Meze politiky a trestního práva aneb Tvoří se povaha současnosti

Na kauze tří exposlanců se hledá a vymezuje a přezkušuje hranice mezi trestním právem a politikou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Zdá se, že nikdy není ve společnosti tak blbá nálada, aby nemohla být ještě horší. V současné době k ní ještě přispěl výrok Nejvyššího soudu, který uplatněním imunity vyjmul tři exposlance z trestního stíhání kvůli korupci. O této „aféře“ mluví velká část společnosti, ale kdyby se o ní mluvilo přesněji, to znamená i důstojněji, nemuselo by být tak zle.

V rozporu s většinovým názorem, že „rozhodnutí Nejvyššího soudu otevřelo stavidla zločinu a v Parlamentu se snad bude moci beztrestně znásilňovat a vraždit“, si myslím, že ona blbá nálada není způsobena výrokem Nejvyššího soudu, ale jeho nedbalým a předpojatým čtením.Nejvyšší soud, jakkoliv se může zdát být utrženým z řetězu, je přece jen o poznání lepším extrémem než Nejvyšší soud na řetězu

Ovšemže je třeba přiznat, že usnesení Nejvyššího soudu přišlo doslova jako deus ex machina, nečekaný a fatální zásah shůry. Z hlediska dramaturgického je takový obrat sice přípustný, avšak z hlediska veřejného očekávání nebyl tím nejšťastnějším řešením. Zamezil vyřešení zápletky, která zajímá značnou část národa. A zájem takového množství lidí o věci politické je věc nebývalá a žádoucí. Tímto řešením-neřešením se však lidé spíše otrávili. Řeknou si, že veřejné starání se o to, aby byla a platila nějaká pravidla, samý to fundament demokracie, je sice hezká věc, ale že „ti nahoře“ si to stejně vždycky „upytlíkují po svém“.

A po zásahu Nejvyššího soudu ex machina proti tomu těžko nalézt argument jiný, než že i toto je demokracie. Protože Nejvyšší soud, jakkoliv se může zdát být utrženým z řetězu, je přece jen o poznání lepším extrémem než Nejvyšší soud na řetězu.

Kde se má trestní právo zastavit?

Musím začít polemikou s velmi populárním výrokem soudce Jana Šotta z odůvodnění rozsudku v kauze Bárta & Škárka: „Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky.“ Již samo diktum, že nelze připustit nějakou myšlenku, nezní ve svých důsledcích dobře, a není omluvitelné jinak než v úzkém kontextu onoho mediálně exponovaného procesu.

Trestní právo se však musí zastavit před branou politiky, stejně jako se politika musí zastavit před branou trestního práva. Otázkou však je, kde se ty brány nachází. A veřejnost očekávala, že výsledkem současné kauzy bude první soudní „nástřel“ této hranice mezi oběma sférami, který se bude dále zpřesňovat. Ani temperamentní soudce Šott jistě neměl na mysli, že by trestněprávní orgány měly neomezeně vniknout do oblasti politiky a řádit tam jak černá ruka (i když již samotná tato představa jistě leckomu chladí žáhu). Domyšleno totiž do důsledků, vedla by tato cesta nejspíše k nějakému typu junty.

Václav Žák píše 22. července v Právu velmi výstižně o nutnosti obecné shody na tom, že „soudní přezkum politických aktivit musí mít své meze. Politici se přece za svoje skutky odpovídají veřejnosti, která jim má účet za jejich počínání vystavit ve volbách. Justice takovou kontrolu nemá, a pokud by rozhodovala o politických záležitostech, rozhodovala by de facto o něčem, za co nenese odpovědnost.“Trestní právo se musí zastavit před branou politiky, stejně jako se politika musí zastavit před branou trestního práva

Současná ofenziva trestního práva je jevem pochopitelným a vítaným, protože naznačuje schopnost trestněprávních orgánů čelit dlouhodobě devastujícímu vlivu politiky na svou činnost. Nacházíme se nyní ve fázi, kdy je třeba obě sféry vybalancovat. K tomu je však nezbytné zamezit, aby současné aféry zneužili politici a zkusili nasadit trestněprávním orgánům a soudní moci ohlávku, neboť se „utrhly z řetězu a mnoho škody nadělaly“. Nelze však ani na druhou stranu připustit, aby činnost trestněprávních orgánů vykazovala politické motivy. Že ovšem může mít ve svých důsledcích i politický dopad, s tím se musejí všichni smířit.

