Ceska Pozice

Má setkávání s kardinálem Vlkem

Miloslavu kardinálu Vlkovi, v letech 1991 až 2010 35. arcibiskupu pražskému, který zesnul v 84 letech 18. března, v roce 1978 komunistická moc odebrala státní souhlas s výkonem kněžského povolání. Na dobu, kdy spolu pracovali v podniku Úklid a přátelství s ním vzpomíná bývalý ministr zahraničních věcí a velvyslanec Jaroslav Šedivý.

Na fotografii je zesnulý kardinál Vlk, který zemřel 18. března ve věku 84 let. foto: ČTK

Na fotografii je zesnulý kardinál Vlk, který zemřel 18. března ve věku 84 let.

U kardinála Vlka jsem byl ani ne před měsícem na návštěvě na faře v Karlíně, kde mu bylo dobře. Byli jsme přátelé od ledna 1979, kdy nastoupil do pražského podniku Úklid a já jsem ho dostal na zaučení, jak umývat výlohy obchodů a okna v bytech. Byl jsem totiž po osmi letech této práce již zkušeným čističem, takže nově přicházející „pány doktory“ dávala paní vedoucí na zapracování mně.

Stačily na to tak dva tři dny. Hadr, kůže glancák, rozmejvák a stěrka. Pracovali u nás už tři kněží, mimo jiné i Kája Herbst, budoucí pražský světící biskup. Faráři Vlkovi byl 30. září 1978 odebrán státní souhlas s výkonem kněžského povolání, přes protesty jeho rožmitálských farníků. Tajemník obecní rady pro církevní záležitosti jim sdělil, že je to kvůli tomu, že pan farář učil v kostele náboženství, sloužil mše pro děti a navštěvoval lidi u nich doma.

Takže Míla odešel do Prahy a vstoupil do služeb podniku Úklid. Dostal rajon v centru města kolem Spálené ulice. Ta práce nebyla lehká, ale pro Mílu to byla zároveň příležitost setkávat se na ulici s mnoha lidmi a tajně působit i jako kněz. Dokonce, jak mi říkal, mohl někde v ústraní dělat zpovědníka.

Ranní duchovní rozcvičky

My jsme v podniku Úklid byli výborná společnost. Ona v tom je vždycky ta odvěká vlastnost člověka, že když je mu těžko a může si říct, nejsem v tom sám, lépe se mu dýchá. Ale kněží, a zejména Míla Vlk se svou už tenkrát přirozenou autoritou, do tohoto společenství vnesli i určitý duchovní rozměr.

Vzpomínám na některé ranní chvíle, jakési ranní duchovní rozcvičky, ke kterým tak obden zval páter Vlk vždy do nějakého kouta, který nebyl pod dohledem všudypřítomných kamer

Uvědomil jsem si to naprosto konkrétně, když jsme byli někdy v roce 1984 podnikem Úklid posláni k vyčištění všech možných skel v budoucím Paláci kultury, jenž se připravoval k otevření nějakým sjezdem vládnoucí KSČ. Měli jsme na to asi měsíc a byla nás tam z Úklidu asi dvacítka čističů. Bylo mezi nimi též několik z toho našeho souručenství „vyhozených“.

Nebudu popisovat denní tupý kolotoč s hadrem a stěrkou a kýblem. Vzpomínám na některé ranní chvíle, jakési ranní duchovní rozcvičky, ke kterým tak obden zval páter Vlk vždy do nějakého kouta, který nebyl pod dohledem všudypřítomných kamer. Tam vždy, s nějakým příměrem či podobenstvím z Bible, podroboval zkoumání naši nepříliš veselou situaci, v níž jsme ještě zcela paradoxně připravovali prostředí pro nadcházející tragikomedii zasedajících komunistů. To deseti až patnáctiminutové rozjímání mělo na mě zajímavý účinek.

Duševní osvěžení

Já, starý agnostik, jsem najednou pociťoval jakési uspokojení, jakousi duchovní útěchu i sílu, o čemž jsem dříve někde jen čítával a teď jsem to v tom marasmu té doby, té naší situace u kýblu a se stěrkou v ruce, na vlastní kůži prožíval. To už bylo něco nad tu naši kolegialitu stejně poznamenaných režimem, který nás vyloučil, který nás trestal, ale my jsme najednou nacházeli jinou sílu, která nám přinášela i klid a možnost překlenout tu situaci občas v jakémsi duševním osvěžení.

Bylo něco nad naši kolegialitu stejně poznamenaných režimem, který nás vyloučil, který nás trestal, ale my najednou nacházeli jinou sílu, která nám přinášela i klid a možnost překlenout situaci občas v jakémsi duševním osvěžení

Pro mě to nebyla snad otázka možného nacházení nějaké dosud nepoznané víry, ale byl to důkaz, že ti, kteří vírou žijí, jsou schopni v tom sdružení stejně postižených zanést klid, ale podpořit tak i víru v jakési „spasení“, pro mne tedy důvěru v to, že tenhle nesmysl přejde a je nutné myslet spíš na svobodnou budoucnost než se trápit těžkostí, a někdy i doslova útrapami toho, co právě prožíváme.

Kdo si jen dovede představit mytí výloh, když začínají mrazy? Mimochodem, pět dní před zahájením onoho zmíněného sněmu komunistů zakázala StB vstup do Paláce kultury mně a ještě čtyřem mým kolegům, též těm kněžím.

Nová cesta

V našem posledním dlouhém rozhovoru na karlínské faře mi Míla Vlk dost podrobně vyložil svůj zdravotní stav, a poznamenal, že je usmířen a čeká na svou novou cestu

Miloslav Vlk vystudoval rovněž na filosofické fakultě archivnictví a v roce 1986 se mu podařilo získat místo v archivu Státní banky československé, kde zůstal až do roku 1989. V únoru 1990 byl jmenován biskupem a byla mu svěřena českobudějovická diecéze a po roce střídá kardinála Tomáška jako 35. arcibiskup pražský a primas český.

Já jsem se stal velvyslancem v Paříži, pak v Belgii a Švýcarsku, ale když jsem byl v Praze, rád jsem si s panem arcibiskupem chodil povídat do jeho hradčanského paláce. V našem posledním dlouhém rozhovoru na karlínské faře mi Míla Vlk dost podrobně vyložil svůj zdravotní stav, a poznamenal, že je usmířen a čeká na svou novou cestu. Rozloučili jsme se s tím, že za ním zas přijdu. Už jsem to nestačil.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.