Mo Jen a další paradoxy Nobelovy ceny za literaturu

Jen namátkou: komunista Mo Jen, herec Dario Fo, feministka Elfriede Jelineková či vylosovaný Rudolf  Eucken získali nejprestižnější ocenění.

Anikó Fázsy 7.11.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Isifa, montáž ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Také letos předcházela udělení Nobelovy ceny za literaturu obrovská očekávání. Angličané, kteří vášnivě rádi sázejí, odhadovali šance na internetovém portálu Ladbrokes. Za největšího favorita byl považován japonský spisovatel Haruki Murakami, velké šance ovšem přičítali také oblíbenkyni švédských literárních kruhů, Kanaďance Alici Munroové. Takový výběr by byl snad i logický, nicméně v záloze čekala spousta dalších více či méně zasloužilých kandidátů.

Za více než století své existence nám však Nobelův výbor přichystal mnohá překvapení. V zakládající listině tohoto ocenění se například doslova uvádí, že „při udělování cen lze vzít v úvahu pouze díla vydaná tiskem“. Přesto v roce 1997 nezískal ocenění vynikající básník Mario Luzi, ale herec (některými kritiky i považovaný za šmíru), režisér a zanícený komunista Dario Fo.Nobelův výbor svá rozhodnutí tají do posledního okamžiku metodami, které by dokázaly zahanbit i kontrarozvědku

A kdo si dnes pamatuje na vyznamenané Sullyho Prudhommea (1901), Josého Echegaraye (1904) či Carla Heidenstama (1916)? Kdo dnes slyšel o Henriku Pontoppidanovi nebo Karlu Gjellerupovi (svorně v roce 1917), zatímco Lev Nikolajevič Tolstoj, Rainer Maria Rilke, Marcel Proust, Giuseppe Ungaretti nebo George Orwell a mnozí další toto ocenění nikdy nezískali? Žijící rakouský klasik Peter Handke na cenu navržen nebyl, zato ji dostala nenávistná někdejší komunistka a feministka Elfriede Jelineková či v roce 2007 87letá Doris Lessingová, bývalá komunistka, jež ve své povrchní próze odsuzuje vykořisťování.

Nobelův výbor svá rozhodnutí tají do posledního okamžiku metodami, které by dokázaly zahanbit i kontrarozvědku. K nominaci autorů používá kódy a knihy nominovaných spisovatelů nechává převázat a falšovat jejich obálky.

Za uplynulých deset let se server Ladbrokes mockrát nemýlil. Loni se těsně před vyhlášením, navzdory přísným utajením, dostalo na veřejnost jméno Tomase Tranströmera, což zvýšilo sázky a snížilo výhry. Také letos předcházela vyhlášení jistá hysterie. Poté, co propukly ostré spory mezi Čínou a Japonskem o souostroví Senkaku, většina čínských knihkupectví stáhla z pultů romány favorizovaného Murakamiho. Japonský spisovatel nazval tento postup „zestátněnou hysterií“ a velkomyslně vyzval všechny spoluobčany, aby hojně četli romány čínského spisovatele Mo Jena.

To nakonec nastane i bez Murakamiho přispění. Nobelova cena za literaturu pro rok 2012 totiž byla přisouzena právě zmiňovanému čínskému autorovi. Bylo rozhodnutí výboru inspirováno logikou? Geopolitikou? Nebo literárními hledisky?

Čínské úřady i Mo Jen jsou velmi šťastní

Kao Sing-ťien je v Čínské lidové republice zakázaným autorem, dokonce ho tam nepovažují za čínského spisovatele

Ve východní Evropě Mo Jena znají jen odborníci, čtenářská veřejnost nikoliv, nicméně jeho romány vyšly v hojném počtu ve francouzské, německé a anglické jazykové oblasti, třebaže nikdy nedosáhl věhlasu Kao Sing-ťiena. Když získal v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu právě tento čínský spisovatel žijící v emigraci v Paříži, odpověděl tehdejší čínský premiér Ču Žung-ťi na otázku hongkongského listu East Daily, co říká na Nobelovu cenu pro Kao Sing-ťiena, poměrně vyhýbavě: „Mám velkou radost, že mohla Nobelovu cenu za literaturu získat čínsky psaná díla. Čínské písemnictví má tradici starou několik tisíc let a kouzlo čínštiny je bezmezné. Věřím, že i v budoucnu se najdou další čínská díla, která Nobelovu cenu získají. Je škoda, že vítěz tentokrát není čínským, nýbrž francouzským občanem, nicméně gratuluji jemu i francouzskému ministerstvu kultury.“