Třídílná kauza

Celá aféra byla od počátku medializována jako šetření korupčních propojení politiků na nejvyšších místech s kmotry, kteří jsou na politiku přilepení. Pozoruhodné je, že kauzu nešetří protikorupční policie, která je na to specializovaná, jak by se laikovi podle názvu zdálo. Možná je v policii kvůli zmatení nepřítele leccos popřeházeno – doufejme jen, že to není výrazem netransparentních vnitřních dějů v policejním sboru. Zasahující „protimafiánská“ jednotka svým razantním stylem a následným mediálně vděčným transportem zatčených v poutech vyšla vstříc očekávání veřejnosti, jejíž nespokojenost se stavem politiky trvale stoupá. Těžko však vytěsnit reálnou obavu, aby toto prchavé uspokojení nebylo tím málem, čeho bude v kauze dosaženo.

Pozoruhodné je, že kauzu nešetří protikorupční policie, která je na to specializovaná, jak by se laikovi podle názvu zdáloKauza sama je komponována ze tří částí. Zneužití vojenských zpravodajců šéfkou kabinetu premiéra, obvinění tří exposlanců z korupce a podezření z propojení nejvyšší politiky s „kmotry“. Od celkem jasného zneužití přes sporné obvinění až k mlhavému podezření. Odpovídají tomu i zatčené osoby: tři bývalí poslanci, několik vysokých státních zaměstnanců, ale aktivní politik žádný a kmotr ani omylem.

Zneužití Vojenského zpravodajství se zdá být doloženo zejména přiznáním jednoho jeho velitele, že dělali, co neměli. Tedy pokud se jim to nepodaří ještě nějakou přísně tajnou flignou dodatečně pokrýt. Sledovali manželku premiéra na popud jeho milenky, důvodem mělo být ochránění premiérovy rodiny před „škodlivými vlivy“, v tomto případě církevní pospolitostí, avšak státem uznanou. Věcně s tím obhajoba asi moc neudělá, procesně se však naskýtá otázka, zda budou využitelné případné odposlechy dokumentující tuto činnost. Ty byly soudem povoleny na kancléřku Nagyovou, avšak v jiné trestní věci. Je-li tomu tak, pak budou zřejmě v této záležitosti procesně nepoužitelné, a neudrží-li se obvinění na základě jiných důkazů, půjde i tato zdánlivě „ložená“ věc do kopru.

Spor o rezignaci na mandát

Podívejme se znovu na to, co bylo podstatou usnesení Nejvyššího soudu. Je jím stanovisko, že rezignace na poslanecký mandát (jímž bylo podle žalobců dokonáno trestní jednání poslanců) je poslaneckým projevem krytým imunitou.

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová reprezentuje stanovisko opačné, podle něhož je rezignace na mandát pouhým právním aktem, který není kryt imunitou.

Nesnáze však způsobí, budeme-li se v rámci této druhé koncepce pídit po tom, proč by trestněprávní orgány nemohly stejně dobře prošetřovat okolnosti, jak kandidát přišel k mandátu, nemluvě již o jeho vykonávání (pochopitelně kromě hlasování, které Ústava výslovně kryje imunitou). Zdá se, přes veškerý respekt k Elišce Wagnerové, že tudy cesta nevede.

