Lucien Hervé: Fotograf s „duší architekta“

Příběh umělce, který padesát let fotil Eiffelovku. Mimo jiné. Zvěčňoval stavby, ale objevoval hmotu, prostor, univerzum, Boha...

Fotografie je z roku 1938 a muž se jmenuje Lucien Hervé, tenkrát však ještě László Elkán. Vyfotil se v pokoji svého pařížského hotelu. Byl to jeho první snímek. foto: © archivČeská pozice

Fotografie je z roku 1938 a muž se jmenuje Lucien Hervé, tenkrát však ještě László Elkán. Vyfotil se v pokoji svého pařížského hotelu. Byl to jeho první snímek.

Před druhou světovou válkou se fotografie nepovažovala za umění. Noviny začaly otiskovat fotografické ilustrace až koncem dvacátých let, aby své články zatraktivnily. Ať už jde o Brassaiho nebo Man Raye, fotografem se tenkrát člověk nestával z vnitřního přesvědčení, ale náhodou nebo z materiálních důvodů. Nebylo třeba dobře umět jazyk, stačil fotoaparát. Pod spoustou tehdejších snímků nacházíme nejedno původně maďarské jméno – Nicolas Müller, André Kertész, Robert Capa.

Zajištěná budoucnost

Také Müller dorazil do Paříže z Budapešti a navrhl Lucienu Hervému (1910–2007), aby pracovali společně: „Ty můžeš psát, já budu fotografovat.“ Jejich práce publikoval časopis Marianne. Několik let Hervé jen sledoval, jak Müller cvaká svým Rolleiflexem. Až pak si řekl, že by to mohl také vyzkoušet. A vypůjčil si první zrcadlovku.

Jeho první fotoreportáže pojednávaly například o rodině s deseti dětmi žijící v horské vesnici v Savojsku či o nástupu žen do práce. Zvěčnil i poslední pařížský fiakr. Na jiném snímku zachytil herečku Alice Coceuovou, jak vykukuje ze zkušební kabinky a těžkým závěsem si zakrývá dekolt ověšený šňůrami perel.

Tento cyklus přibližuje výrobu šatů až do okamžiku, kdy si je zákaznice koupí a odnese domů. Od roku 1939 publikoval Hervé své fotografie v magazínech Paris Match, Picture Poste a Vu. Rodina v Maďarsku si mohla oddechnout. Kluk má zajištěnou budoucnost.

Vliv hudby

László Elkán, jak se původně Lucien Hervé jmenoval, se narodil v roce 1910 ve městě Hódmezővásárhely do dobře situované sekularizované židovské rodiny. Jeho dědeček byl přímým účastníkem revolučních bojů v letech 1848 až 1849. Otec, velkoobchodník s koženým zbožím a městský radní, byl dost přísný.

Když jsme se s Lucienem Hervém v osmdesátých letech v Paříži poznali a stali se z nás dobří přátelé, vyprávěl mi, že si z dětství vzpomíná na dva políčky. První dostal za lhaní a druhý poté, co nechal v neděli jejich kočího zapřáhnout, aby ho odvezl na usedlost za městem. „Světíme-li své svátky,“ řekl mu tenkrát otec, „musíme ctít i svátky jiných.“

Hervé odmalička kreslil, v deseti letech kopíroval Rembrandtovy obrazy. Pět hodin denně cvičil na klavír. To, že při focení vždy vyhledával rytmus a kontrasty, lze přičíst právě hudbě. Když fotil indické město Fatehpur Sikrí, vybudované v 16. století, měl pocit, že si spolu domy povídají, že vzájemně rezonují.

Tajemství Fatehpur Sikrí

Vyprávěl to ve svém bytě v sousedství paláce Chaillot ve čtvrti Passy, kde žil se svou ženou Jutkou a v němž návštěvníky vítala takřka důvěrně stará moučnice, na kanapi hozená vyšívaná kožešinová vesta a na stěnách obrazy Miróa, Endre Bálinta, Luciena Hervého i Picassa. „Architektonický prostor je jako prostor ozvěny, ve kterém pokračuje melodie, a zároveň je tady pořád slyšet ozvěna předešlých zvuků,“ popisoval. „Obraz prostoru se dále mění nejen s každým dalším krokem, ale i s každou další vzpomínkou.

Obrazy ze vzpomínek žijí společně. Podobně jako jednotlivé party v symfonické hudbě. Dávno mě vzrušovala otázka, co je tajemstvím Fatehpur Sikrí. Jak je možné, že toto město vybudované během necelých 20 let je stejně bohaté jako ta, jež byla budovaná několik století?

