Medicína na dálku nespočívá pouze ve výměně zpráv lékaře a pacienta

Okolo telemedicíny vyvstává spousta otázek. V jakém kontextu se distanční medicína objevuje? V čem přináší nová řešení a problémy? Odhaluje nějaké samozřejmé skutečnosti?

V olomoucké fakultní nemocnici vyvinuli novou aplikaci pro videokonzultaci... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V olomoucké fakultní nemocnici vyvinuli novou aplikaci pro videokonzultaci... | foto: MAFRA
V olomoucké fakultní nemocnici vyvinuli novou aplikaci pro videokonzultaci...

V „první době covidové“ z jara 2020 najednou šlo i to, co by jinak nešlo – hradit lékařům vzdálenou konzultaci. Teď nastává opatrnější období, debatuje se, vznikají pracovní skupiny... Začíná to zavánět tím, čemu se říká paralýza analýzou – čím víc se mluví, tím pomaleji se postupuje. Je proto načase si říct, co je třeba v oblasti telemedicíny (poskytování medicínských služeb na dálku – pozn. red.) udělat, aby se výkřiky nadšení z první poloviny roku přetavily do trvalého proudu změn a opatření, a léčení na dálku se tak stalo pevnou a samozřejmou součástí českého zdravotnictví.

Je s podivem, že za momentálním rozmachem telemedicíny je především změna kultury a zvyklostí. Jako kdyby rozvoj technologií hrál vedlejší roli. K tomu, aby v roce 2020 pacient nemusel za lékařem, ale konzultoval na dálku, mu totiž stačí přístroj, jemuž je více než sto let – telefon. Vidíme tak, jak moc konzervativní medicínské prostředí je. Léčit přes telefon šlo už před pár generacemi, ale až dnes se obecně přijímá, že je to dobrý nápad. Už nejde jen o to, že si mohou lékař a pacient (či zdravotníci navzájem) vyměňovat informace nebo obrázky.

Nyní lze na dálku i operovat, přerušit těhotenství lékem, který přijde poštou. Můžeme dokonce oskenovat zub, navrhnout tvar korunky a tu vytisknout na 3D tiskárně. Mobilní aplikace Záchranka nejen umožňuje přivolat záchranáře na místo neštěstí, ale pomáhá svědkům začít život zachraňující úkony ještě před příjezdem profesionálů. E-recept je v porovnání s tím – s odpuštěním – takovou samozřejmostí, jako když si před odchodem z domova vyčistíme obuv.

Zjišťování anamnézy

Okolo telemedicíny nyní vyvstává spousta otazníků. Do jakého kontextu distanční medicína přichází? V čem přináší nová řešení a potíže? Odhaluje nějaké samozřejmé skutečnosti? Především upozorňuje, že ani kvantový pokrok nepomůže tam, kde se někomu nechce dělat dobrou medicínu i bez tele- na začátku.

Co když technologie znovu objevuje základní dovednosti? Někde využívají umělou inteligenci ke zjišťování anamnézy formou chytrých online dotazníků – lékař pak navazuje na již strukturovanou zprávu a může vést komunikaci s pacientem velmi efektivně. Vedení strukturovaného rozhovoru s pacientem neboli odebrání anamnézy se přitom učí ve třetím ročníku medicíny. Od té doby si to každý dělá po svém.

Příklad: k čemu je mladému diabetikovi automatizované měření hladiny krevního cukru se vzdáleným monitorováním, když jeho ošetřující lékař není ochoten se těmi přístroji zabývat a pošle jej jinam? Anebo když u třicátníka vzdálené sledování srdečního rytmu odhalí příčinu jeho mozkové příhody, ale nikdo se nezabývá tím, proč se to seběhlo?

Co když technologie znovu objevuje základní dovednosti? Někde využívají umělou inteligenci ke zjišťování anamnézy formou chytrých online dotazníků – lékař pak navazuje na již strukturovanou zprávu a může vést komunikaci s pacientem velmi efektivně. Vedení strukturovaného rozhovoru s pacientem neboli odebrání anamnézy se přitom učí ve třetím ročníku medicíny. Od té doby si to každý dělá po svém. Hovořit na seriózní medicínské akci o natolik základní věci, jako je anamnéza, by proto vyvolávalo pocit, jako kdyby se na kurzu tvůrčího psaní řešilo, kde se píše tvrdé y.

Příklad složitého řešení jednoduché věci: když se létalo do vesmíru a američtí astronauti potřebovali něco napsat, vznikla otázka čím. Aby tekl inkoust v kuličkovém peru, je třeba gravitace. Tak se vymyslela náplň, která obsahovala píst a za ním stlačený plyn, aby inkoust šel ke kuličce, a tím na papír i ve stavu beztíže. Prostě vesmírná propiska. Když se pak v mezinárodní spolupráci zeptali Rusů, jak to řešili, šokovala jejich odpověď: „Tužkou, ta píše i vzhůru nohama.“ Dnes je telemedicína ve světle ramp a její přínosy jsou vynášeny do nebes. Jaká je však její odvrácená tvář?