Podle bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové je rezignace na mandát pouhým právním aktem, který není kryt imunitouZajímavý vývoj zaznamenala tato kauza v podstatném detailu, jenž se týká samotného aktu rezignace na poslanecký mandát. Ten lze učinit pouze na půdě sněmovny, ať ústně, či písemně doručením tamtéž. Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan se však po zveřejněném usnesení Nejvyššího soudu snaží v pondělním Právu s inkriminovaným skutkem dostat mimo sněmovnu, tedy mimo dosah imunity: „Otázka vzdání se mandátu není pro posouzení odůvodněnosti trestního stíhání podstatná, protože nejde o znak skutkové podstaty. Korupční delikt je naplněn už tím, že si někdo nechá slíbit úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, je úplně nerozhodné, jestli potom něco koná, nebo nekoná.“

Takto však sdělení obvinění formulováno nebylo. Uvádí se v něm, že „v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance (...) získají členství v orgánech společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech“.

Zůstane na právnících, aby posoudili celý význam tohoto žalobcova posunu.

Spor o kompozici trestního děje

Trestný čin uplácení a braní úplatku je „dvousložkový“. Něco za něco, přičemž obě činnosti jsou trestné. Podle žalobce bylo jedním jednáním získání funkce, druhým pak rezignace na mandát. Přijetí úplatku za ukončení poslanecké kariéry.

Ještě jednou je však třeba si uvědomit, že Nejvyšší soud se usnesl, že imunita se vztahuje na jedno z těch dvou jednání, které nedílně tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Imunita se podle něj týká onoho údajného protiplnění. Uplácení jako takové však imunitou v žádném případě nepokryl. Není proto pravdou, že Nejvyšší soud svým usnesením „otevřel stavidla trestné činnosti v parlamentu“, jak se můžeme leckde dočíst.Na rozdíl od jiných trestných činů je korupce dvousečná, trestán má být uplácející i uplácený. Zde však ta druhá půlka chyběla.

A ještě něco. Na rozdíl od jiných trestných činů je korupce dvousečná, trestán má být uplácený i uplácející. Zde však ta druhá půlka chyběla. Exposlanci se údajně nechali uplatit, ale kým? Žádný uplácející nebyl obviněn! Zazní argument, že „zatím“ nebyl obviněn. To by však naznačovalo nějaké taktické valéry ze strany žalobce, které by měly bezprostředně politické důsledky. A právě toto poskytuje střelivo kritikům postupu státního zastupitelství. Když byli jasní uplácení, museli být jasní uplácející. Jednou rukou nelze zatleskat.

Spor o oprávněné výhody

Třetím podstatným tématem veřejného diskursu je problematika „neoprávněného prospěchu“, jehož se exposlancům mělo dostat tím, že získali slib jmenování do orgánů společností se státní účastí. Nejvyšší soud přitom neřekl, že nabízení a přijímání funkcí nemůže být za určitých okolností úplatkem.

V této souvislosti ocituji opět Václava Žáka: „Bohužel, český trestní zákon mluví pouze o neoprávněnosti výhody. To je nebezpečně široký pojem: oprávněná výhoda přece stěží existuje. Když se státní zástupce pustil do tří poslanců, kteří vyměnili mandát za pozice ve státních podnicích, pustil se na tenký led. Jejich chování je mimo vší pochybnost neetické. Je ale také trestné?“

Dodám trochu provokativně, že je sporné, zda je v obecné rovině chování exposlanců neetické. Mohli jít do privátního sektoru a vydělávat na informacích získaných ve svých pozicích. Obecně řečeno, z hlediska dobrého hospodáře je vhodné nechat zastupovat zájmy státu v orgánech firem s majetkovou účastí státu kvalifikovanými lidmi. Ministrovi financí se nelze divit, zvolí-li řešení, které za takové považuje.

Chybou veřejného diskursu je jeho heslovitost, nemluvíme-li přímo o bezmyšlenkovitosti. Někteří téma definují jako spor o to, je-li korupcí „rozdávání trafik za vzdání se mandátu“. Používají prefabrikované termíny, aniž by zvážili, nakolik odpovídají realitě. Nikdo zatím na exposlance nevytáhl nic jiného než směnu mandátu za funkci, proto musíme zvažovat, zda z té směny mají vůbec jaký prospěch, nota bene nezasloužený.