Fatehpur Sikrí se mělo stát jedním z hlavních měst říše. Mogulský císař Akbar jej vystavěl v roce 1569 na třech vrších tak, že každá stavba trochu jinak zapadá do krajiny. Ve městě nenajdete dvě stejné budovy, navzdory tomu má jednotný ráz. Lyričnost prostorových forem – krajkové kontury kupolí, které jsou načrtnuty na pozadí nebe – kompozici ujednocuje. Spleť nízkých balustrád a vodorovně se táhnoucích zdí, jež oddělují níže zapuštěné dvory, spojuje celé město.“

Od zápasníka k módnímu návrháři

Od třinácti let byl Lucien Hervé zápasníkem Budapešťského atletického klubu, ve čtrnácti se dokonce stal dorosteneckým šampionem Maďarska ve střední váze. Otec poměrně záhy zemřel. Asimilační snahy rodiny se projevily i v matčině druhém manželství. Jejím druhým mužem se stal vrchní kontrolor elektrických podniků, jenž sloužil v první světové válce jako důstojník.

Hervé odešel do Vídně studovat ekonomii, spíše se však věnoval malbě. Když se to dozvěděla matka, propukl skandál, ale díky otčímovu příteli, policejnímu kapitánovi Eleméru Lakymu, mohl Hervé v roce 1929 odjet do Paříže. Každý den chodil do Louvru. Nepřestal však ani sportovat. Byl členem francouzské volejbalové reprezentace, která v roce 1934 porazila Německo.

Stal se módním návrhářem v jednom z nejslavnějších pařížských salonů Patou. Maďarský měšťanský synek navštěvoval v polovině třicátých let dělnickou lidovou univerzitu, v salonu Patou se stal odborovým předákem a v Louvru vysvětloval dalším členům odborů teorii malby. Komunistická strana ho však nepotřebovala. Hervé z ní byl vyloučen stejně jako básník József Attila, Koestler nebo Albert Camus.

Eiffelova věž

Za druhé světové války se Hervé dostal do německého zajetí. V táboře byly čtyři „intelektuální“ baráky, ve kterých byli vězněni kněží, umělci a intelektuálové. Zde se Hervé poznal s katolickým knězem Christianem Legrainem, jenž byl až do smrti jeho nejlepším přítelem. Do jejich baráků chodili poslouchat hudbu i Němci. Hudebníci sestavili vlastní kapelu a do díla se pustili i malíři. Od Němců dostávali barvy, plátna i hudební nástroje. (Po jeho útěku ze zajetí v roce 1942 vystavil jeho první malby Salon d’Automne.)

Vznikla tam i lidová univerzita. Profesor teologie vyučoval hebrejštinu, historik uspořádal přednášku o křesťanských křížových výpravách a Hervé o Eiffelově věži. V roce 1939 publikoval jeho první snímky této věže časopis Paris Match. K jejímu focení se však soustavně vracel v následujících 50 letech a byly to jeho první architektonické fotografie. Poslední jeho snímky Eiffelovky jsou z roku 1989, kdy slavila 100. výročí svého postavení. Byly představeny na výstavě v Lausanne spolu s fotografiemi jeho syna, předčasně tragicky zemřelého fotografa Rodolfa Hervého.

Zachycení podstaty architektury

V roce 1949 se Hervé seznámil s šéfredaktorem církevního uměleckého magazínu Art Sacré a dominikánským knězem, Otcem Couturierem. Vzniklo mezi nimi velké přátelství. Otec Couturier ho seznámil s Matissem, kterého pak Hervé několikrát fotografoval a na jehož doporučení také odjel do Marseille prohlédnout si Corbusierovu kontroverzní stavbu. Corbusierova budova – od té doby světoznámý komplex Unité d’habitation – v době svého vzniku doslova šokovala veřejnost. Stavba je navržena na základě systému „modulor“, který vychází z lidských proporcí a teorie zlatého řezu a bere v potaz i pohyb slunce. Hervé pořídil celkem 650 snímků a několik z nich bylo vzápětí publikováno. Několik dnů poté obdržel dopis od Le Corbusiera.

Fotografie se stala takřka nepozorovaně lidovým uměním naší doby, bez přísné kompozice je však pouhou anekdotou

„Máte duši architekta,“ napsal mu Le Corbusier. A požádal Hervého, aby ho navštívil. Od té doby Le Corbusier trval na tom, aby jeho stavby fotil Hervé. Někdejší hlavní architekt města Londýna Denys Lasdun prohlásil, že od chvíle architektonických fotografií Luciena Hervého už nelze fotit stejně jako dřív. Světoznámí architekti – Breuer, Candela, Gropius, Nervi, Neutra, Niermeyer, Prouvé, Kendzó Tange – se předháněli, aby s ním mohli spolupracovat.

Hervého fotografie přibližují duchovní atmosféru budov. I turisté fotografují památky, slavné či líbivé stavby. Na památku. Fotografie se stala takřka nepozorovaně lidovým uměním naší doby. Bez přísné kompozice je však fotka pouhou anekdotou.