Důvodem premiérovy rezervovanosti byla skutečnost, že Kao Sing-ťien je v Čínské lidové republice zakázaným autorem, dokonce ho tam nepovažují za čínského spisovatele. Jeho práce jsou v Číně na seznamu zakázaných děl a podobně jako spousta dalších čínských intelektuálů pracoval léta v zemědělství a hrozilo mu vězení. V roce 1987 emigroval do Francie, kde také dokončil román Hora duše.

O ceně rozhodoval i los

Alfred Nobel ve své závěti vyjádřil přání, aby byla literární cena udělována osobám, které vytvoří „nejlepší dílo idealistického zaměření“. Co tím měl asi na mysli? Zpočátku měl výbor za to, že musí vybrat dílo, které ztělesňuje ideální krásu a zároveň slouží lidstvu. Mnozí se dodnes domnívají, že Nobel, pravicový anarchista, který podřizoval estetická hlediska politickým, by volil spíše díla provokativní. André Gide ve svém poděkování švédské akademii publikovaném v deníku Le Figaro 13. listopadu 1947 vyjádřil přesvědčení, že akademici ocenili jeho boj proti kolonizaci, nikoli jeho literární tvorbu. (Ostatně v době udělení ceny mu bylo 80 let.)

Nicméně výbor bere v úvahu rovněž estetická hlediska, proto také Elie Wiesel obdržel „pouze“ cenu míru, jakkoli stál o ocenění za literaturu.

Stalo se rovněž, že výbor nedokázal dospět k dohodě při volbě mezi dvěma kandidáty, a proto se nakonec radoval z vítězství někdo třetí. Například v roce 1907 bylo Angličanu Swinburneovi vyčítáno, že je příznivcem republiky, ba co víc, že je homosexuál. Proto cenu dostal Rudyard Kipling. V následujícím roce byl opět nominován Swinburne. Několik akademiků však neústupně prosazovalo Švédku Selmu Lagerlöfovou. Spor byl rozhodnut losem a vyznamenán byl neznámý autor Rudolf  Christoph Eucken, jehož knihy – jen s mírnou nadsázkou – ještě nikdy nikdo nedokázal dočíst do konce.

V souvislosti s oceněním Mo Jena ale není ani stopy po rezervovanosti, všude panuje bezmezná radost. Mo Jen je nyní „velmi šťastný“ a čínské úřady zrovna tak. Krátce po vyhlášení volby obdržel „první vyznamenaný Čínaň“ na Weibo, což je čínská verze Twitteru, na 300 tisíc gratulací. Laureát prostřednictvím čínské tiskové kanceláře vzkázal: „Když jsem se dozvěděl, že byla cena přisouzena mně, byl jsem velmi šťastný. Své síly soustředím na vytvoření nových děl. Chtěl bych dát ještě víc, abych všem poděkoval.“ A šéf propagandy Li Sang nyní píše, že Nobelova cena „zračí rozkvět a rozvoj čínské literatury stejně jako neustále rostoucí vliv Číny“.

Čínští umělci žijící v emigraci mluví o Mo Jenovi jako o námezdním spisovateli státu

Čínští umělci žijící v emigraci na to mají zcela jiný názor. Nově vyznamenanému autorovi vyčítají, že je oporou čínské politiky. Mluví o něm jako o námezdním spisovateli státu. Jeden z pronásledovaných autorů, který loni strávil bez jakéhokoliv vysvětlení několik měsíců za mřížemi, se pro Die Welt vyjádřil: „Mo Jen vždy zaujímá místo na straně moci…“ Otec demokratického hnutí Wej Ťing-šeng ze USA připomíná, že Mo Jen nikdy neztratil slovo na obranu Číňanů žijících v emigraci. V reakci na tyto útoky uspořádal spisovatel tiskovou konferenci ve své rodné vísce: „Mnozí se domnívají, že jsem cenu neměl obdržet, protože jsem úzce spjat s Čínskou komunistickou stranou. Ale nemají pravdu,“ oponuje Mo Jen.

