Miguel de Unamuno: Evropan proti Evropě, jež si popletla těžiště

Uplynulo sto let od zveřejnění knihy španělského filozofa nazvané Tragický pocit života v lidech a národech.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © http://www.biografiasyvidas.com/biografia/u/unamuno.htmČeská pozice

Proč jsme vůbec na světě? Co můžeme udělat pro to, abychom v životě nalezli osobní spásu? A můžeme na sobě provést trýznivý, a zároveň povznášející úkon vlastní spásy? Tyto otázky si klade ve svém po zásluze slavném díle Tragický pocit života v lidech a národech španělský filozof Miguel de Unamuno (1864–1936), od jehož zveřejnění uplynulo sto let. Nad poselství této knihy se zamýšlí maďarský historik filozofie Dezsö Csejtei.

Tragický pocit života, jímž se v žádném případě nerozumí pocit v obvyklém smyslu, ale spíše stav prostupující celou naši podstatu, pramení z oné zásadní rozpolcenosti spočívající v tom, že ačkoliv v sobě všichni nosíme touhu po dosažení absolutna, dokonalosti a nekonečna, jsme pouze bytosti spoutané konečnou, pomíjivou, pozemskou existencí. A tato rozpolcenost podle Unamuna neprostupuje především naši morální povahu vyšší úrovně, ale je takřka útrobního rázu a její živná půda se nachází v konkrétním člověku z masa a kostí.

Naše pozemská existence je jako lidská ruka, jež váhavě sahá po nepomíjivém, věčném bytí. Toto vnitřní pohnutí, jež se skrývá v naší tělesné povaze, považuje Unamuno za natolik důležité, že samotného člověka – v rozporu s dřívějšími definicemi založenými na používání rozumu nebo výrobě nástrojů – považuje přímo za „zvíře skladující mrtvoly“, neboli za bytost, která na rozdíl od všech ostatních živých tvorů střeží své mrtvé, pečuje o ně a dává na ně pozor, čímž jim – a spolu s nimi také sobě – pomáhá k další existenci, nepomíjejícnosti.

Otázka života po životu

V posledním roce míru před začátkem první světové války spatřilo světlo světa hned několik významných filozofických děl – první svazek „Idejí“ Edmunda Husserla nebo slavná kniha Maxe Schelera o filozofii sympatie. Unamunovo dílo vyšlo na periferii Evropy, ve Španělsku, a přestože mu byla na kontinentě věnována relativně malá pozornost, o to větší odezvu vzbudilo v hispánském světě.

Unamuno neváhá vyvodit závěr: rozumem nelze dokázat, že člověk je nesmrtelný

Unamuno byl povoláním profesor klasické filologie na univerzitě v Salamance a filozofii jako takové se nikdy předtím nevěnoval, o to vnímavější byl však vůči prvotním filozofickým otázkám. Také ve zmíněné knize se věnuje především otázce, která se do určité míry skrývá v nás všech, ale pozornosti mnoha povolaných filozofů uniká. V ní shromážděné meditace a neklidné úvahy pak podávají přesný přehled o možnostech lidského života po životu.

Unamuno nejprve promýšlí racionalistický přístup. Toto jeho počínání je původně živeno snahou dokázat pomocí racionálních prostředků a čistě na základě rozumu, že člověk žije dál i po smrti. Poté, co přezkoumá řadu nezdařených pokusů, neváhá vyvodit závěr: rozumem nelze dokázat, že člověk je nesmrtelný. To, co rozum dokáže, je totiž pravým opakem; dokáže velmi snadno prokázat, že člověk je v plné míře bytost smrtelná a pomíjivá.

A tuto pravdu, tvrzení rozumu, jakkoli zní nepřívětivě a drsně, prostě nelze ignorovat. Závěr, jejž tento myšlenkový pochod nabízí, lze nakonec formulovat tak, že to, co je pravda, nedává naději.

Nesmiřitelný rozpor

Následně se Unamuno pokouší zmapovat a prozkoumat tuto zásadní otázku, již si klade, ze zcela opačného směru. Člověk totiž není pouze bytost rozumová, která takřka jako na běžícím páse pouze konstatuje „pravdy“, ale i bytost plná tužeb, v níž, ať už si rozum říká cokoliv, nezdolně pracuje také touha po nesmrtelnosti.

Co si má člověk počít se svou pravdou a svojí potěchou, když jsou spolu v  nesmiřitelném rozporu?

Unamuno se vydává po stopách hlubokých citů, aby přišel na to, čemu ho tyto city učí. Jakmile je třeba vyvodit konečný závěr, neváhá ani v tomto případě. A ten zní: přestože touhy člověku neustále vnukávají příslib, že na něho po pozemské existenci čeká jiné, nadpozemské bytí, nemůže jim věřit, protože moc dobře ví, že jde pouze o iluzi srdce. Nastává tím opačný extrém: to, co naději dává, není pravda.

Jenže co si má potom člověk počít se svou pravdou a svojí potěchou, když jsou spolu v  nesmiřitelném rozporu? Má se snad ponořit do nečinné apatie, anebo přesně naopak povstat k beznadějnému boji? Unamuno volí jiné řešení, třetí možnost: nepřijímá samy o sobě ani pravdy rozumu, ani pouhou útěchu tužeb, a do centra dává právě boj a zápas těchto proti sobě stojících stran, který považuje za základ, jenž utváří a formuje lidské bytí. Jedinou záchranou a zárukou udržení v neustálém tvůrčím napětí je podle něho pro člověka to, nepřilévá-li do ohně sváru těchto dvou stran vodu, ale olej.

