Malér eurozóny je zpět v plné kondici

V Německu je po volbách, Evropa znovu natahuje ruku. O pomoc opět žádají Řekové, s nimi Slovinci a Portugalci.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: @ montaž ČESKÁ POZICE, Alžběta Zhořová, foto ReutersČeská pozice

Je to nepodarek, ta eurozóna. Ale je to náš nepodarek. Tak by se dal parafrázovat údajný výrok amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta z roku 1939. Týkal se skutečnosti, že USA v Nikaragui podporují diktátora Anastasia Somozu: „Somoza may be a son of a bitch, but he's our son of a bitch.“ Onen výrok prý důvěrně užívali američtí prezidenti, a nejen oni, často.

Mluvíme však o eurozóně, neboť přestávka v diskusi o ní je u konce – parlamentní volby v Německu jsou za námi. Problémy pramenící z pochybné konstrukce evropské měnové politiky, jež ohrožuje stabilitu členských států a jejich integraci jako takovou, se opět přihlásily. Budou sice jako předtím nadále tlačeny pod pokličky, jakkoliv by to byly pokličky finančně nákladné, avšak zápach z hrnců bude zase o něco více cítit.

Problémy byly totiž zvlášť silně umetány pod koberce od letošního dubna, kdy byla finanční katastrofa členského Kypru zahojena flastrem z cizích peněz a ne zrovna decentně doprovozena konfiskací bankovních vkladů soukromých subjektů v zemi. Tato poslední vyčnívající událost pak ještě byla korunována naivním (nebo chtěným?) únikem komentáře šéfa euroskupiny Jeroema Diesselbloema, totiž že právě ona konfiskace vkladů je nalezeným způsobem řešení krizí zadluženosti v eurozóně.

To byl „kyperský duben“, od té doby ticho. V Berlíně, ve Frankfurtu, v Bruselu. Prosakovaly jen nenápadné signály. Například o neudržitelnosti portugalského zadlužení nebo o již neodvratné havárii slovinského zadlužení. Rozměr těchto nových hrozeb byl dobře skrýván na politických, diplomatických i mediálních pěšinách.

Nerušit, volíme!

Německo nemohlo být ohrožováno a vyrušováno v předvečer voleb. Žádoucí bylo udržení stabilního německého postoje.Důvodem bylo čekání na německé parlamentní volby. Německo je nejen hlavním motorem eurozóny a celé EU, ale je také hlavním beneficientem konstrukce eura jako takového. A je také potenciálně hlavním ohroženým, zejména pokud by došlo na kolaps platebně-vypořádacího systému TARGET 2. Německo je také hlavní financiérem a donátorem nezodpovědného „hospodaření“ zejména jihoevropských členských zemí. A tak Německo nemohlo být ohrožováno a vyrušováno v předvečer voleb. Žádoucí bylo udržení stabilního německého postoje k euru a eurozóně včetně eurovalu.

Debaty na téma budoucnost (či krach?) eurozóny byly udržovány v oblasti frekvenčního spektra stěží rozeznatelného lidským uchem. Mnoho se toho nenapovídalo.

Jen německý ministr financí Wolfgang Schäuble občas vypustil zprávu, že nepřipadají v úvahu žádné další odpisy řeckých dluhů, jenže současně připustil další balíky finanční podpory Řecka nad rámec již schválených částek – po roce 2014. Prosakovaly nepotvrzené zprávy o věcných názorech Bundesbanky, například o potřebě vyloučit Řecko z eurozóny. Z okruhů spolkové vlády zase „unikaly“ dementi těchto zpráv.

V zápalu předvolebního boje se Merkelová snažila vyvinit z přijetí Řecka do eurozóny a vytkla vstřícnost v tomto směru konkurenční SPD

Objevila se také informace, že kancléřka Angela Merkelová již vloni na podzim údajně požadovala vyloučení Řecka z eurozóny. V uskutečnění tohoto racionálního záměru jí bránily příliš vysoké náklady takového řešení právě pro Německo.

V zápalu předvolebního boje Merkelová explicitně vytkla SPD a jejímu bývalému kabinetu v čele s Gerhardem „Nord Stream“ Schröderem tehdejší souhlas s přistoupením Řecka k eurozóně. Spolková vláda si přitom musela plně uvědomovat, že Řecko nesplní a nemůže splnit přístupové požadavky maastrichtských kritérií a Paktu stability a růstu, že dle důvěrných informací falšuje předkládané statistiky. Merkelová na politickou konkurenci zaútočila s tím, že CDU/CSU o tom všem věděla a Schröderovu vládu důvěrně varovala – dávno před krizí a pompézní olympiádou. Můžeme se jen dohadovat, zda i díky tomuto odhalení pozadí řeckého vstupu a díky vyvinění CDU/CSU z odpovědnosti docílila Merkelová vyššího volebního výsledku na úkor euroskeptické Alternativy pro Německo, která nakonec svůj vstup do spolkového sněmu o málo propásla.

Mimochodem, co všechno vyplave v zápalu politického boje na světlo. Bývalý italský ministerský předseda Silvio Berlusconi prý uvažoval o vystoupení své země z eurozóny z vlastního rozhodnutí. Budiž to jemu a italským ekonomům ke cti. Jinak nežli možností používat vlastní měnový kurz se totiž konkurenceschopnost v severo-jižní evropské měnové unii získat nedá.

Popsal to ve své nedávné knize bývalý člen výkonné rady Evropské centrální banky Lorenco Bini Smaghi. Nazval ji „Morire di Austerita“ – Odříkáním ke smrti. Byl u toho; co viděl a profesionálně vnímal, to nejspíše i popsal. Asi patřil k těm italských ekonomům, kteří pro zvýšení konkurenceschopnosti a výkonnosti radili svému premiérovi, aby Itálie z eurozóny odešla.

