Miloš Zeman si vyzkoušel roli moderátora. Jak to dopadlo?

Ještě jako „důchodce z Vysočiny“ moderoval vloni debatu na téma „politické diskuse a politická žurnalistika“. Jeho výkon byl mizerný.

Brněnská kulturní revue RozRazil publikovala v dvojčísle 45/46, které vyšlo v první den prezidentské volby, pozoruhodný rozhovor. Odehrál se v dubnu minulého roku, kdy jeho protagonista Miloš Zeman ještě ani nebyl oficiálním prezidentským kandidátem. Zemanovými partnery jsou Jakub Železný, Jan Pokorný a Ota Černý. Jejich role se na přání redakce RozRazilu obrátily. Zeman přijal nabídku ukázat, jak by diskusi na téma „moderátoři politických besed a politická žurnalistika“ vedl on sám. Nápad je to zábavný a jistě i zlomyslný (a načasování publikace interview se nezná být náhodné).

Jak se dalo očekávat, Zemanův moderátorský výkon je mizerný. V souladu s vlastní mentalitou dělá přesně to, co ve svých rozvláčných promluvách na práci moderátorů kritizuje. Jeho vstupy jsou delší než odpovědi těch, které má zpovídat. Občas si odpoví sám, protože stejně nejlíp ví, jak to je. Všechno špikuje citáty, bonmoty a historkami, v nichž se nikdy nezapomene vylíčit jako hrdina. Jeho sebestředný humor prorůstá tkání debaty jako sádlo bůčkem a místy je stejně těžko stravitelný. Možná ale, že úkol, na který kývnul, ani nebral úplně vážně a přišel si prostě „pokecat“. „Polovina byla o něm,“ zhodnotil Zemanův výkon na konci diskuse Ota Černý.

Miloš Zeman v souladu s vlastní mentalitou dělá přesně to, co ve svých rozvláčných promluvách na práci moderátorů kritizuje

Anatomie zemanovské konverzace

Půvab rozsáhlého a viditelně uvolněného rozhovoru, v němž nikdo z diskutujících neměl důvod cokoliv předstírat, je jinde. Lze v něm například velmi dobře pozorovat anatomii „zemanovské“ konverzace. Díky Jakubovi Železnému a Janu Pokornému zazní v diskusi pár otevřeně formulovaných pohledů do nitra jejich profese, při nichž si uvědomíme, že oba silně vnímají svou spoluodpovědnost za veřejný prostor. Řeč je o nezávislosti a aktivistické žurnalistice, rozdílech mezi soukromým a veřejnoprávním mediem, umění položit otázku či kontaktech s politiky. Zeman ale umíněně odvádí debatu od pokusů o přesné pojmenování k efektním řečnickým figurám. Jakoby i v tomto hovoru, vlastně přátelském posezení, byl něčím neodolatelně puzen „vyhrát“ nad těmi, kdo jsou jeho partnery. Jako by očekával za každou svou pointou nahraný smích jako v sitkomu.

Jan Pokorný například mluví o umění stručnosti a dovednosti moderátora „překládat takzvanému normálnímu člověku, co si myslí elity“. Zeman kontruje výkladem, v němž posune a zamění význam slova stručnost za zjednodušení, odvede smysl řečeného jinam a triumfuje nad moderátorem poučením: „Zjednodušování není jen ořezání na dřeň. Zjednodušování nutně vede i k populismu. Populismus, ať už pravicový nebo levicový, je strašlivě nebezpečný.“ (Škoda, že se této myšlenky nedržel v prezidentské kampani.)

Pokorný se znovu pokusí vrátit debatu k původnímu tématu: „Překladatel není zjednodušovač. Když přeložíte knihu, tak ji nezkrátíte.“  Miloš Zeman ovšem již míří k dalšímu vtipu bez ohledu na smysl diskuse: „Dám vám drastický příklad zjednodušování. Pro líné čtenáře bylo občas nutné vydávat něco jako Reader´s Digest, kde jste měl výtah ze světových literárních děl. Nejkrásnější byl výtah z Anny Kareniny v jedné větě: ,Hysterka skočila pod vlak.‘ Takže pozor na zjednodušování.“ Uf.

Užitečný je i pohled do zákulisí televizních politických diskusí. Tady třeba jako důležitý „svědek“ dřevních časů vystupuje Ota Černý, který se do debaty zapojuje stejně insitně, jako se kdysi projevoval ve své moderátorské funkci. Je to skvělá příležitost uvědomit si, jakou cestu televizní politická žurnalistika za těch dvacet let ušla.

Dojič nebo držák?

