Muslimské bratrstvo bude muset brzy přiznat barvu

Je Muslimské bratrstvo skutečně umírněné? Nebo je to jenom taktika, která hnutí přivede k moci, a Egypt vykročí k teokracii?

Tibor Pósa 23.2.2011

Hasan Banna založil Muslimské bratrstvo v roce 1928, od ledna 2010 stojí v čele hnutí Muhammad Badí. Ovládne Bratrstvo Egypt? foto: (c)ReutersČeská pozice

Hasan Banna založil Muslimské bratrstvo v roce 1928, od ledna 2010 stojí v čele hnutí Muhammad Badí. Ovládne Bratrstvo Egypt?

Organizaci Muslimské bratrstvo nelze zaměňovat s extremistickými islámskými skupinami, zdůrazňovali někteří odborníci během tří týdnů trvajících egyptských nepokojů. Vůbec prý nejde o fanatické společenství, nýbrž o hnutí, jež provádí chvályhodnou činnost v kruzích muslimských věřících. Například se stará o ty, kteří již nemohou doufat ani v pomoc státu. Fanatické džihádistické organizace, jako je například al-Kájda, jsou Bratrstvu vzdálené.

V to evidentně doufají i USA, jinak by totiž nepodporovaly demonstranty proti Mubarakovi a nechtěly by vyměnit jistého spojence za nejistého. Sousední Izrael, jenž sleduje vývoj dění v Egyptě přece jen z větší blízkosti, však americký přístup ani zdaleka nesdílí. Tel-Aviv stál po celou dobu krize na straně Mubaraka a nepřál si poskytnout Muslimskému bratrstvu volné pole působnosti. V jeho slovech bylo skryté varování, že ten, kdo sází na tuto organizaci, hřeje si na prsou hada. Očekávat od tohoto islamistického uskupení přechod k demokracii je samozřejmě naprosto bláhové, demokratická pravidla jim budou dobrá pouze do té doby, než se dostanou k moci, pak bude následovat temná budoucnost – tak by se dalo zhruba shrnout stanovisko Izraele.

Cílem byl vždy islámský stát

Co je však tato organizace, jež dříve prostupovala arabský svět a kterou lze dnes považovat za předchůdkyni politických uskupení působících v celé toto oblasti, vůbec zač? Založil ji v roce 1928 učitel Hasan Banna s cílem udělat z Egypta islámský stát. Ve zkorumpovaném a neuspořádaném prostředí se myšlenka Bratrstva velmi rychle šířila a během několika let se rozšířila po celé zemi. Slib renesance islámského světa měl ovšem odezvu v celém arabském prostoru a počet členů organizace brzy překročil jeden milion. Její jádro zajišťovala horní vrstva egyptské střední třídy.

Muslimské bratrstvo vytvořilo vlastní systém zdravotní péče, provozovalo nemocnice i školy a dokonce zavedlo i systém sociálního zabezpečení. Peněz se mu dostávalo i na vydržování armády – například v Palestině podstupovali bok po boku s dalšími arabskými skupinami boj proti přicházejícím židovským osadníkům a britským okupačním silám.

Banna o organizaci neuvažoval jako o politické straně a prostředku uchopení moci, nýbrž jako o uskupení, které si poradí s nejrůznějšími výzvami, včetně těch politických. Za účelem zabránění nezdarům a pádům zřídil v rámci samotného Bratrstva „tajný aparát“, jehož jádro tvořily pěti až šestičlenné rodinné či přátelské klany. Prakticky byl nezničitelný, ale skrýval v sobě také nebezpečí, že nadále fungoval i jako nekontrolovatelná síla. Právě tento systém nezávislých buněk se stalo organizačním modelem četných islamistických formací, jež z Bratrstva postupně vzešly.

Islám nelze spoutat a ovládnout

Nevěřte hlasům sirén západní demokracie, jsou dobré leda tak k tomu, aby vás oblouznily, zní poselství Sajjida Kutba

Zakladatel organizace odvrhl západní pojetí demokracie a v širším slova smyslu vše, co pocházelo ze Západu. Hasan Banna věřil, že islám je myšlenka, kterou nelze spoutat a ovládnout a jež se časem rozšíří na všechny národy a na celý svět. Bratrstvo se aktivně účastnilo boje proti režimu krále Farúka. Tehdejší vládnoucí kruhy v Bannovi spatřovaly příliš nebezpečného nepřítele, a proto v roce 1949 zosnovaly jeho vraždu. Ani to však tehdy nedokázalo zastavit chystající se revoluci, jež v roce 1952 s podporou hnutí svobodných důstojníků pod vedením plukovníka Gamála Násira a Muslimského bratrstva svrhla monarchii: po dvou a půl tisících letech se vláda nad Egyptem vrátila opět do rukou Egypťanů.

