Malá teorie facebookového lajku: Mediální desatero

Nabízíme deset odpozorovaných pravidel, kdy má novinářský článek velkou šanci na hromadné sdílení na Facebooku či Twitteru.

Z malé modré pěstičky pod články se stal zajímavý ukazatel obliby textů. Lajkování nelze přeceňovat, ale cosi už také vypovídá. Má úspěch ve sdílení článků nějaké zákonitosti? foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Z malé modré pěstičky pod články se stal zajímavý ukazatel obliby textů. Lajkování nelze přeceňovat, ale cosi už také vypovídá. Má úspěch ve sdílení článků nějaké zákonitosti?

Otázku, jestli bude burzovní „ajpíou“ Facebooku překřtěno na kauzu Failbook, Fuckbook, Flowbook nebo Fakebook, jako tak učinil týdeník Euro na minimalistické obálce svého aktuálního vydání, tu řešit nehodlám. Inspirací pro pár řádek mi byl spíše časopis jiný: minulý výtisk Reflexu a slova jeho elitního přispěvatele Miloše Čermáka, bloggera a twíttera, který dokáže psát i do deníku Sport.

Důležité je, že psát umí. Dokázal to hned v úvodu onoho článku. Vstupní věta „Líbí se vám tenhle sloupek?“ je tak drze šokantní, že už to vlastně dočtete, i kdyby to stálo za starou papuči... Ale nestojí. Čermák se dokonce sám hnedle (na papíru) pochválí: „No panebože, tenhle chlápek ale umí psát! Jak to na nás vybalil hned v první větě, že prej jestli se nám to líbí!“ Plácat do kolen, jak si přál, jsem se sice nezačal, ale lehký úsměv mi vyloudil. Leč k věci.

Čermák tvrdí, že si díky sociálním sítím, jejichž potenciálu stále více využívají česká média, novináři častěji hlídají „lajky“, twíty a G-pluska u svých webových výtvorů. Oficiálně ale prý palcování textů bagatelizují.

„V hospodě u piva se před kolegy ofrňujeme, že nás to fakt nebere a že ty čtenářské ovce (myslí tím Vás, milý čtenáři – pozn. redakce) olajkují kdejakou pitomost, ale hned když večer přijdeme domů, tak kontrolujeme, kolik lajků nám pod článkem přibylo. Nevěřili byste, kolik autorů telefonuje editorům, aby zkontrolovali, jestli náhodou není nějaká chyba v systému, protože jim pod články naskakuje nějak podezřele málo lajků,“ píše Čermák. Jako zkušený grafoman to naschvál přehnání, ale něco na tom i bude...

V článku, který řeší placení za texty prostřednictvím Flattru, o čemž ČESKÁ POZICE nedávno psala, mě ale zaujala spíše takzvaná Čermákova hypotéza o jakési facebookové „inflaci“. Ještě před rokem prý běžný uživatel rozdal na zpravodajských webech řekněme deset „likes“ denně a dnes jich už udá až třikrát tolik! Dříve se zřejmě „lajkovaly“ skutečně jenom výjimečné věci, ale dnes prý i to, co čtenáře neurazí.

Existují pravidla pro lajkování?

Nevím. Každopádně stojí za úvahu, jaká pravidla platí pro nejsdílenější texty, pakliže nějaká jsou. Někdy je to záhada; záleží samozřejmě na tom, aby se dotyčný článek dostal ke správnému „facebook-keeperovi“, jenž žurnalistický (vý)plod rozmnoží v té správné skupině. Mašinou na lajky jsou pak novinářské celebrity typu Čermáka, Jindřicha Šídla z Hospodářských novin nebo redaktorů kultovního časopisu Respekt.

Desítky lajků signalizují, že článek funguje, stovky lajků mívají mediální hity...Kolik je hodně? Desítky lajků (a sdílení) zpráv na serverech Lidovky.cz, iHNed.cz nebo Aktuálně.cz už signalizují, že článek dobře funguje, že lidi zajímá. Stovky lajků mívají mediální hity – ale může to být někdy i přepsaná tisková zpráva –, tisíce sdílení jsou už výjimkou, ale povede se to i u složitějších textů jako u novinky Petra Holuba z Aktuálně.cz, že čeští úředníci falšují auditorské zprávy Evropské unie (1318 naštvaných dislajků).

Bezkonkurenčním přeborníkem ČESKÉ POZICE v lajkování je kolega Petr Matějček, jehož stovky sdílení lze jednak přičítat jeho básnické slině, dále pak i jeho luznému zjevu na autorské fotce, ale též specifické (mladické) komunitě, jíž se Petrovy texty o stahování hudby, copyrightu, pirátech, o hnutí Anonymous nebo sociálních sítích týkají. Článek o jídle z popelnic, které by třikrát nakrmilo svět, má k dnešku 2874 lajků, článek o lžích v supermarketech se dostal na 3011 sdílení a nejnovějším překvapením byl text o 3D tiskárnách, jenž vyletěl na 2042 facebookových pěstiček. A to je opravdu dost.