Jen Miloš Zeman se nezměnil. Hned úvodem nabízí své kategorie moderátorů a ptá se přítomných pánů, za jaký typ se považují.

  • Moderátor jako držák – „jen drží mikrofon a nechá mluvit každého, kdo se mikrofonu ujme“.
  • Moderátor, neboli „dojič politiků, který se z nich snaží vydojit co nejvíce informací“.
  • Moderátor , který „v koutku své duše touží býti politikem a snaží se vnutit divákům nebo posluchačům, jak by to dělal on, kdyby to uměl“.

„Držáku, začněte,“ vyzve Zeman s blahosklonnou ironií k odpovědi Jakuba Železného. Jana Pokorného osloví jako dojiče. Ota Černý sám sebe definuje jako „moderátora z lidu“, načež svůj termín upřesní: „Neumím se zařadit, jestli jsem byl dojič nebo držák. Spíš jsem byl strejda, kterej poslouchal to, co lidi říkají – poslouchal jsem je rád. (...) Základním cílem besed bylo ukázat, že bez komunistů to uděláme lepší. To byl můj cíl. Dělal jsem to srdcem.“

O samých počátcích politických diskusí hezky vypovídá následující dialog:

ČERNÝ: Musím říct takovou pikantnost: v pátek a v sobotu večer jsem nepil alkohol. To byla moje největší příprava: neožrat se a být druhej den chytrej. To byla jiná příprava než teď.

ZEMAN: Moravec na to má údajně tým.

ČERNÝ: My se sešli v neděli dopoledne a řekli si, co víme.

Oba pánové si kupodivu notují i v pohledu na novináře. Černý je až dojemně upřímný: „Jako televizní novinář  jsem novinářema neustále mydlenej. Ke mně žádná solidarita nedošla, mně nikdo neodpustil žádný štych. (…) Novináři mě nemaj rádi a já nemám rád je.“ Zeman přiznává: „Vždycky mi bylo potěšením moderátora znemožnit, když položil blbou otázku. V každém z nás dříme prvek sadismu, který pouze nesmí být hypertrofován. Jinak je to v naprostém pořádku.“

Jednou Zeman novináře chválí, jmenovitě ty z MF Dnes, jimž jinak nemůže přijít na jméno, a to za publikování odposlechů: „Myslím, že se odposlechy nemají utajovat. Jsem možná naivní, ale mluvím na veřejnosti stejně jako v soukromí, byť s rozdílem, že v soukromí občas řeknu nějaké sprosté slovo.“ Tenhle výrok jistě stojí za zapamatování. Uvidíme, zda si svůj názor jako budoucí prezident podrží.

Vrchol moderování podle Zemana

Zeman natřikrát rozhovor končí, loučí se, ale vždy znovu pokračuje v debatě. A nakonec se konečně promění i v příjemného, sečtělého společníka, když s Železným probírají, jak se i Ferdinand Peroutka jako novinář mýlil, když krátce po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výt s vlky.“ Nebo když v roce 1947 soudil, že se „socialismu nemusíme bát, že to, co nás čeká, není nic špatného“.  Z rozhovoru je docela zřejmé, že mezi oběma moderátory-profesionály, Železným a Pokorným, a mezi Zemanem je přes všechny ty ironie jakýsi prazvláštní, nejednoznačný vztah. Skoro to vypadá, že účastníci hovoru na sebe byli upřímně zvědaví.

„Zemanovské“ historky v rozhovoru ještě mají rozměr jakési kuriozity, kterou vypráví důchodce z Vysočiny

Tento příjemný rys má ostatně celý rozhovor v časopise RozRazil. „Zemanovské“ historky v něm ještě mají rozměr jakési kuriozity, kterou vypráví důchodce z Vysočiny. Dnes už  vypovídají o vkusu budoucí hlavy státu. Jako třeba tento pohled na politické diskuse: „V teorii brainstormingu je pravidlo, že do panelu musíte pozvat hezkou ženskou. Vůbec tomu sice nerozumí, ale když jsou v panelu staří akademici, tak exhibují, chovají se jako koně, kterým cikán obrousil zuby a nalil jim do huby kořalku. Tím ta panelová diskuse dostane šťávu…“

A jaký je podle Miloše Zemana vrchol moderování? „Když vám někdo tříská deskami a vyhrožuje odchodem ze studia.“ Třeba ho Jakub Železný nebo Jan Pokorný vezmou vážně a takový zážitek s budoucím prezidentem v hlavní roli pro nás někdy připraví. Otázka je, jestli si ho pak bude libovat i Miloš Zeman.