Důvodem, proč tento boj nikdy neuhasíná, je, že nemůže nikdy skončit vítězstvím některé ze zúčastněných stran, což by znamenalo smrt. Zmíněný boj proto neustále plane, živí jej stále nové plameny, a nikdy, po celou dobu, dokud člověk žije, se nezmění v popel.

Katolický myslitel

Jde o velmi osobitou tragickou dialektiku, nikoliv o splynutí, smíření pouhých pojmů prostřednictvím boje, jako je tomu u Georga Wilhelma Friedricha Hegela, ale o boj samotného plnokrevného života za další život. Filozofický rozbor tohoto boje má samozřejmě také svoje předchůdce, například Blaise Pascala, ale především velkého protestantského myslitele Sorena Kierkegaarda, kterého Unamuno ctil jako svého „dánského bratra“. Jeho dílo pro sebe objevil ještě před velkou kierkegaardovskou renesancí na počátku století.

Unamuno se považoval za hluboce katolického myslitele, jenž však není svázán náboženskými předsudky

Unamuno se – v souvislosti se svým španělským, a především pak baskickým původem – považoval za hluboce katolického myslitele, jenž však není svázán náboženskými předsudky. Často čerpal z učení soudobých protestantských myslitelů (Adolf von HarnackAlbrecht Ritschl) i představitelů katolické moderny (Édouard Le RoyAlfred Loisy), ale nebál se je ani kritizovat.

Jeho katolicismus zahrnoval také rustikální, lidové katolictví, ve kterém vedle sebe existují prastaré pověry lidového původu s vášnivým přiznáním víry, stejně jako tragicky heroické, aristokratické katolictví, jehož archetyp spatřoval mimo jiné v postavě Dona Quijota, kterou Unamuno zcela nově interpretoval. Naopak nemohl vystát pečlivě pěstovaný občanský katolicismus, jenž nakonec víru rozpouští v osvětě a kultuře, přičemž zapomíná na její tragické aspekty a obsahy. (Za pravlast tohoto občanského katolictví považoval Francii, která byla pro něho bezbožná, a vždy vůči ní pociťoval averzi.)

Ustavičný zápas

Unamuno reprezentoval katolicismus, ve kterém nedominuje harmonický vztah rozumu a víry, nýbrž jak jsme viděli, právě jejich ustavičný zápas. Jde o katolicismus blízký člověku, který je obzvlášť otevřený vůči krajním otázkám týkajícím se budoucnosti, poslání a dalšího bytí člověka. Ve zmíněném díle Unamuno formuluje toto katolictví následovně: „Východní či řecké křesťanství je převážně eschatologické, protestantská víra je většinou etická, zatímco katolická víra je kompromisem mezi oběma, přestože v ní převažuje eschatologie.“

Unamuno reprezentoval katolicismus, ve kterém nedominuje harmonický vztah rozumu a víry, nýbrž jejich ustavičný zápas

Poslední kapitolu své knihy věnuje Unamuno tematice Dona Quijota a soudobé „evropské tragikomedie“. V ní, stejně jako v dalších dílech, vystupuje proti Evropě v podobě uctívané modly, ze které se podle jeho názoru vytratila otázka po smyslu lidské existence a která svoji absolutní necitlivost vůči této otázce zastírá pláštěm „pokroku“ a „vývoje“. Na místo otázky „proč, za jakým účelem?“ se dostalo jako jakýsi konečný cíl heslo „ještě více“ – blahobytu, pohodlí, aut, štěstí.

To však není nic jiného než šikovné obcházení – ani ne tolik bezúčelnosti jako bezcílnosti. Racionalita, na které je založena tehdejší – a můžeme dodat, že i současná – Evropa, je podle Unamuna „racionalitou neforemnou“, neboli postrádá onu základní vlastnost, která dělá racionalitu tím, čím je – sebeomezení, jasné rozpoznání vlastních hranic.

Nová interpretace Dona Quijota

Proti této Evropě, jež si popletla své těžiště a holduje vizi jednostranné technické racionality, klade Unamuno zcela nově interpretovanou postavu důmyslného rytíře Dona Quijota. Ten se, jak píše Unamuno ve svém slavném komentáři, svým útokem na větrné mlýny obrátil vlastně proti ohyzdným gigantům moderní techniky a vědy.

Proti Evropě, jež holduje vizi jednostranné technické racionality, klade Unamuno nově interpretovanou postavu Dona Quijota

A v zájmu toho byl schopný přijmout to, co si člověk – nejčastěji ze strachu – přijmout netroufá – stát se směšným. Nicméně právě díky tomu mohl dosáhnout i toho, co je podle Unamuna nejvyšším, nad vším se rozprostírajícím cílem: nesmrtelnosti. „Neboť tím, že se stal směšným, dosáhl Don Quijote nesmrtelnosti.“

Unamuno, jenž je ve své protievropskosti dál vzdělaným Evropanem, se tímto svým dílem obrátil proti zhoubě modernosti. Jeho kniha je hozenou rukavicí „tragikomické“ Evropě, jež ze sebe – zhruba rok po zveřejnění knihy – strhla masku „pokroku“ a dala se – „tragikomicky“? kdo ví… – do obšírné práce na zničení sebe sama: vypukla první světová válka.

Počet příspěvků: 1, poslední 27.7.2013 04:23 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.