Malé lajkovací desatero

V nadsázce nabízím deset osobních postřehů, kdy má článek šanci na hromadné lajkování. Říkejme tomu třeba Malá teorie facebookového lajku, jež by si zasloužila rozpracovat. Sdílení článků se často dostaví, když...

  1. Jde o novinku nevídaného typu, pecku, rychlovku, jíž je třeba brejkově a lavinovitě šířit, aby homo facebookensis všem svým „přátelům“ ukázal, že je prostě in a sleduje dění. Ideální případ: zatčení doktora Ratha a „takové-jakoby-neformální“ chycení Janouškovo.
  2. Text je výjimečný svým provedením – je vtipný, napsaný naprosto originálně, skvěle, chytře; je to literární událost, ze které české srdíčko zrychleně buší. Příkladem mohou být některá dílka Šídlova, ale i píšících intelektuálů. Napsala ho báječná, unikátní osobnost.
  3. Článek se týká do očí bijící zlodějny, lumpárny, bezskrupulózní sígroviny. Za příklad poslouží loupeže karibských pirátů v Dopravním podniku hl. m. Prahy, zlaté padáky anebo rozhovor, v němž podnikatelský guru označí ministra financí za „nejbohatšího Čecha“.
  4. Materiál převrací vzhůru nohama daný náhled na cokoliv: přináší jinačí prizma, rozebírá kauzy nečekaně, šokuje a často též přidává hodně konspiračních teorií. Skvělá ingredience! Z poslední doby to byl třeba text Jana Schneidera o střízlivějším pohledu na kauzu Rath.
  5. Facebookově úspěšný bývá taktéž komentář se silným a řádně zdůvodněným názorem. Prostě úder do koulí, řečeno slušně. Když je terčem politická a ještě navíc kontroverzní osobnost typu prezidenta V. K., potěší to spoustu odběratelů. A souhlasně lajkují.
  6. Značný potenciál pro lajkismus, abychom se drželi prezidentské terminologie, má článek o naší vlasti, ke které se někdo vyjadřuje zvenčí. Nejlépe nepěkně. Že Češi nejvíc chlastají, fetují, hodně se tu krade a korumpuje. Příklad? Přejaté zprávy z The Economist.
  7. Dalším důvodem může být silná vizuální stránka, za kterou autor vděčí grafikovi a měl by ho za to zulíbat nebo alespoň pohladit. Zářným příkladem jsou karikatury nejlepšího ministra školství všech dob Josefa Dobeše od našeho kumštýře Richarda Cortése.
  8. Divy dělá titulek, laicky „nadpis“. Vtipný, drsný, originální – to je výhra! V případě, když se takové načančání textu povede, by zase dotyčný pisálek měl velebit svého editora, vynášet mu smetí a popelník, a pak věřit, že se to zase jednou povede.
  9. Klíčem k lajkům (a twítům) je i řešení vážného, ožehavého, navýsost aktuálního tématu, kolem kterého se dějí změny – zdanění, školné, penze, konec eura... Anebo úplně naopak naskakují lajky u naprosto bizarních zpráv o homosexuálních Teletubbies atd.
  10. Desítku měl Pelé, Maradona a má ji i Messi. Desítka je ve hře, i té mediální, prostě nejdůležitější, protože má v ideálním případě všechno z devíti předchozích. Pokud to výjimečně nastane, stane se zázrak. A pak k nějaké šokující události (nejlépe kmotrovské rozkrádačce s mezinárodním a sociálním dopadem) zaboduje ostrý, originální, moudrý a vtipný komentář s hezkým obrázkem a sexy titulkem. Stovky lajků zaručeny.

Ale pozor. Článek nemůže být příliš dlouhý a přetékající vyfikundacemi – musí včas skončit. U témat složitějších a takových, které lze těžko podat vtipně, naopak facebookové lajky příliš nenaskakují. Pro kolegy, kteří stráví týden nastudováváním tří analýz, deseti schůzkami a ověřováním a ověřováním a ověřováním, je pak zklamáním, když se pod článkem dočkají třeba jen tří sdílení.

Jenže: lajk není všechno. Ale na druhou stranu, ukazuje už docela hodně. Kdo souhlasí, ať sem klikne lajk. Ehm, vhodné tlačítko je vlevo dole pod článkem, případně i vpravo vedle titulku... Doma si to zkontroluju ;-)

Počet příspěvků: 5, poslední 31.5.2012 12:35 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.