Médium, kterému nebude moci nikdo nadávat

Novinář Miloš Čermák se táže: Jak to, že se české noviny proměnily ze zpravodajských médií ve vehikly názorů a komentářů?

Před novinářskými názory na nového prezidenta České republiky se nedalo utéci. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Před novinářskými názory na nového prezidenta České republiky se nedalo utéci.

Zkušený novinář Miloš Čermák, jenž je nově redaktorem papírového týdeníku Ekonom, ale rovněž čile twítuje a zná dobře jak klasická, tak i takzvaně nová média, se v dnešních Lidových novinách zamýšlí nad proměnou role českých médií. Činí tak v článku s všeříkajícím názvem „Potřebujeme důvěryhodné médium“.

„Prezidentské volby ukázaly, jak moc se média za posledních několik let změnila... Jak to, že se české noviny (a nejen české) proměnily z média usilujícího o objektivní zpravodajství ve vehikly názorů a komentářů? Čtenáři nechtějí platit za informace a zpravodajství, které mají zadarmo na webu. Ti zbylí, kteří si noviny kupují, jsou ochotní platit právě za názory, analýzy, exkluzivní informace a příběhy. Brutálně řečeno, z výše vyjmenovaného jsou nejlevnější názory – vše ostatní vyžaduje mnohem víc práce, času a ,lidských zdrojů´. No a tak se české noviny změnily na jeden komentář,“ píše Čermák.

Právě v prezidentské kampani, kde se v nebývalém množství objevily lži a dezinformace, jsme dle Čermáka pocítili, že nám na mediálním trhu něco schází. „Společnost zoufale nutně potřebuje respektované a všeobecně důvěryhodné médium, které bude informace ve veřejném prostoru podrobovat kritické a nestranné analýze. Nikoli nabízet ,názor´ proti ,názoru´, ale prostě se bude pokoušet dobrat pravdy. Ve velkých zemích s velkým trhem taková tištěná média existují, v Česku ho však právě teď čtenáři bohužel nevidí,“ píše.

I za prostými informacemi o skutcích či slovech veřejných osob, i kdyby byly stokrát ověřené a pravdivé, vidí řada čtenářů jednoduše zájmy

To je jistě pravda. Podezřívaví občané i proto čím dál méně dají na „autoritu“ konkrétního média – v masovém měřítku totiž jen málokdo rozlišuje relevanci textu z Českých novin (ČTK) a naopak z webů typu Parlamentních listů nebo Prvních zpráv. A takových čtenářů, kteří odlišují, zda psal komentář jakýsi Bartoš, nebo naopak Čermák, zdá se, též ubývá.

Ale nejde jen o komentáře. I za prostými informacemi o skutcích či slovech veřejných osob, i kdyby byly stokrát ověřené a pravdivé, vidí řada čtenářů jednoduše zájmy: jednotlivých autorů, vydavatelů, politků, hybatelských skupin; posmívají se v diskuzích „bakalonovinám“, „soukupovskému Týdnu“ jakož i „Babišově pozici“.

Manipulace v mediálním prostoru

Všichni (nebo alespoň mnoho z nás – čtenářů i autorů) jsme oběťmi neúprosného mechanismu. Do mediálního prostoru, který postrádá či ztrácí své pevné základy, se dostávají články typu toho, který „odhalil“ obraz s hajlujícími nácky na jednom hradě, či pamflet o „využívání Židů“ v koncentračním táboře. A dostávají se do něj pochopitelně i manipulativní výroky veřejných osob, například jak se jeden z kandidátů opakovaně špatně odvolává na (neexistující) text z Britských listů. Ale nejde jen o smutek, který z toho pochází. Jde také o další vedlejší efekty.

Když se pak – dejme tomu – Mladá fronta DNES vytasí s archivní nahrávkou vrchního mafiána země nebo zveřejní video s pre-prezidentem a lobbistou z vánočních trhů, čtenář tomu vlastně už ani věřit nechce. Je to přeci „evidentní antikampaň“!

I projevená konfrontace evidentních lží s fakty se v tom celém cirkusu může čtenářům jevit jen jako další nátlakový či účelový článek. A čím více vyvracených lží, tím větší „mediální kampaň“.

Vážnou ranou víře v poctivost médií pak jsou anglosaské „endorsementy“, otevřené podpory prezidentů, které jsou v Česku prvkem cizorodým a jež Miloš Zeman označil za „zoufalý amatérismus“. Mimochodem, na téma Miloš Zeman: Když dostal novopečený prezident na své první tiskové konferenci věcný a rozumný dotaz od MfD, nedočkali jsme se věcné odpovědi, nýbrž urážlivého oslovení: „Milá bulvární Mladá fronto…“

K důvěryhodnému médiu, které nebude moci nikdo urážet a kterému se bude dát věřit, že informuje a nelobbuje, je dlouhá cesta a každý ať si sáhne do svědomí, zda k jejímu zdaru přispívá – od politiků, přes novináře až po čtenáře.