Čas na pacienta

Při vzdálené konzultaci se pacient nezdráhá zeptat na úplnou ptákovinu. Zneužívání systému k banalitám je častý fenomén, i když musí pacient dojít do ordinace po svých. Je třeba ho brát vážně. Pokud s banalitou nemusím za lékařem ani dojít, stačí se projít myší po stole, práh dostupnosti je příliš nízko. Jakákoli jiná komunikace než osobní je ochuzena o mnoho podnětů. Je problematické hodnotit jevy, které pacient nesděluje, ale zdravotník s pozorovací zkušeností na ně má nos. Nenápadná znamení mohou při telekonzultaci uniknout, byť by to byl videorozhovor.

Zkušený diagnostik umí posoudit stav pacienta z toho, jak jej vidí přicházet ode dveří k židli. To tele- cokoli zatím neudělá. Pokud o něco usilujeme v moderní medicíně, je čas na pacienta. Technologie medicíny – myšleno to, jak se medicína dělá – nesvědčí tomuto požadavku. Na to, aby se medicínou dalo živit, se musí „zprocesovat“ stále víc pacientů, respektive stále víc úkonů okolo pacienta.

Zkušený diagnostik umí posoudit stav pacienta z toho, jak jej vidí přicházet ode dveří k židli. To tele- cokoli zatím neudělá. Pokud o něco usilujeme v moderní medicíně, je čas na pacienta. Technologie medicíny – myšleno to, jak se medicína dělá – nesvědčí tomuto požadavku. Na to, aby se medicínou dalo živit, se musí „zprocesovat“ stále víc pacientů, respektive stále víc úkonů okolo pacienta.

David Šmehlík, náměstek ředitele VZP, to formuloval: „Pojišťovna může například bonifikovat lékaře, že využívá technologických nástrojů a splňuje pojišťovnou garantovaná pravidla nebo že v případě většího počtu pacientů bude využívat kontakt na dálku, aby obsloužil více pacientů.“ Zatím to na více času nevypadá. Život lékaře je s moderními nástroji složitější, ne jednodušší. Je to věcí nejen telemedicíny, ale i celé digitalizace. Lékař se musí svou prací „proklikat“. Existují studie, že chceme-li pacientův příběh „digitalizovat“, někdo informace do systému musí zadat.

Není výjimkou, že v moderním zdravotnickém provozu se musí myší kliknout mnohaset- až několikatisíckrát za směnu. Vysoký počet těchto úkonů, kdy se nesmí označit nesprávný čtvereček, jednoznačně přispívá k syndromu vyhoření v lékařském povolání. A co forenzní rozměr telemedicíny? V osobním kontaktu lze při neshodě napsat pár řádků, že pacient nesouhlasí s postupem. Podpis pacienta, případně svědka – a je hotovo.

Polemika o standardech a nadstandardech

Při vzdálené konzultaci se v případě sporu dle právníka Petra Šustka bude zvolený postup hodnotit na základě rozsahu informací o zdravotním stavu pacienta, které měl ošetřující lékař v době poskytování distanční služby k dispozici. Ale jaký rozsah? Kolik informací je dost? Jak při distanční péči získá lékař od pacienta třeba nezpochybnitelný nesouhlas s péčí? Již hodnou chvíli jsme neměli polemiky o standardech a nadstandardech. Stálo by za úvahu, jak se bude telemedicína pohybovat na této dělicí čáře.

Kolik informací je dost? Jak při distanční péči získá lékař od pacienta třeba nezpochybnitelný nesouhlas s péčí? Již hodnou chvíli jsme neměli polemiky o standardech a nadstandardech. Stálo by za úvahu, jak se bude telemedicína pohybovat na této dělicí čáře.

Bude pro pacienta větší hodnotou osobní kontakt s lékařem, anebo to, že nemusí nikam chodit? A co kvalita péče? Existuje studie z USA, jež se zabývá otázkou, zda se po digitalizaci zlepšila práce nemocnic – měřeno souladem péče s doporučenými postupy. Ve výsledku – zjednodušeně – nemocnice, které správně léčily v papírech, tak činily i v digitálu. Tam, kde to mastili v papírech, je elektronizace nevytrhla. Lze tedy dovodit: když je lékař pečlivý „nablízko“ bude takový i na dálku. A naopak.

Pro všechny možné pracovní skupiny je proto práce jako na kostele. Cílem těchto řádků bylo spíš nastolit pár opatrných otázek než množit nadšené výkřiky. Nejde o to, kdo s koho, ale co vedle čeho. Z roku 1979 pochází píseň skupiny The Buggles Video Killed The Radio Star. Mýlili se. Biograf nezrušil divadlo, televize nezrušila rádio a internet nezrušil knihy. Dálnopis vyhynul, ale teletext, zdá se, ještě drží. Až se rozptýlí módní vlna, zůstane medicína osobní i ta tele-. Oboje si najde své příznivce a život (medicíny) bude zas o něco pestřejší.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.