Ty funkce ve své podstatě nejsou trafikami, a jsou-li jimi v praxi, pak to může veřejnost přičíst pouze svému dvacet let trvajícímu nezájmuStatutární orgány tvoří firemní architekturu vyspělého kapitalistického světa. Že jsou u nás Potěmkinovými vesnicemi, přes něž pouze proudí peníze do kas partají, které si tam vyslaly své zástupce, to je problém blahosklonné až laxní či otupělé veřejnosti, nikoliv systému. Ten je tvořen rozumně, ale spočívá v tom, že členové dozorčích orgánů budou odpovědně vykonávat své funkce, za což jsou ze zákona odpovědni do výše svého majetku!

Nelze proto tvrzení o tom, že jde o „trafiky“, podpořit argumentem o deviantní praxi, kdy členové statutárních orgánů nic nedělají, spoléhají se na to, že se nic nestane, a že když se něco stane, tak to „někdo“ zamete pod koberec, a oni budou dostávat svůj bakšiš za to, že fungují jako peněžní přepážky mezi podnikem a partají. Stručně a jasně, ty funkce ve své podstatě nejsou trafikami, a jsou-li jimi v praxi, pak to může veřejnost přičíst pouze svému dvacet let trvajícímu nezájmu.

Nechtějme, aby za nás policie běžně řešila příliš mnoho

Podílet se na správě svých věcí, ó lide, přál sis ve svých snech. Nyní k tomu je příležitost. Je to ale vystřízlivění! Žádná velká sláva, jde to na úkor volného času, znamená to nápor na nervy a někdy i na žaludek. Existuje ale snad jiná důstojná varianta? Nedůstojná jistě – na všechno rezignovat, nevázat se, odvázat se – ale pak se ničemu nedivit.

Musíme se tedy smířit, že „díky“ této kauze nám zůstane odepřeno poznání, jak by si soudy poradily s případnou obžalobou (došlo-li by k ní), že se poslanci vzdali svého mandátu výměnou za údajně neoprávněné výhody. Zdali je to úplatkářství a braní úplatku, když je obviněna nota bene pouze jedna strana, avšak zákon trestá obě.

A mnoho dalších otázek zůstává k vyřešení. V neposlední řadě i to, proč se stalo obsazování míst ve statutárních orgánech tak palčivým tématem ausgerechnet nyní: nic mimořádného se nestalo, funkce zaujali lidé, kteří v podobných (a vyšších!) již byli, a funkce nebyly kvůli nim „přetaxovány“. Kdo se to najednou probral, a proč?Proč se stalo obsazování míst ve statutárních orgánech tak palčivým tématem ausgerechnet nyní?

Společnost nyní vykonává důležitou činnost, a měla by ji vykonávat s maximální pečlivostí a důstojností! Hledá se a vymezuje a přezkušuje hranice mezi trestním právem a politikou, a to tak, aby trestní právo nezasahovalo do oblasti, která je politikou (nejen se za ní účelově prohlašuje) – a aby politika nezasahovala do trestního práva.

Jak píše Václav Žák: „Upřímně řečeno, připadá mi masivní vstup trestního práva na půdu politiky jako horší varianta, než jsou neetické poslanecké kšeftíky.“ Ano, trestní zákon je až tou poslední věcí (ultima ratio), kterou se mají spory řešit. Nechtějme si vypomáhat trestním právem tam, kde máme věci řešit svým osobním nasazením a voličskou rozvahou. Nechtějme, aby za nás policie začala běžně řešit příliš mnoho věcí. To by fakt nemuselo dopadnout dobře.

Počet příspěvků: 56, poslední 28.4.2014 12:55 Zobrazuji posledních 56 příspěvků.