Komunista s vírou buddhisty

Spisovatelský pseudonym Mo Jen znamená: Nemluv! Jeho původní jméno znělo Kuan Mo-jie. Narodil se v roce 1955 v rolnické rodině a rodiče mu odmalička kladli na srdce, že mluvit se smí jen doma, zatímco mimo domov ani slovo. Ve 20 letech vstoupil do Čínské lidové osvobozenecké armády, v níž studoval, ale svá univerzitní studia nikdy nedokončil. Po svém prvním románu Průsvitná mrkev (1981) byl jmenován vedoucím katedry literatury vojenské kulturní akademie.

Jeho třetí dílo, román Rod rudého čiroku, sklidilo i mezinárodní úspěch, bylo přeloženo do několika cizích jazyků a jeho filmová verze získala v roce 1987 Zlatého medvěda na filmovém festivalu Berlinale. V rozhovoru pro týdeník Time Mo Jen přiznal, že se ve svých pracích vyhýbá politice. Spisovatel prý musí hluboko pohřbít svoje myšlenky. Ejhle, ars poetika spisovatelů diktatury!

Jeho kolega Kao Sing-ťien má jiný názor. Podle něho vzniká velké literární dílo, pokud má autor měřítko, a tím nemůže být nic jiného než pravda. Dílo musí mluvit pravdu, přesně a upřímně odrážet lidský osud, prožitek lidské existence. A přestože je literatura fikce, produkt fantazie, dobrá literatura nikdy nelže. Dobrá literatura je příběhem lidí, otiskem, jenž uchovává vzájemné působení jedince a historických okolností, vzpomínku jedné historie. Tento otisk, vzájemné působení a vztah jedince a historie jsou důležitější než oficiální zprávy, oficiální historiografie.

Mo Jen podle vlastního prohlášení nesoudí a nevyjadřuje své pobouření. Výbor jeho umění označil za „halucinační realismus“ a jeho příběhy jsou fantastické.

Jakkoli Mo Jen věří „v pokrok a demokracii“, sdílí buddhistický názor na lidské bytí, „neboť díky buddhismu panuje ve společnosti mír“ a vyřeší se společenské problémy

V románu Tvrdý zákon karmy vypráví příběh zastřeleného sedláka, kterého vládce pekel odsoudí k tomu, aby znovu žil ve zvířecí podobě. Román se odehrává v krajině autorova dětství. Boj lidí na život a na smrt v době maoismu na sebe bere satirickou formu. Podle Mo Jena mají Číňané dost třídního boje a chtěli by žít ve vyrovnané společnosti, „v harmonii s lidem a vládou“. Román má však také jiné vyznění. Utrpení, která hrdina prožil v pekle, podle spisovatele zocelují duši, jež z útrap vychází v pročištěné formě. Na konci knihy získává hlavní hrdina zpět svou lidskou podobu. Utrpení má svůj smysl: „Nepoznáme-li útrapy, nedokážeme ocenit demokracii, pokrok.“

Mo Jenovo stěžejní dílo, román Kypré boky, bujné poprsí z roku 2004, zpočátku cenzura zakázala. Ústřední postavou románu je silná žena (jejíž předlohou byla autorova matka). Erotický a satirický román překlenuje na 800 stranách několik desetiletí.  Autor se „oficiálně“ nechce zabývat historií, ta je však v jeho románech silnější a proráží literaturou.

Jakkoli Mo Jen věří „v pokrok a demokracii“, sdílí buddhistický názor na lidské bytí, „neboť díky buddhismu panuje ve společnosti mír“ a vyřeší se společenské problémy. Ustanou krádeže, násilí, nenávist i mocenské boje. Karma lidem pomáhá v jejich dobrém jednání. Veden svým srdcem by vládě nejraději doporučil, aby po tolika letech pronásledování buddhismus mezi lidmi všeobecně rozšířila. Zajímavá zpověď komunisty!