Fotograf totiž nejen kopíruje skutečnost, ale musí i zachytit podstatu architektury – přeměnit v obraz a věrně zachytit ducha architektonického díla i z něj pramenící emotivní účinky. Aby budova kromě věcné skutečnosti zprostředkovávala i pocity, jež pohled na ni vzbuzuje, musí snímek jako samostatné dílo promlouvat vlastním jazykem. „Nejen ve svých tématech, ale i formách jsem vždy hledal kontrasty. Rozdíly v tónech jsem zesiloval v protiklady. Plastická struktura fotografie je pro zobrazení vnitřního napětí nezbytná,“ líčil Hervé.

Krása leží na ulici

Na žádost Le Corbusiera odjel Hervé v roce 1955 do Indie, kde slavný architekt navrhl všechny vládní budovy ve městě Čandígarh, metropoli států Paňdžáb a Harijána. V brazilské Sabaře nafotil Hervé takzvaný „zlatý dům“, jehož průčelí připomíná obraz Pieta Mondriana. Asymetricky rozmístěné trámy a příčky nahrazují dělicí čáry, jež ohraničují různě velké plochy zdí natřených na modro a na červeno. Navštívil však také Sýrii, Španělsko, Řecko či Írán.

Poté, co začal trpět úbytkem svalstva na nohou, ho v jeho invalidním křesle tlačil jeho syn. Postupné ochrnování končetin trvalo deset let, pak se však jeho stav začal jako zázrakem zlepšovat. Uzavřen ve vlastním bytě přesedlal na barevnou fotografii, protože mezi čtyřmi stěnami je méně světla, a tudíž i slabší stín. Snímky pořízené v jeho bytě v ulici Vineuse představují dojemné momenty světa zúženého v mikrokosmos.

I nyní uplatňoval stejný postup jako před lety, kdy při procházkách ulicemi vytvářel snímky pro své album Krása leží na ulici… Neosobní, často až nepřátelské předměty z našeho okolí povýšil na zvláštní znaky. Roh koberce, linie pračky, záhyby prostěradla či jiný bezvýznamný detail se naplňují překvapivým významem a stávají se nositeli pocitů a rovněž uměleckými díly. Abstraktně působící snímky zobrazují nejsyrovější skutečnost.

Jak víme od Paula Éluarda, v básni má práci každé slovo. Hervé zase usiluje o to, aby na jeho snímcích měla nepostradatelnou funkci každá jednotlivá čára, forma i tón. „Každopádně přítomný architektonický objekt mi dovoluje vyslovit poté, co se oprostím od velké většiny konkrétních detailů, samotnou podstatu. Stejně důležité je však to, že se abstraktní forma ukázala jako vhodná pro vyjádření pocitů, které byly cudnými zprostředkovateli. Na snímcích se proto mohlo objevit i to, co člověk prožil.“

Černá vyjadřuje hmotu

Bylo by těžké spočítat, kolik měl Hervé po celém světě výstav. Jedna z nejpozoruhodnějších se konala v Musée Réattu v Arles, kde vystavoval snímky staveb ze čtyř různých století – opatství Thoronet pochází ze 12., Escorial z 16., hvězdárna v Džajpuru z 18. a Corbusierova Mill Owners Building v indickém Ahmedábádu z 20. století. Volba těchto míst nebyla náhodná. Hervé chtěl ukázat, jak podobně – v tomto případě s přísností a pomocí energických a odvážných forem – vyjadřují různá místa vzniklá v různých dobách a daleko od sebe i navzdory veškerým odlišnostem univerzální myšlenky, jako je Bůh, smrt, kosmos a budoucnost.

Hervé dokázal svým úžasným talentem zvěčnit krásu v okamžiku jejího zrození

Při portrétování více než 80letého Matisse se soustředil především na unavené, volně spuštěné ruce starého mistra. Zachytil znavenost tvořících rukou a jejich tíhu, konec jednoho pohybu – života. Na snímku tvář a ruce vedou dialog. Fotografie vznikla, když Matisse řekl otci Couturierovi: „Mám sbaleno, jsem připraven na cestu.“

Hervé dokázal svým úžasným talentem zvěčnit krásu v okamžiku jejího zrození. Rozpoznal a ukázal divákovi, že zdánlivě zanedbatelný a bezvýznamný, pročištěný detail je celou duší. Měl rád černou, s jejíž pomocí vyjadřoval hmotu, ukázal prázdný prostor zející mezi absolutní černotou, anebo jejím prostřednictvím vnášel do svých snímků rytmus. Vybělením osvětlených ploch získávají jeho snímky novou dimenzi.

Bílá oživuje temné stinné plochy a ohraničené světlo zdůrazňuje materii stavby. Ukazuje lyričnost hmoty, nejen podstatu kamene (v duchu Valéryho „kámen vyjadřuje to, co ohraničuje“), ale i cementu či železobetonu. Hervého žena Jutka jednou prohlásila, že její muž fotí zcela ohromen. A toto ohromení z jeho snímků přechází i na nás, pozorovatele prostoru, jejž Hervé znovu stvořil.