Může být násilí v Sýrii ještě brutálnější, než je dnes?

Syrská občanská válka dosud nedosáhla dna, kdy by pro obě zúčastněné strany – povstalce a Asadovu armádu – bylo racionální začít jednat.

Jan Čuřík 30.5.2013

Ministři zahraničí členských zemí Evropské unie nedospěli v pondělí 27. května po dlouhých hodinách jednání k dohodě o prodloužení embarga na dodávky zbraní syrské ozbrojené opozici. Je to jedna z těch neblahých situací, kdy není k dispozici dobré řešení, jež by jakkoliv přispělo ke snížení počtu obětí války.

Negativní postoj České republiky, Rumunska, Finska, Švédska a Rakouska i dalších méně hlasitých odpůrců je v tomto kontextu pochopitelný. Rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger formuloval dvě základní linie EU nejpregnantněji:

  • Unie je mocenským blokem vyznávajícím hodnoty nenásilí, nositelkou Nobelovy ceny za mír, a proto jsou dodávky zbraní nepřijatelné.
  • Druhá linie, kterou představitelé členských zemí EU opakují, vychází z myšlenky, že dodávky zbraní přinesou jen více mrtvých, násilí a ničení. Tento postoj sdílejí s velkými nevládními organizacemi, které šíření zbraní dlouhodobě sledují – Stockholmským mezinárodním institutem pro výzkum míru (SIPRI) a Oxfamem.

Situace však má i své nuance.

Kontrola hlavních silnic

Tato debata o dodávkách zbraní syrské opozici se odehrává v době, kdy armáda prezidenta Bašára Asada získala, možná dočasnou, ale zřetelnou převahu. Od druhého dubnového měsíce dosáhla několika úspěchů ve třech ze čtyř regionů, v nichž se obě strany konfliktu střetávají: v jižní oblasti při jordánské hranici, v rebely kontrolované severní oblasti, již úspěšně naleptává, a v centrální části země, ve které se aktuálně bojuje o jižní okolí Homsu a město Qusajr.

Hlavní taktikou obou válčících stran je snaha o kontrolu nejdůležitějších silnicTouto centrální oblastí vedou dva koridory zajišťující spojení hlavního města Damašku s pobřežním pásem země obývaným převážně alawitskou komunitou: první podél dálnice číslo 5 spojující Damašek s Homsem a Aleppem, druhý pak vně syrského území libanonským údolím Biqá. Hlavní taktikou obou válčících stran je snaha o kontrolu nejdůležitějších silnic.

Opozice se tímto způsobem se střídavými úspěchy pokouší narušovat přesuny materiálu a jednotek syrské armády, zejména do severních oblastí země. Armáda takto se střídavými úspěchy usiluje o maximální izolaci opozičních skupin, aby zabránila jejich vzájemné koordinaci. Kromě toho během uplynulého půl roku využívaly hustou síť oddílů takzvaných „lidových komisí“, místní domobrany, jejichž vytváření od konce roku 2012 aktivně podporuje.

Tuto taktiku války s guerillou syrský režim okopíroval z Alžírska v letech 1996 až 1998. V příštích měsících se mu však vymkne z rukou a obrátí se v masakry sympatizantů režimu žijících ve vesnicích a periferních městečkách, které armáda nebude mít vůli ani prostředky bránit.

Vše je zbraň

Do jaké každodenní reality syrské války debata o vyzbrojování opozice zapadá? Z mediální produkce týkající se islámsky orientované části syrské opozice vyplývá její omezená schopnost ovládat sofistikovanější druhy zbraní. Dosud je vrcholem improvizovaného polního inženýrství sestavení jednoduché odpalovací rampy pro některý druh raket původně používaných v exsovětských raketometech BM-21 Grad.

Tam, kde dnes v Sýrii nejsou k dispozici palné zbraně, se zbraní stává cokoliv po ruce – nože, motyky, všeNa sociálních sítích jsou desítky videí, na nichž odpálení rakety z improvizované lafety doprovází takbír (zvolání Bůh je veliký). Ozbrojené skupiny se sice v této schopnosti předhánějí, ale vojenská efektivita podobných útoků je nulová.

Z opačné perspektivy války dům od domu situaci zachytila ve své poslední reportáži reportérka televizní stanice al-Ichbáríja Jára Abbásová. Dva dny předtím, než byla v pondělí 27. května v Qusajru zastřelena. Čtyřminutová reportáž natočená u jednotky syrské armády začíná zlověstným „vyčištěním města Qusajr a jeho okolí“. Násilí probouzí násilí, a to se proměňuje v další násilí.

Dodávat do této situace zbraně je scestné. Ale platí vůbec, že jejich dodávky ji můžou ještě zhoršit? Je vůbec možné, aby násilí v Sýrii bylo ještě brutálnější, než je dnes? Tam, kde dnes v Sýrii nejsou k dispozici palné zbraně, se zbraní stává cokoliv po ruce – nože, motyky, vše.

Stále příliš adrenalinu

Syrská občanská válka dosud nedosáhla svého dna, kdy by pro zúčastněné strany bylo racionální začít jednat. Přináší bohužel stále příliš adrenalinu, příliš možností sociálního vzestupu, příliš možností ukázat, co se ve Středomoří dotýká vlastní cti. Jak asi debata o nutnosti politických řešení zní tomu, jehož rodina žije ve vesnici pod úžasným památníkem středověkého stavitelství, hradem Krak des Chevaliers, aniž by se mohl ve svém domě jakkoliv ubránit brutálním útokům syrského letectva ze vzduchu?

V osmdesátých letech minulého století bylo populární tvrzení, že sovětskou armádu v Afghanistánu porazily dodávky přenosných protileteckých raket Stinger. Neměla by syrská opozice získat alespoň podobné zbraně, které by Asadovu letectvu komplikovaly beztrestné bombardování vesnic a městeček patřících k opozici?