Lze dělat politiku, a zároveň se jí štítit?

Jaký vztah máme k demokracii? Jsme schopni si důvěřovat navzájem? Z průzkumů vyplývá, že Čechům se politika zdá složitá a že s ní nechtějí mít příliš co do činění. Máme tendenci ji zjednodušovat, v některých našich postojích se ale ukazují pozitivní věci.

Lze dělat politiku a zároveň se jí štítit? Je třeba nenávidět prezidenta? Jaký... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lze dělat politiku a zároveň se jí štítit? Je třeba nenávidět prezidenta? Jaký... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lze dělat politiku a zároveň se jí štítit? Je třeba nenávidět prezidenta? Jaký...

Z průzkumů vyplývá, že Čechům se politika zdá příliš složitá a že s ní nechtějí mít příliš co do činění. V některých našich postojích se ale ukazují pozitivní věci.Šest obrázků z české politiky očima Pavla Šaradína.

Obrázek 1: Schopnost „být nad věcí“

Andrej Babiš umně využívá prostředí, jež mu v posledních letech vytvořily parlamentní strany svými chybami. V pořádku, kdokoliv z těch, kdo ho kritizují, by se zachoval stejně. Pokud to lze, PR a nástroje politického marketingu využívají všichni. Jeden podstatný rozdíl tu však je: hnutí ANO 2011 se vyjadřuje štítivě o politice, na rozdíl třeba od TOP 09, subjektu vzniklého rovněž marketingovým způsobem.

Snaha o odstup, schopnost být nad věcí ale znamená, že pokud s politikou nechceme mít nic společného, vzdáváme se kontroly nad politiky a veřejnými statky vůbec

Přitom politika je důležitá, jsou to právě politici, kdo se stará o veřejné statky, a my voliči jim dáváme důvěru, aby se zasazovali o co nejlepší sociální politiku, řešili ekologické problémy, co nejlépe vybírali daně, prováděli zahraniční politiku... Volební slogan „Nejsme jako politici, makáme!“ byl možná efektivní, ale velmi nebezpečný. Na začátku roku 2015 jsem na iHned.cz četl rozhovor s tvůrcem kampaní hnutí ANO Petrem Topinkou, z něhož cituji: „Někde jste říkal, že vás politika moc nezajímala, vlastně jste ji nikdy neměl rád. Já ji ani teď nemusím. Musel jste si tedy hodně zacpávat nos, než jste si zvykl? Nemusel, protože tam nebyli politici.“

Asi neexistuje výmluvnější apriorní postoj k politice. Snaha o odstup, schopnost být nad věcí ale znamená, že pokud s politikou nechceme mít nic společného, vzdáváme se kontroly nad politiky a veřejnými statky vůbec. Nebylo by lepší onu štítivost nahradit třeba vyšší občanskou participací?

Obrázek 2: Prezident na hraně

Miloš Zeman dokáže maximálně využívat ústavu, a posílen přímou volbou jde v tomto dále než jeho předchůdci. Mnohé kroky se nám nemusejí líbit, nesouhlasíme s nimi, ale je to český prezident. Kromě souhlasu se mu dostává jak kritických připomínek, tak nenávistných komentářů.

Na druhou stranu: nakolik kauzy typu Peroutka zbytečně zastiňují prezidentovy pozitivní kroky? Například když se rozhodl udělit řád TGM Františku Krieglovi...

Muzikant David Koller může říci, že na oslavu 70. výročí by mohl Zeman vzít do Moskvy i komunistickou poslankyni Martu Semelovou a oba by tam mohli zůstat, ale to názory a postoje těch, jež v tomto případě prezident zastupuje, nevyřeší. Stejně jako vztyčený prostředníček umělce Davida Černého, jenž v říjnu 2013 mířil z Vltavy na Pražský hrad. Autor k instalaci dodal: „Nápad vznikl z nasranosti na Zemanovy probolševický praktiky nabourávající zásady demokracie. A podílela se na tom spousta mých kamarádů.“

Ano, lze připomenout, že prezidenta volilo 2,7 milionu obyvatel ČR, ale podstatnější je jiná věc: objevují-li se ve veřejném prostoru takové projevy, do jaké míry umožňují smysluplnou debatu o čemkoli zásadním?

