Mubarakovi svého času důvěřovali Arabové, Izraelci i Američané

Egyptský prezident Husní Mubarak zřejmě vydrží u moci tak dlouho, jak bude chtít on sám. Diktátoři neodstupují, pokud nemusejí.

Tibor Pósa 10.2.2011

Egyptští faraonové vytvářeli mocenské dynastie, což se Husnímu Mubarakovi asi nepovede. Přesto se udržel u moci 30 let. foto: © Jon BerkeleyČeská pozice

Egyptští faraonové vytvářeli mocenské dynastie, což se Husnímu Mubarakovi asi nepovede. Přesto se udržel u moci 30 let.

Psal se 6. říjen 1981, den osmého výročí rozpoutání takzvané jomkipurské války. Při přehlídce konané nedaleko Káhiry seskočili z jednoho defilujícího vojenského náklaďáku tři muži a se samopaly v rukou se rozběhli směrem k tribuně. Cosi přitom vykřikovali, kvůli hluku způsobenému stíhačkami jim však nebylo rozumět ani slovo. Tehdejší viceprezident Husní Mubarak ověšený nejrůznějšími vyznamenáními stál na tribuně těsně vedle prezidenta Anvara Sadata. Domníval se, že vojáci, kteří se k nim blíží, chtějí tímto způsobem vzdát svému vůdci hold.

Jakmile se muži v uniformách dostali do odpovídající blízkosti, zahájili palbu. Mubarak se okamžitě vrhl na zem. Následně kolem nich začaly vybuchovat ruční granáty, rozpoutalo se hotové peklo. Prezident utrpěl smrtelná zranění. Mubarak na sobě ovšem neměl ani škrábnutí. Co jiného to mohlo být než znamení vyvolenosti?! Osm dní nato byl zvolen egyptským prezidentem. Jak se později ukázalo, vojáci běžící směrem ke slavnostní tribuně vykřikovali: „Smrt faraónovi!“

Populární letec i prezident

Muhammad Husní Mubarak se narodil 4. května 1928 ve vesnici Kafr al-Misilhá na severu země. Po studiích vojenských věd nastoupil do armády, v roce 1950 uspěl při náboru stíhacích pilotů. Jako poručík letectva se podílel na výcviku egyptských vzdušných sil, v šedesátých letech si v Kyrgyzstánu osvojil i řízení nejmodernějších sovětských bombardérů.

Po žebříčku hodností a funkcí stoupal výš a výš: z velitele letecké základny se stal velitelem vzdušných sil, a později dokonce ministrem obrany. Zastával důležitou roli při obnově egyptských vzdušných sil po válce s Izraelem v roce 1967 a podílel se na přípravě bleskového egyptského útoku v roce 1973. Vojáci Mubaraka takřka bezmezně milovali. Něco z této „otcovské role“ se mu ostatně podařilo uchovat dodnes.

Mubarak je voják a vojenskou disciplínu a plnění rozkazů za každou cenu požadoval i od svých podřízených

Na jaře 1975 Anvar Sadat jmenoval Mubaraka, jenž byl v té době již maršálem letectva, svým viceprezidentem. V roce 1978 se stal mužem číslo dvě ve struktuře vládnoucího politického uskupení, Národní demokratické strany. Precizní a neúnavný viceprezident plnil svou roli povětšinou v zákulisních diplomatických jednáních. Měl velké zásluhy na dosažení izraelsko-egyptské mírové dohody v roce 1979, ačkoliv právě ta zpečetila osud Anvara Sadata, neboť extremističtí islamisté mu tuto „zradu“ nikdy neodpustili.

V době uvedení Mubaraka do funkce prezidenta Egyptské arabské republiky na podzim roku 1981 by si asi jen málokdo pomyslel, že se stane nejdéle vládnoucí hlavou země. Prezidentské volby vyhrál pětkrát za sebou, k čemuž je ovšem třeba ihned také dodat, že při jeho posledním zvolení v roce 2005 se volebního „klání“ neúčastnil žádný jiný kandidát. Ve skutečnosti se tak vlastně jednalo o jakési referendum o prezidentovi, ve kterém dostal vždy přes osmdesát procent hlasů.

Popularita, již si u egyptského obyvatelstva získal v osmdesátých letech, začala od poloviny devadesátých let nebezpečně klesat. K tomu přispěl také fakt, že svět postupně přestával vnímat Egypt jako vedoucí zemi arabského světa. Z vnitropolitického hlediska odstartovala její strmý pokles aktivní a velmi diskutabilní role syna Aláa v privatizaci.

Mubarak se oženil se Suzanne Sabetovou, jejíž matka pocházela z Walesu a otec byl egyptským lékařem. Dnes sedmdesátiletá Suzanne, jež má kromě egyptského také britské občanství, zanedlouho porodila Mubarakovi dva syny: staršího Aláa a mladšího Gamála, který žil v devadesátých letech v Londýně, kde pracoval pro Bank of America.

Pootevřel dveře demokracii

Tak jako všichni egyptští prezidenti od roku 1952 vzešel rovněž Mubarak z armádních kruhů. Vojenská disciplína, vztah nadřízenosti a podřízenosti, plnění rozkazů za každou cenu – to byly nejen jeho stěžejní a determinující zážitky, ale i to, co požadoval od svých podřízených. Bez problémů si osvojil roli vedoucího politika arabského světa. Stal se důvěryhodným partnerem USA, díky čemuž byl přijatelný také pro Izrael, jenž tak alespoň věděl, co od něho může očekávat. Ročně za to Egypt inkasuje od Ameriky vojenskou podporu ve výši jedné a půl miliardy dolarů.

