících ve funkci ho zavraždil tutsijský extremista a jeho domovina se propadla do občanského konfliktu.

Ve Rwandě v reakci na burundské události došlo k radikalizaci části Hutuů, kteří se znepokojením sledovali, jak diktátor Juvénal Habyarimana zvolna ustupuje požadavkům opozice

Ve Rwandě v reakci na burundské události došlo k radikalizaci části Hutuů, kteří se znepokojením sledovali, jak diktátor Juvénal Habyarimana zvolna ustupuje požadavkům opozice. Začali za jeho zády připravovat konečné řešení, jehož cílem bylo vyhubení „tutsijských švábů“. Spustili ho 6. dubna 1994, když autokratovo letadlo sestřelili dodnes neznámí útočníci při přistávání v Kigali.

Černou práci prováděli mačetami na svých sousedech obyčejní civilisté, které k tomu ponoukali jejich političtí představitelé i rádio. Nejhorší byly jednotky dobrovolníků Interhamwe (v místním jazyce „bojující společně“), které se na vyvražďování dlouho trénovaly. Svět to dlouho bral jako „obyčejné“ vyřizování účtů mezi kmeny v africkém zapadákově, kterému nemá cenu věnovat pozornost. Teprve obrovský rozsah masakrů mu k jeho ohromení ukázal, že se jednalo o pečlivě naplánovanou genocidu, k jejímuž provedení nebylo potřeba plynových komor.

Jsme jen a pouze Rwanďané

Nejspíše by ji Hutuové kvůli pasivitě mezinárodního společenství dotáhli do konce, kdyby se proti nepostavil Tutsi Paul Kagame, který se svou exilovou armádou od roku 1991 ovládal malá teritoria na severu Rwandy. Pustil se do ofenzivy, při níž využil toho, že vláda v Kigali dávala přednost dotáhnutí genocidy před vzdorováním vnějšímu nebezpečí. Kagame zvítězil během tří měsíců na plné čáře, ale pro 800 tisíc lidí to bylo pozdě.

Takže dnes se nesmí říkat, jestli jste Hutu nebo Tutsi. Všichni jsou pouze Rwanďané – alespoň na papíře.

Nicméně vyhubení Tutsiů se nepovedlo dokonat, a navíc po Kagamově triumfu se do Rwandy vrátila většina někdejších běženců, takže se rozložení populace vrátilo do původního poměru 9:1 ve prospěch Hutuů. Jenže schopný diktátor Kagame, který jako Tutsi prožil velkou část života v ugandském exilu, chce spoluobčanům uměle stvořené etnické identity odebrat pomocí agresivního sociálního inženýrství a dovést národ ke smíření.

Takže dnes se nesmí říkat, jestli jste Hutu nebo Tutsi. Všichni jsou pouze Rwanďané – alespoň na papíře. Kritici Kagameho, které si přes své tyranské praktiky až do nedávna držel podporu západních donorů, kteří měli a mají černé svědomí kvůli svému nečinnému přihlížení jatkám z roku 1994, tvrdí, že je to jen maškaráda. Má zakrýt, že u moci jsou téměř výhradně Tutsiové.

Jsme Burunďané, ale také Hutuové či Tutsiové

Zatímco Rwanda pod Kagameho tvrdým vedením díky záplavě rozvojové pomoci ze západu dvacet let ekonomicky roste, jižní soused se stále plácá v bahně. Republika, která je závislá na pěstování čaje a kávy, patří k nejchudším koutům planety. Za všechny statistiky: podle Globálního indexu hladu za rok 2013 tu má 38,8 procenta obyvatelstva prázdné žaludky, což z Burundi činí nejhladovější zemi na světě.

Při aktuálních nepokojích zatím identita Hutuů nebo Tutsiů nehrála roli. Proti hlavě státu Nkurunzizovi, který při minulých masakrech přišel o otce a pět sourozenců, se postavili mladí obou skupin.

Občanská válka skončila po řadě dlouhých vyjednávání až v roce 2005. Na rozdíl od Rwandy, kde vítěz bral vše, bylo mezi znepřátelenými stranami potřeba najít kompromis. V armádě, policii i ve státních úřadech se posty rozdělují rovnoměrně podle „etnického“ klíče. Zatímco ve Rwandě je trestné i se jen ptát, k jaké skupině patříte, v Burundi si z příslušnosti druhého mohou klidně i utahovat.

Těžko říct, který model ke smíření je lepší. Burundi, kde je větší svoboda médií, nyní ten svůj chtě nechtě přezkouší. Při aktuálních nepokojích zatím identita Hutuů nebo Tutsiů nehrála roli. Proti hlavě státu Nkurunzizovi, který při minulých masakrech přišel o otce a pět sourozenců, se postavili mladí obou skupin. Ostatně i pučista Godefroid Niyombare je Hutu stejně jako prezident.

Jak před časem prohlásila pro BBC tamní novinářka Rose Hakizimanová: „Nyní tu nemáme vládu, která je proti Hutuům nebo Tutsiům, ale vládu, která je proti jednotlivcům, kteří nesouhlasí s jejími kroky.“ Nkurunziza, který se rád předvádí na kole nebo jako hráč fotbalu, dokonce omezil i sportovní aktivity svých občanů. K oblíbenému joggingu už se lidé nemohou vydat ve skupince větší než tři osoby, aby za běhu nemohli připravovat svržení jeho režimu.

Co když dojde na černé scénáře?

Jenže otázka je, jak dlouho tato národní jednota proti prezidentovi, který se nyní jakoby nic chystá k volbám, vydrží. Skeptici upozorňují na to, že v krizových dobách mají jednotlivci tendenci uchylovat se pod ochranu větší skupiny, se kterou se ztotožňují, a ostře se vymezovat proti nepřátelům. Lidé se dodnes spíše než jako Burunďané sebeidentifikují jako Hutuové nebo Tutsiové.

Skeptici upozorňují na to, že v krizových dobách mají jednotlivci tendenci uchylovat se pod ochranu větší skupiny, se kterou se ztotožňují, a ostře se vymezovat proti nepřátelům

Varovná je rovněž existence ozbrojených skupin hutuských mladíků Imbonerakure (v místním jazyce „vidící daleko“), kteří nepokrytě velebí genocidní zločiny výše zmíněných Interhamwe a kteří už dnes pronásledují opoziční aktivisty. Pokud se Nkurunziza rozhodne, že jeho přežití v rozbouřené zemi závisí na vyvolání mohutných násilností, právě v této organizaci bude mít ochotné vykonavatele svých rozkazů.

Pokud by došlo na černé scénáře, mělo by dění v Burundi jako vždy dopad i na sousední Rwandu. A dosud všemocný Kagame by mohl zjistit, že se mu tradiční sváry mezi Hutuy a Tutsii už nedaří dál držet pod pokličkou.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.