A na druhou stranu: nakolik kauzy typu Peroutka zbytečně zastiňují prezidentovy pozitivní kroky? Například když se rozhodl udělit řád TGM Františku Krieglovi, jednomu z pouhých čtyř poslanců, kteří v roce 1968 hlasovali proti dočasnému rozmístění sovětských vojsk na našem území? Není to tak dávno, co Jana Černochová (ODS) se vší vážností proti němu napsala: „František Janouch i další rádi zapomínají, že František Kriegel nebyl jednoduchou osobností. Kromě zásluh z let po roce 1968 měl i komunistickou minulost.“

Obrázek 3: Pozitivní participace

V knize Jaká je naše společnost? (2010), která je kolektivním dílem pracovníků Sociologického ústavu, Tomáš Lebeda a Klára Vlachová v kapitole Jsou Češi politicky aktivní? konstatovali: „Podíváme-li se pak na Českou republiku, politická aktivita zde sice nedosahuje takové míry jako ve většině západoevropských a skandinávských zemí, avšak ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi (Maďarsko, Polsko, Slovinsko), a dokonce i ve srovnání s většinou středomořských států, je aktivita Čechů vysoce nadprůměrná.“

Data, s nimiž pracovali, pocházela z evropského výzkumu z roku 2002 (European Social Survey, ESS), v roce 2010 jsme na základě jeho dalšího kola zaznamenali velmi mírný nárůst průměrné míry politické participace. Což je jistě pozitivní.

Obrázek 4: Víra v demokracii

Ekonomická krize, která v Evropě začala v roce 2008, měla v jednotlivých státech vliv na společnost a samozřejmě i na politiku. Vztah k politice, a zejména důvěra v ni poklesly skutečně napříč celou Evropou, zejména však tam, kde ekonomická krize zasáhla hlouběji (Portugalsko, Řecko, Španělsko, Slovinsko).

Pro státy je podstatné, jakým způsobem občané politiku vnímají, jak důvěřují politickým stranám a politickým institucím a nakolik věří v samotnou demokracii. V zatím posledním zveřejněném kole výzkumu ESS (2012) se autoři občanů ptali, jak je pro ně důležité, že žijí v zemi, v níž je demokratická vláda.

Vztah k politice, a zejména důvěra v ni poklesly skutečně napříč celou Evropou, zejména však tam, kde ekonomická krize zasáhla hlouběji (Portugalsko, Řecko, Španělsko, Slovinsko)

Na jedenáctibodové škále (0 znamená, že je to nedůležité, a 11 představuje maximální důležitost) se občané většiny zkoumaných zemí identifikovali s hodnotou vyšší než 8. S výjimkou pěti zemí: Ruska, Ukrajiny, Litvy, Portugalska a - České republiky. Nejvyšší hodnotu 9,5 jsme zaznamenali u respondentů z Kypru, nejnižší z Ruska (6,5).

Asi důležitější je otázka, nakolik jsou občané spokojeni s fungováním demokracie. Celoevropský průměr činil 5,31 a čeští respondenti se zařadili opět na jedenáctibodové škále na hodnotě 4,97 (0 značí mimořádnou nespokojenost, 11 maximální spokojenost). Češi se tedy blíží středové hodnotě a z postkomunistických zemí jsme se umístili nejlépe. Nejvyšší spokojenost s demokracií jsme zaznamenali ve Švýcarsku (7,39), Dánsku (7,34) a Finsku (7,24), nejnižší v Bulharsku (3,06) a Kosovu (3,41).

Pro upřesnění dodejme, že se výzkumů neúčastní vždy všechny země; za rok 2012 nemáme v tomto směru například odpovědi z Ukrajiny.

Obrázek 5: Více autoritářství?

Letos v únoru CVVM zjistilo, že s názorem „demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády“ se ztotožňuje polovina obyvatel ČR. Vrátili jsme se tak k hodnotám z února roku 2009.

A agentura přinesla ještě jedno pozitivní zjištění: mezi lety 2013 a 2014 se zvýšil z 22 na 30 procent podíl těch, kdo se domnívají, že „za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický“. Letos v únoru počet těch, kteří s uvedeným výrokem souhlasí, poklesl na 24 procent.

Obrázek 6: Reputace vlády

Zásluhou současné vlády je, že dokázala obnovit důvěru občanů v ni samotnou. Po turbulentních letech přišlo zklidnění, což dnes znamená, že vládě důvěřuje 45 procent obyvatel (vše dle agentury CVVM).

Odborníci připomínají, že politická důvěra je spojena s důvěrou sociální, tedy schopností důvěřovat si navzájem. V tom jsme na tom hůře než mnohé západoevropské země.

V březnu 2011 Nečasově vládě důvěřovalo 29 procent obyvatel, o rok později 21 procent a v roce 2013 se důvěra pohybovala mezi 12 až 19 procenty. S politickou situací bylo v březnu 2013 nespokojeno 73 procent obyvatel, letos v březnu 43 procent respondentů. Obrovský rozdíl. Odborníci připomínají, že politická důvěra je spojena s důvěrou sociální, tedy schopností důvěřovat si navzájem. V tom jsme na tom hůře než mnohé západoevropské země, například Německo. Cesta k politické důvěře je tak u nás složitější.

Že nespokojenost nepřevažuje u více než poloviny obyvatel, musíme brát v zásadě pozitivně. Občané si politiku neidealizují, údaje ukazují, že ji berou po rocích afér, skandálů a vládních krizí „normálněji“. Pokud by se vláda chovala stejně po celé volební období, pravděpodobně si důvěru udrží. Opozice jí uškodit nemůže, to spíše rozmíšky mezi koaličními partnery.