Během irácké krize v roce 1991 se Mubarak přidal na stranu spojenců, jeho jednotky se jako jedny z prvních zúčastnily osvobozovacích akcí v Kuvajtu. Marně se však pokoušel přemluvit amerického prezidenta George Bushe od druhé války v Iráku. O dva roky dříve nečinně přihlížel ofenzivě Izraele proti hnutí Hamás v pásmu Gazy, což vyvolalo nenávist fanatických islámských věřících.

Politiku typu „přitáhni – povol“ uplatňoval také ve vztahu k největšímu egyptskému islámskému uskupení. Muslimské bratrstvo je v zemi sice nepovolenou, avšak trpěnou organizací, jejíž charitativní činnost přichází vládnoucí moci obzvláště vhod. Odborníci upozorňují na to, že „bratrstvo“ nelze už dlouho považovat za fanatické uskupení. Jednání s viceprezidentem se nyní účastní i zástupci Bratrstva. Přesto bychom neměli zapomínat ani na to, že právě tady zahájil svou politickou činnost druhý muž organizace al-Kájda Ajmán Zavahrí.

Před pěti lety Husní Mubarak – na naléhání svých západních přátel – maličko pootevřel dveře demokracii. Parlamentních voleb se mohli jako nezávislí kandidáti zúčastnit také zástupci Muslimského bratrstva. Ihned také získali 88 míst a později 20 procent parlamentních křesel. To se však Mubarakovi nejspíš moc nezamlouvalo, a tak se v parlamentních volbách konaných koncem loňského roku zrodil pro něj mnohem příznivější výsledek: na 494 místech zvítězil kandidát vládnoucí Národní demokratické strany, zatímco nezávislým připadlo jen čtrnáct mandátů. V těchto dnech padl v souvislosti s masovými demonstracemi slib, že výsledky parlamentních voleb budou přezkoumány.

Sulajmán není změna

V Egyptě platí od roku 1967 – s jedinou rok a půl dlouhou přestávkou – výjimečný stav. S odvoláním na válečné a islámské nebezpečí tak byla v podstatě uzákoněna diktatura, prakticky je v zemi u moci vojenský režim: ozbrojená moc má zajištěna zvláštní práva, zatímco základní ústavní práva jsou potlačena a cenzura je zcela legální. Počet politických vězňů překračuje třicet tisíc. Vykonavatelem a zároveň prominentem tohoto autokratického režimu je armáda, která má 460 tisíc členů a je nejlépe vyzbrojenou a nejsilnější ozbrojenou silou v arabském prostoru.

Egyptský prezident je zastáncem zdravého životního stylu, nikdy nekonzumoval alkohol ani nekouřil

Mubarak správně vycítil, že si vojáky musí něčím získat: generálové jsou členy skutečné egyptské elity. Stojí v čele velkopodniků, které jim zajišťují materiální nezávislost. Velitelé armády nejsou pouze základním pilířem systému, prakticky systém sami tvoří. Potom je tedy pochopitelné, že vedoucí představitelé armády nechtějí přijít o faktickou moc. Právě oni mohou také Západu zaručit, že v Egyptě nedojde k radikálním změnám a nevypukne zmatek.

Egyptský prezident je zastáncem zdravého životního stylu, nikdy nekonzumoval alkohol ani nekouřil. Letos mu bude 83 let a vloni prodělal v Německu těžkou operaci žlučníku. Načerno obarvené vlasy mu sice stále září leskem, ovšem jeho vpadlé a nezdravě působící rysy nedokážou zakrýt pokročilý věk. Nemůže-li dědicem učinit svého syna, nabídl tuto šanci člověku, který mu stojí nejblíže: viceprezidentem jmenoval čtyřiasedmdesátiletého šéfa rozvědky Umara Sulajmána, jenž patří již dvacet let k jeho nejbližším spolupracovníkům.

Podle oficiálních zpráv přežil Mubarak šest pokusů o atentát. K jednomu z nejvážnějších došlo v létě 1995 cestou z letiště do centra hlavního města Etiopie Addis Abeby. Prezident tam přijel na zasedání Organizace africké jednoty a za svůj život může vděčit jenom tomu, že na radu Sulajmána cestoval v obrněné limuzíně.

Sulajmán se podobně jako Mubarak zúčastnil bezpočtu tajných jednání, navázal mimořádně dobré vztahy s americkými partnery a současně se těší i vzájemnému respektu s izraelskou stranou. Nicméně má i jisté slabiny: jednou z nich je věk, další pak to, že jeho osoba by představovala jednoznačné pokračovaní současného režimu, což zřejmě už předem signalizují znovu sílící masové demonstrace. Padne prezident, nebo ne? Vypadá to, že Mubarak už měl sice namále, zatím však stále drží otěže moci.

Chce spočinout v egyptské zemi, a jak to vypadá, tomuto jeho snu nebude stát nic v cestě. Nemíní již v září kandidovat v egyptských prezidentských volbách, a dokonce ani jeho syn už nebude hlavou státu. On však – pokud mu zdraví dovolí – chce vydržet až do konce svého pátého funkčního období. Prezidentem nejlidnatější arabské země tak bude třicet let.