Na klidu diskusí o eurozóně v posledním půlroce se stejně silně jako Německo a ostatní členské země (rakouské volby jsou právě na řadě) podílela Francie. Jedině se snad lze zmínit o fiasku lednové myšlenky francouzského prezidenta Françoise Hollanda zavést autoritativně řiditelné měnové kurzy ve světě, kterou pohotově zchladil šéf ECB Mario Draghi poukazem na popření elementárních principů volného trhu, tento nápad briskně odmítlo setkání nejvyšších finančníků G20 a nic nezměnil ani summit téže skupiny nedávno proběhlý v Petrohradě. Hollande a Francouzi vůbec nepostřehli, že to, co jim chybí, je právě volný kurzový mechanismus národních měn, a to přímo uvnitř EU samé.

Nicméně k samotnému fatálnímu vynálezu eurozóny v Německu urputně mlčeli před volbami všichni – koalice i opozice. Leví i praví. Jen ta nová Alternativa pro Německo popisovala věci podle skutečnosti.

Netknutá strategie

Nyní má Evropa německé parlamentní volby za sebou. Kancléřka Angela Merkelová „drtivě“ zvítězila, a to na úkor parlamentní existence svého politického spoluhráče liberální FDP – a pravice ztratila většinu ve Spolkovém sněmu.

Vůdkyně CDU/CSU je sice špičkovým taktikem, strategii však raději nechává netknutouOba tábory (pravice a levice) si s rozpačitým výsledkem nevědí rady. Jedněm se nechce do koalice a ani do opozice. CDU/CSU drží palmu vítězství bez hlasovací moci. Podstatné je, že na rozpačitém přístupu k euru a eurozóně to nic nezmění. Nejspíše ji všichni chtějí držet, aniž by se řešila podstata její nemoci. SPD je eurofederalistická, bez sebereflexe. Zelení stále ještě prosazují vznik eurobondů, a tedy ještě ničivější import jižních katastrof do Německa. Vůdkyně CDU/CSU je sice špičkovým taktikem, strategii však raději nechává netknutou.

Německá povolební situace se proto bohužel nepodobá historické situaci kancléře Konráda Adenauera z roku 1957. Vyhrál s nadpolovičním počtem mandátů, ale především s důrazem na zdravý rozum a s volebním heslem „Keine Experimente“. Mohl se opřít nejen o důvěryhodnost tohoto slibu, ale také o předchozí hospodářskou politiku bez excesů, honění bychů a experimentů. O německý Wirtschaftswunder na vzestupu.

Řecko, Slovinsko, Portugalsko...

Problém eurozóny se ovšem po německých volbách vrací s plnou vahou a silou. Euroval již rok tiše a bez jakékoliv kontroly funguje sám od sebe a nikdo, žádná vláda, jej nemůže zrušit. Nemusí nikoho informovat ani se ptát o dovolení.

Řecko již veřejně nepožaduje další „balíček“ finanční pomoci, zato rovnou žádá další restrukturalizaci dluhů

Řecko již veřejně nepožaduje další „balíček“ finanční pomoci nad dohodnuté rámce (tedy teď nepožaduje). Zato ústy svého vicepremiéra a ministra zahraničí Evangelose Venizelose rovnou žádá další restrukturalizaci stávajících (zbývajících, prakticky neztenčených, již jednou odpouštěných) dluhů. A to formou prodloužení splatností a snížení úrokových sazeb. Je to tentýž činovník, jenž v poslední Papandreově katastrofické vládě dělal ještě loni ministra financí. A mlžil. Teď žádá přesně to, co Wolfgang Schäuble v létě před voliči kategoricky vylučoval.

Další země v maléru, Slovinsko, od tohoto týdne znovu dává čichat evropské měnové unii ke svému katastrofálnímu zadlužení a hospodaření vůbec. Hlásí se s požadavky na dluhové výpomoci, jaké se již dostaly Portugalsku, Irsku, Řecku a Kypru. Asi dokud je z čeho a dokud Němci nemají jasno, jak budou vládnout. O peníze si řekla tento čtvrtek samotná premiérka Alenka Bratušeková. Slovinci museli ten požadavek zadržovat dlouho, nejméně od jara! Mlží tedy „věcným“ poukazováním na zátěžové testy slovinských bank v listopadu.

Pauzu od lamentování rovněž ukončilo Portugalsko a ústy premiéra Pedra Passose Coelha naznačuje, že s původně přidělenou pomocí 78 miliard eur nejspíše nevystačí. Má také komunální volby na krku, již tento víkend a do kampaně tento motiv přisypává na poslední chvíli. A Trojka (Evropská komice, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) zrovna v jeho zemi zkoumá způsobilost pro uvolnění tranší číslo 8 a 9 z předchozího přídělu. Něco ještě urvat z EU by měl do 15 října – do předložení návrhu rozpočtu.

Co bude dál? Němečtí euroskeptici svůj nástup prohráli. Ujel jim možná jediný vlak. Kancléřka Merkelová avizuje svoje odhodlání celý nový mandátu dokončit – v duchu předchozích let. Žádná parlamentní německá politická strana nemá a nemůže mít zájem na změně dosavadního postoje Německa k neslanému a nemastnému řešení krize eurozóny. Její existence je na pár let upevněná, ovšem za danou cenu. Pádu eura se netřeba obávat. Možná se ale ti chytřejší začnou zaobírat toutéž myšlenkou, kterou zvažoval Silvio Berlusconi…