Počáteční těsný vztah svobodných důstojníků a muslimské organizace a jeho pozdější rozpad dobře ilustrují možnost volby, která se arabskému prostoru nabízela: organizace společnosti byla možná pouze vojenskou, nebo náboženskou cestou. Myšlenka panarabského socialismu vykazovala jen malou příbuznost se společenským ideálem Bratrstva, které se snažilo zrealizovat teokratický stát řízený náboženstvím. Přímá síla zbraní ovšem vítězila všude. Zanedlouho tak Bratři udeřili na islámské věřící ještě mnohem krutěji než svržený režim.

Vzor fanatiků

Tak se stal mučedníkem Sajjid Kutb, jenž byl po smrti Banny jedním z vůdců organizace. Učitel slabé fyzické konstituce, který v několika svých dílech položil základy ideologie Bratrstva, byl přímým účastníkem boje za svržení krále Farúka. Stoupenci nového režimu ho později střídavě věznili, střídavě propouštěli na svobodu, až ho v roce 1954 s obviněním ze spolčování s cílem svržení systému odsoudili na patnáct let.

Na základě intervence představitelů několika arabských států byl znovu propuštěn na svobodu, ihned se však pustil do přípravy dalších atentátů. Nakonec byl v létě roku 1966 popraven. Před smrtí se ho jeho sestra snažila přimět k tomu, aby požádal o milost: „Islámské hnutí tě potřebuje. Musíš psát.“ „Má díla budou silnější, když mě zabijí,“ zněla Kutbova prozřetelná odpověď.

Měl pravdu. Z utrpení Sajjida Kutba čerpá síly islámský fundamentalismus. „Nevěřte hlasům sirén západní demokracie, jsou dobré leda tak k tomu, aby vás oblouznily,“ zní jedno z Kutbových poselství. Jméno Kutb je pro teroristy svaté a jeho patnáct let trvající boj vzorem fanatiků. Ve svém díle popsal jako džihádistické cíle mimo jiné i nejvyšší představitele muslimských států. Jeho slova hltali takoví extremisté jako například Ajmán Zavahrí, egyptský lékař, jenž se stal druhým mužem teroristické organizace al-Kájda.

Bratrstvo využili i prezidenti Sadat a Mubarak, a když svou moc znovu posílili, tak jeho vůdce perzekvovali. V Egyptě, jenž má dnes 80 milionů obyvatel, může mít hnutí až milion členů. Nejméně čtyři až pět milionů obyvatel s ním však sympatizují, a bude-li moct Bratrstvo svobodně rozvíjet svoji činnost, téměř okamžitě se k němu přidají, domnívají se tamní sociologové.

Vysoká škola sebeomezení?

Mnozí pozorovatelé poukazují na to, jak takticky Muslimské bratrstvo postupuje. Během nepokojů se jeho příznivci nikdy nesnažili proniknout do předních řad. Sešikovali se za opoziční občanské uskupení soustředěné kolem bývalého generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammada Baradeje, které je přijatelnou volbou i pro Západ. Vůdci Bratrstva nezaujali významnější místo ani při jednáních s vládnoucí mocí, naopak oznámili, že nepostaví vlastního kandidáta do prezidentských voleb. Nepřejí si ani vypovědět mírovou smlouvu s Izraelem.

Odpověď armády bude rozhodující: buď se pokusí uchránit svůj ekonomický a politický vliv, nebo vyvěsí bílou vlajku a budou nečinně přihlížet absolutnímu vítězství muslimů

O co tady jde? O dobře promyšlenou taktiku? Vysokou školu sebeomezení? Nebo jen o plnění role, vyvolání zdání, že mohou být všichni klidní, Bratrstvo je doopravdy umírněné a nejedná bez rozmyslu? Před parlamentními volbami zůstává pouze otázkou, zda budou nuceni uzavřít s někým koalici, nebo zda budou schopni vládnout sami. A jak se asi zachová armáda? Přeberou i v těchto kruzích iniciativu vojenští představitelé, kteří mají blíže k islámskému náboženství, nebo se budou snažit vytvořit jistý protipól, aby zabránili postupu muslimských sil?

Odpověď ozbrojených složek bude rozhodující: buď se za pomoci nejrůznějších intrik pokusí uchránit svůj ekonomický a politický vliv – jako součást takovýchto snah lze koneckonců chápat také „puč“, jenž následoval po Mubarakově odstoupení – nebo vyvěsí bílou vlajku a budou nečinně přihlížet absolutnímu vítězství muslimů. V takovém případě by se skutečně otevřely dveře postupnému přechodu egyptské společnosti k teokracii. Momentálně má ještě pořád více šancí na úspěch prvně jmenovaná varianta. Podle jiných signálů už má však Muslimské bratrstvo vybrané generály, na nichž může stavět.

Brzy nadejde okamžik, kdy budou muset Bratři v komisi pro reformu ústavy přiznat barvu. Jaký asi bude jejich názor na zavedení systému islámského náboženského práva šaría? Co bude s právy žen, se školským systémem a zavedením pravidel pro každodenní život? Teprve po zodpovězení těchto otázek budeme schopni rozhodnout, jaké jsou skutečné úmysly Muslimského bratrstva. Do té doby můžeme jen doufat, že je opravdu tak umírněné, jak teď vypadá.