Na první pohled má záměr současného vládního kabinetu snížit v rámci Evropské unie výdaje na Společnou zemědělskou politiku EU (SZP) jistou logiku. Všude se šetří a výdaje na zemědělství tvoří dnes téměř polovinu výdajů Evropy. Navíc je část dotací z EU vázaná na finanční spoluúčast jednotlivých zemí, takže se svou povahou blíží mandatorním, dopředu daným výdajům a finančním závazkům. Lze také předpokládat, že nižší dotace by část evropských zemědělců donutily k vyšší efektivitě, což by bylo při klesající konkurenceschopnosti evropského zemědělství, jež je ale daná z velké části nadměrnou byrokracií a regulacemi, ve své podstatě žádoucí.
Jenže to je pouze jedna část problému. Tou druhou a doslova globální je, že zemědělství je dotované prakticky na celém světě, a to dokonce v rámci Evropy nečlenskými zeměmi (Norsko, Švýcarsko) více než v samotné EU. Zemědělci jsou sice jinou formou, ale z hlediska objemu dotací srovnatelně s EU, dotovaní i v jinak liberálních USA. Zemědělce dotuje Japonsko, Čína nebo Rusko. Pokud by EU podpory do zemědělství výrazně snížila, zhoršila by tím jejich pozici na globálním trhu.
Ostatně, rozpočet EU na zemědělství v příštím sedmiletém období bude i tak o něco nižší oproti současnosti, a proto určitá redukce příjmů zemědělců nastane. Dosud nedořešený je také problém, jak bude vypadat struktura základních dotací, nástupců současné jednotné platby na plochu (SAPS). Do současnosti jednak není jisté, zda půjde opravdu o platbu na plochu, což ČR zatím podporuje, a dále není zřejmá skladba plného nároku na dotace. Například (ale nejen) podmínka získat 30 procent z celkových 100 procent dotace splněním kritérií ozelenění.
Dotace musejí pracovat efektivněji
Základní výzvou pro perspektivu našeho, ale i evropského zemědělství je dotace výrazně nesnižovat, ale lépe je zacílit
Problém celé řady (ne však všech) evropských zemědělců, a problém prakticky všech našich zemědělců je, že jsou díky nastavení dosavadních dotačních programů na podporách zcela závislí. Pokud by se dotace výrazně snížily, neměli by zemědělci jinou možnost, jak dohnat potřebnou výši svých příjmů, než zdražit své produkty. To by ovšem znamenalo ztrátu odbytu zejména v konkurenci s těmi, kteří na dotacích závislí tolik nebo vůbec nejsou. Další možností by samozřejmě bylo vytvářet k primární zemědělské surovině další vyšší přidanou hodnotu. To je však obvykle proces, který nelze spustit ze dne na den.
Vytváření přidané hodnoty lze ale postupně budovat. A právě to je jeden ze zásadních úkolů současného vedení ministerstva zemědělství (respektive jakéhokoli vedení ministerstva zemědělství, které bude na Těšnově sedět letos a příští rok). Základní výzvou pro perspektivu našeho, ale i evropského zemědělství je tedy dotace výrazně nesnižovat, ale lépe je zacílit. Peníze z Bruselu musejí prostě pracovat efektivněji než dosud, tak, aby konkurenceschopnost evropských zemědělců rostla, a nikoli naopak, což je současný stav.
V podmínkách ČR je pak také důležité skutečné stanovení priorit, tedy programové opuštění některých podpor, které z dlouhodobého hlediska našim zemědělcům stejně nepomohou, a naopak nasměrování koncentrovanějších peněz do oblastí, jež jsou pro nás strategické nebo objektivně, díky půdním, geografickým či odbytovým podmínkám, nejvhodnější. Z obecného hlediska by přitom mělo jít spíše o podporu živočišné produkce.
Zvyšovat sofistikovanější produkci
I proto, že živočišná výroba je sofistikovanější, tedy složitější, a tedy bude po předpokládaném zvýšení efektivity Rumunska, Bulharska, Ukrajiny či Ruska zatížena menší konkurencí než rostlinná výroba, která je logicky dominantou spíše méně vyspělých jmenovaných zemí. Navíc se dá po roce 2020, tedy po následujícím sedmiletém rozpočtu EU opravdu reálně čekat razantnější pokles evropských zemědělských dotací. Právě proto je však nutné maximálně efektivně využít finančních prostředků do roku 2020, zvýšit podíl sofistikovanější produkce a snížit na dotacích závislost.
Je totiž dokonce možné, že se na redukci zemědělských dotací někdy dohodne i Světová obchodní organizace (WTO). Aktuálně to sice určitě nehrozí, pokračující problémy vyspělého světa a růst populace ve světě rozvojovém jsou ale k takovému kroku nepochybně narůstajícími impulsy. Svět by pak opravdu mohl existovat bez zemědělských dotací, alespoň bez dotací v současné podobě. O to důležitější je budovat takové zemědělství, které pro jistotu nebude s podporami příliš počítat. Paradoxně právě proto – když už ztratila jak EU, tak ČR hodně času tím, že takové zemědělství nebudovaly – je třeba alespoň nyní v maximálně možné míře dotací využít.
